Nedávno jsem byla na klinice. Zpět na místě činu. Tam, kde mi před půl rokem operovali břišní kýlu a také diastázu. V zařízení, kde jsem si přišla nejen jako vážený pacient, ale i jako člověk, který někoho zajímá. Je to velké medicínské téma, nechci se pouštět do podrobností, protože by mě tady zas mohl někdo napadnout, že šířím bludy. Takže jen pěkně z osobního hlediska. Byla to dlouhá cesta, nebyla jednoduchá, nebyla bezbolestná. A bezbolestná není ani teď, po více než 6 měsících rekonvalescence. Když už jsem se loni v zimě rozhodla, že budu řešit svoji nepříjemnou bouli nad pupkem, mé první setkání s chirurgem bylo vyloženě tragické. Narazila jsem na člověka, který by neměl sedět na místě, na kterém dobře placený sedí, a odpovědí mi bylo posměšné "A co chcete po třech dětech?". Pane doktore, omlouvám se, já nechci mít kýlu. Tak jsem šla jinam. Jsem ráda, že máme tu možnost svobodně si vybrat. Na tom jiném místě mi kýlu potvrdili. Dokonce našli ještě jednu. A taky mi vysvětlili svízele operace kýly v místě, kde je diastáza. A našli řešení. Poměrně nové miniinvazivní řešení. V Česku se takto zatím moc neoperuje. Neztratila jsem tady důstojnost, cítila jsem se respektovaná a pochopená. Ani jsem je neobtěžovala. Mluvili se mnou. Dokonce i diskutovali. A ne, neplatila jsem za operaci.
