Cestování s dětmi / Balkán & Rekapitulace & Tipy

Před více než čtrnácti dny jsme se vrátili z Balkánu. Už se nám stýská. Prohlížíme fotky a vzpomínáme. Bez malé rekapitulace by to nešlo. Každý den mi od vás chodí zprávy, ve kterých se mě ptáte na spoustu detailů z naší cesty. Jak s ubytováním? Co lékárnička? Kolik jsme brali dětem hraček? Jak jsme všechno narvali do auta? Jak dlouho dopředu jsme všechno plánovali? Bylo to bezpečné? Na co si dávat pozor? Přiznávám, nejsme tak úplně konzervativní cestovatelská rodina, ale na druhou stranu nejdeme do extrémů. Já jsem dost opatrná a nikdy bych vědomě nevystavila děti žádnému riziku. Trvám na tom, že Balkán je bezpečná země, pokud člověk nijak neprovokuje a nevyhledává konflikty.

Cesta domů, Dubrovník, poslední koupačka a Karlovac

Cestovatelský deníček by nebyl kompletní bez posledních dvou dnů, které jsme sice strávili na cestě, ale i tak jsme stihli něco zažít. Slibuju, že tentokrát budu stručná :) Z Lepetane jsme vyjeli za východu slunce. Napadla mě veselá myšlenka. Kdy já vlastně viděla naposled vycházet sluníčko? Řekla bych že na výšce, když jsem se vracela z nějakého "večírku". Pokud to jen jde, doporučuju vždycky překračovat hranice brzo ráno, většinou se tak dokážete vyhnout frontám. Ještě cestou jsme "losovali", jestli se pojedeme podívat do Mostaru v Bosně nebo do Dubrovníku v Chorvatsku. Víc nás lákal Mostar, ale ze dvou důvodů jsme se nakonec rozhodli pro Dubrovník: byl po cestě a v Mostaru by byl půl den málo. Ale mám takové tušení, že příště pojedeme prozkoumat ostatní země bývalé Jugoslávie, které jsme tentokrát vynechali, takže See you later, Mostar.

Srbsko / Den sedmý

Další dobrodružná noc. Proběhl divoký lov zeleného sarančete, které se rozhodlo s námi přenocovat. Já si to moc nedovedla představit, tak jsem o půlnoci vzbudila Chlupáče, ať to nějak pořeší. Jako muž chránící svoji rodinu obstál. Trvalo to, bylo to nepříjemné, bylo to provázeno něčím na pomezí hysterického smíchu a zhnuseného pláče, ale nakonec jsme spali přece jen sami. Ráno jsme si přispali a po dlouhé době bylo pod mrakem. Jakub s Klárou se nasnídali lesních jahod na zahradě a vyrazili jsme. Původně bylo v plánu Perućačko jezero. Počasí nám moc nepřálo, bylo ochlazené a kolem se honily bouřky. Využili jsme toho a zajeli úplně neplánovaně do zlatiborské obce Mokra Gora, kde mají kromě unikátního parního vlaku (Šarganska osmica), také velice speciální vesničku Drvengrad.

Srbsko / Den šestý

V dřevěné chaloupce se nám spalo dobře. Já v noci, když všechno stichlo, jsem musela povraždit pár pavouků, kteří začali vylézat z všemožných skrýší. Promiň karmo. Klárka s Kubíkem spali výrazně klidněji než obvykle. A já už jsem nespala hrozně dlouho v divoké přírodě, kde nejde slyšet žádný městský šum. Jen cikády a nad ránem kravské zvonce. Tradiční snídaně na sousední farmě nás posilnila na celé dopoledne. Sbalili jsme tašky, děti se ještě naposledy vykoupaly v zahradním kohoutku a vyrazili jsme.

Srbsko / Den pátý

V sobotu jsme měli den úplně bez internetu. A dnes to taky není bůhvíco. Ale vůbec to není špatný pocit. A tak nějak se to tady k tomu hodí. Je až zvláštní, jak moc jsme na internetu závislí - ač si to chceme přiznat nebo ne. Takže jsem v konečném důsledku ráda, že v našem sobotním ubytování připojení nebylo. V sobotu ráno jsme vyjeli z penzionu hned po snídani, protože nás čekal poměrně dlouhý přesun na západ. Průjezd moc hezkým městem Užice, které je obklopené skalami. Příjezd do Zlatiborske oblasti jakoby lusknutím prstu změnil celkový ráz krajiny. Nejvíc mi připomínala Slovinsko. Neuvěřitelně zelené louky, pasoucí se krávy, semtam jehličnatý les, všude poházené bílé odlomky skal, dřevěné chaloupky.

Srbsko / Den čtvrtý

Dopoledne jsme autem vyrazili s cílem konečně podniknout nějakou túru na Starou Planinu. Byli jsme víceméně na okraji pohoří a neměli jsme žádný jednoznačný plán. Takže Stara Planina byl velice široký pojem. Tím, že hory jsou tady v Srbsku pořád zcela nekomerční a necivilizované (v dobrém slova smyslu), není úplně jednoduché najít to pravé místo "vlezu". Když už jsme našli dobře vypadající stezku za malým klášterem vedoucí přímo nahoru, místní jeptišky nás varovaly. Prý to jsou cesty neprošláplé, neznačené, vysoká tráva a spousta jedovatých hadů. Rozhodně ne s dětmi. Stezka u nedalekého hotelu nám nepřišla zas dost atraktivní, taková běžná procházka lesem.

Srbsko / Den třetí

Ráno nám paní domácí v penzionu "Dušica" připravila velmi tradiční, několikachodovou snídani a asi dvě hodiny jsme strávili na zahradě, jídlem, odpočinkem, hraním s dětmi. Paní se o nás starala jako o vlastní, její syn nám perfektní angličtinou předával tipy na výlety. Kolem 11 jsme vyrazili směr Stara Planina. Cestou na další ubytování jsme se chtěli stavit v lyžařském středisku Babin Zub. Babin Zub je jeden z vrcholků 500 km dlouhého pohoří Stara Planina, které začíná na východní hranici Srbska a táhne se celým Bulharskem až k Černému moři. V tomto pohoří se nachází i nejvyšší hora Srbska - Midžur (2169 m). Ale ponaučení pro příště (já nevím, jako bychom byli roadtripoví začátečníci): ber benzín, dokud to jde, klidně do zásoby. Ať se nemusíš vracet 30 km horskými silničkami anebo handlovat s místňáky předraženou dovážku. Takže Babin Zub tentokrát nevyšel vyloženě kvůli naší blbosti.

Srbsko / Den druhý

Přesun na jih (Bělehrad - Bor) trval asi 3 hodiny a krajina se aspoň částečně zvlnila. Sever Srbska vypadá prakticky stejně jako sousední Maďarsko - zemědělská placka. Ubytování v rodinném domku se zahradou ve vesnici Brestovacka Banja nezklamalo. Hned po příjezdu nás čekalo vřelé přijetí paní domácí, domácí sušenky, naložené jahody a káva. A příjemně vyvětraný pokoj. Z těch 32 stupňů to byla příjemná změna. Na odpoledne tři cíle, velké plány, času málo. Ale stihli jsme nakonec všechno a završili jsme to i tradiční večeří. Teď už všichni tři spí, zmordovaní a vstřebávající ve snech nové zážitky.

Srbsko / Den první

Na Balkán nás to táhlo už dlouho. Oba dva máme slabost pro jižanské státy obecně a země bývalé Jugoslávie nejsou výjimkou. Na Balkán jsem jezdila s našima na dovolené k moři, Chlupáč zase jednu dobu jezdil hodně služebně do Bosny. Oba dva máme rádi pestrou krajinu, vysoké hory, turisty nedotčenou vnitrozemskou přírodu a srdečnost místních lidí. Nechci to zakřiknout, ale už první den v Srbsku se nám dostalo nečekaných laskavostí ze strany místních lidí, které byste u nás hledali těžko. Nevím, kolikrát vás úplně cizí starší pár pozval k sobě na zahradu jen proto, že jste si na chvíli s dětmi sedli na schody v parku naproti jejich domu. Nabídne vám čaj, vodu, mléko. Nebo jestli vám řidič autobusu někdy nabídl jízdu grátis a ještě vás ponavigoval tím správným směrem. A mohla bych pokračovat dál a dál. Lidé tady doslova milují děti, jsou neskutečně milí, přátelští, ochotní pomoci, bezprostřední. A velice mě překvapilo, jak jsou na tom dobře s angličtinou. Jo a nesmím zapomenout na tradiční pokrmy. Takže už první den nemohla chybět na našem večerním pikniku v parku Pljeskavica ani Musaka.