Někdy je fajn si uvědomit, jak se vlastně máme dobře. Jak lehké životy žijeme a jak bychom měli oplývat vděčností za každý den, co tady spolu jsme. Protože rodina, láska a zdraví nejsou samozřejmost. Vím, že víme, ale někdy mám pocit, že se z těch každodenních zaškobrtnutí za hranice naší komfortní zóny zbytečně rouháme a myslíme si, jaké to prožíváme trápení. Své by o tom mohli povídat lékaři, psychologové, psychiatři i speciální pedagogové. Jako je například Torey L. Hayden. Torey píše knižní příběhy z prostředí škol pro děti s poruchami chování. Píše skutečné příběhy, příběhy, kterých se sama stala součástí. Příběhy, které zasáhnou svou opravdovostí a syrovostí. Na blogu už byl Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval. Teď si sem odložím ještě jednu autorčinu - Holka, kterou nechtěli (Portál, 2020). Opět to bylo silné čtení.
