Matěj / 24. měsíc s třeťátkem

Mám doma dvouletého syna Matěje. Je šikovný, dobře jí, tančí a hraje si s auty. Spokojeně čůrá a kaká do pampersek, skoro nemluví, teda aspoň ne pomocí slov, a během noci se stále vydatně kojí. Je takový ne úplně tabulkový dvouleťák. Jenže jako matka třetího dítěte z toho necítím nervozitu. Nevadí mi, že se na nočník zatím práší, že mu rozumím jen já a děcka, když nám chce něco sdělit. To kojení mi teda trochu vadí, ale to je o mě, ne o něm. Zatím jsem nesebrala tolik odhodlání, abych ho odstavila. Už totiž vím, že některé věci člověk neuspíší, ani kdyby se na hlavu stavěl. Dotazy prarodičů, jestli už by neměl sedět na nočníku, mě nechávají chladnou. Netlač řeku, teče sama. Vzpomínáte?

Miminko / Péče o zuby odmala

Matěj má osm zubů. Chtěla bych říct, že jsem v péči o jeho mladý nevinný chrup pečlivá, že mu dvakrát denně poctivě čistím zuby. Jenže ne. Občas zapomenu. Na to, že mám už dva starší, kterým zuby čistíme na 100%, to u Matýska pořád nemám zautomatizované. Od prvního zubu má sice kartáček, jsem si vědoma všech úskalí a nebezpečí, které jeho zoubky ohrožují. Ale. Zapomínám. Matěj má výhodu v tom, že má dva velké vzory, které ho táhnou dopředu. Odmala projevoval enormní zájem o kartáčky všeho druhu, když dostal svůj, tak s ním semtam i spával. Na povel si sedl a ochotně otevřel pusu a já mu mohla ty malé perličky začít čistit. Jenže tam, kde jeho ochota nechat si čistit zuby začínala, netrpělivost mít pusu tak dlouho otevřenou to většinou ukončila. Nikdy jsem ho sice nemusela zalehnout a pusu násilím otevřít, ale nevím, jak mu mám vysvětlit, aby pusu otevřel dokořán a držel. Ale neva, to nějak vybojujeme.

Dudlíková story

Myslím, že poslední roky se dělá z dudlíku děsnej strašák. Jakoby se nasazení dudlíku rovnalo prvnímu mateřskému selhání. Ještě než jsem vůbec poprvé otěhotněla jsem měla v hlavě zapíchnutou myšlenku, že dudlík je něco špatného, něco, co moje (zatím nepočaté) dítě nebude vůbec potřebovat. Když jsem čekala Klárku, měla jsem načteno. Tehdy jsem ještě googlila všemožné rady. Chtěla jsem být strašně přirozená matka. A dudlík přece nejde ruku v ruce s kojením, že ano. On dokonce může to malé miminko natolik zmást, že mu dá přednost před prsem. Ježíš, když mu dám dudlík, nebudu kojit. Co jsem to za matku? Hotovo. Konec. Tečka.

 

O kojení... z pohledu mámy

Nikdo nepochybuje o výhodách kojení pro miminko. To je prostě nejvíc. Jenže ono taky existuje i to "druhé" kojení. Respektive kojení z pohledu matky. Říká se, že kojení funguje jako prevence rakoviny prsu, pomáhá ke snížení váhy po porodu, chrání před poporodní depresí, pomáhá navázat citový vztah k miminku, hormony vznikající při kojení způsobují zavinování dělohy po porodu... Ano, ano, ano. Klárku jsem kojila necelé dva roky, Kubíka něco málo přes dva roky, Matěj to bude asi mít podobně. Takže jsem odhodlaná a statečná kojící žena a i kdybych měla dalších deset dětí, kojit je budu. Ale i tak je na čase si přiznat, že existují i nevýhody. Jako fakt. Je to sice kacířská myšlenka a snad mě tady nikdo neukamenuje, ale je to pravda pravdoucí. Kojení s sebou totiž nese řadu možných komplikací, které mohou odradit...

Miminko / Do porodnice

Obligátní blogerské téma ve velkém těhotenském finále. Taška do porodnice. Už jsem o tom jednou psala, když jsem se chystala na svůj druhý porod. Ze seznamu pořád čerpám, jen ho lehce upravuju a škrtám věci, které už na Obilňák nehodlám tahat. Tašky si balím s každým dítětem později a později, ale teď ve 39. týdnu můžu konečně z diáře odfajfknout položku "sbalit se do porodnice". Dvě tašky se krčí v komoře a čekají. Jedna na porodní sál, druhá na pokoj. Po technické stránce se zdám být připravená, ale tak nějak cítím, že potřebuju ještě čas. Pro sebe, pro svoji psychiku, pro svoje tělo. I když už bych na jednu stranu chtěla být bez bříška, na druhou stranu aspoň jednou denně přemlouvám miminko uvnitř, ať mi ještě pár dní dá. Ze všech těhotenství, co mám za sebou, se nyní před třetím porodem cítím nejméně připravená. Paradox, co.

Máma bez energie

Víte, jak jsem se tady v době adventní chvástala, že se cítím strašně dobře, že jsem nakopnutá a nadmíru spokojená? Znáte to, jak je to s tím rouháním, že. Na přelomu roku mě skolila laryngitida a od té doby se vezu na vlně únavy. Necítím se fyzicky blbě, jen procházím obdobím bez špetky energie. Viníky jsem sice objevila, potrestat je nedokážu. Hlavní vinu přičítám zimě. Tahle zima mě nebaví. Obecně jsem spíš letní typ, ale i na zimních měsících dokážu najít to krásné. To mi ale letos chybí. Chybí mi bílo a zamrzlo. A slunečno. Tahle šedo-hnědo-nazelenalá rozbahněná příroda mi moc optimismu do žil nevlévá. Sice jsem si teď spravila trochu chuť na horách, ale bylo to velice krátké povyražení. A přiznávám, že jsem trochu otrávená i náladou ve společnosti, ale to je věc, do které se tady pouštět nebudu. Jsem tolerantní člověk, velmi respektující, ale i přes to všechno mě současná politická situace docela trápí.

Těhotenství, kojení, imunita

Jestli jsi matka, nebo alespoň matka nastávající, jestli kojíš, nebo aspoň neustále lítáš v tom sychravém počasí za rychlými dětmi, dáš mi za pravdu, že tato tři slova spolu prostě nefungují. Tak tady teď sedím s ucpaným nosem, inhaluju eukalyptové esence, piju zázvorový čaj a vůbec nic se mi nechce. A taky jsem se konečně dokopala dopsat tento článek, který mám rozepsaný už několik měsíců, ale v létě jsem na něj jaksi zapomněla. Protože jsme byli všichni celé léto zdraví. Nádhera. Říkám furt, že jsem letní typ. S nástupem podzimu si předáváme s tím vším dětským olizováním taky všechny možné bacily a připadá mi, že pořád je aspoň jeden z nás nachlazený. Divoký kolotoč.

Prsa, prsa, prsa

Nevím, kdo z vás mi to uvěří, ale já na prsa nikdy nebyla. Myslím na ta svoje. Asi částečně proto, že ty moje jedničky za moc pozornosti nestály, a soustředila jsem se spíš na své jiné přednosti :) Nikdy jsem si na prsa nepotrpěla, a ten svůj nezájem jsem schovávala za označení "sportovní postava". Měla jsem ale i slabou chvilku - někdy kolem 17. narozenin jsem žádala rodiče o tetování a o plastiku. Nemám ani jedno. Jsem ráda, že existují pushupky, ale nejlíp je mi stejně nahoře bez. Díkybohu za mateřskou a za dovolené u moře :) Svých prsou jsem si začala opravdu vážit až s narozením dětí. Prso jako jediný zdroj obživy, jako všemocný utěšitel, jako nejměkčí polštářek. Středobod celého jejich vesmíru. Mám ráda svoje prsa a jsem vděčná, že je mám.

Zábava pro miminko / Silikonové korále

Jakub mi přijde víc kontaktní než bývala Klárka jako miminko. Nevím, možná je to jen můj pocit, možná je to dáno tím, že je prostě druhý a logicky není v mých silách soustředit 100% svého času jen na něj, možná si tím kontaktem vynahrazuje, že na každé zakňourání nereaguju hned podle jeho představ. I když se z plných sil snažím. A protože si to jako matka všechno uvědomuju, snažím se to kompenzovat jinak. Jakoubka nosím v šátku, když je třeba, kojím ho víceméně na požádání, spí se mnou v posteli. Nedopustím, aby strádal. A dělám to vlastně i proto, aby nestrádala Klára. Když je Kuba v šátku, mám volné ruce pro ni. Když spí se mnou, víc se vyspím a ráno jsem o trochu čilejší.

Jakub je už hodně aktivní miminko, rád pozoruje všechno kolem sebe, otáčí se na bříško, pokouší se o jakési plíživé pohyby, už dva měsíce ho zajímají hračky, hraje si s nimi, všechno rád žmoulá a okusuje, ač nemá zatím ani jeden zub. Tak jsem si je pořídila. Chtěla jsem je dlouho a pořád jsem zvažovala, jestli je opravdu využiju. Mluvím o silikonových korálcích Mama Chic. Využívám je dnes a denně, nikde si moc dlouho nepoleží, buď je mám na krku já, nebo je pro sebe uloupí Klára, nebo si s nimi hraje Jakub. Vybrala jsem si karmínově červené, červenou mám ráda, hodí se ke mně, i k našemu zelenému šátku. A aby toho nebylo málo, zkusila jsem i náramek ve stejné barvě. Vypadají moc hezky, taková příjemná bižuterie, která neplní jen estetickou funkci. Design je přitom jednoduchý a nadčasový.

Korálky nosím na krku, když kojím, zaměstnají Kubovy ruce a já tak předejdu nějakému tomu šrámu ve výstřihu, nebo modřince na prsu. Nebo vytrhaným vlasům. Nosím je, když nosím :) Když je Kuba v šátku, rád se korálků dotýká a probírá je těmi prťavými prstíky. S náramkem si hraje, když ho třeba držím v náručí, nebo když ho přebaluju. Dobře se mu drží v malé ručce a je to jedno z jeho nejoblíbenějších kousátek. Mama Chic je tedy u nás fakt v kurzu, zoubky na nich brousí zatím jen Klára a dírky v nich nepozoruju (jen musím dokola vysvětlovat, že nemůže kousat ten černý plastový uzávěr, aby ho nezničila).

Korálky i náramek jsou vyrobeny z potravinového silikonu, jsou na skus měkké, tedy na dotek příjemné. Neobsahují žádné škodliviny, jsou pro dítě bezpečné i díky bezpečnostnímu plastovému uzávěru a díky uzlíkům mezi jednotlivými korálky. Bezpečnostní uzávěr je fajn věc, víceméně se jen k sobě nacvaknou dvě malé plastové části. Dítě je ale velice lehce rozepne, stačí zatáhnout a jsou dole. Aspoň tak nehrozí udušení matky :) Korále se jednoduše udržují v čistotě, stačí rychle opláchnout vodou.

Bižuterii mám ráda, korálků, náušnic a náramků mám doma plno, proto jsem nadšená, že někdo přišel s touto vychytávkou. S korálky i náramkem jsem maximálně spokojená - funkci plní na sto procent a obě mé děti zaujaly na první pohled /dotek.

Pomocníci při kojení

Srpen bude na mém blogu ve znamení příprav na miminko. Když jsem nedávno psala článek o kojení mé první dcery, inspirovalo mě to k dalšímu příspěvku. Protože bych opravdu moc chtěla kojit i naše druhátko a protože vím, že to není tak jednoduché, jak se může zdát, musím si k tomu pár věcí pořídit. Co se mi osvědčilo u dcery a co si chci nově pořídit, aby kojení bylo snazší?

Co už znám a na co nedám dopustit?

Už vím, že kojení na začátku dost bolí a bradavky trpí (bolí to vlastně i u druhého dítěte??) a vím, že mi žádné klasické mastičky ani profláknuté značky nepomáhaly, tudíž každé další přisátí bylo utrpením. Do porodnice nepojedu bez Purelanu. MEDELA Purelan 100 je bezkonkurenční hojivá mast k ošetření bolavých a odřených bradavek vyrobená ze 100% čistého lanoliu (ovčí tuk) bez chemických a konzervačních látek. Pozitivní efekt a úlevu jsem opravdu poznala už s dalším kojením. Takže dámy, kdo neznáte, vřele doporučuju, stane se vaším nejlepším kamarádem :)

Během kojení je nejdůležitější dobrá životospráva, samozřejmě kvalitní, pestrá a nenadýmavá strava, ale hlavně pitný režim. Mléko se musí z něčeho tvořit, ideální je konzumace teplých nápojů, které laktaci opravdu prospívají. Nevím, do jaké míry je to placebo, ale mě pití čajů pro kojící matky fakt pomáhalo, pila jsem 3-4 šálky denně. Vyzkoušela jsem snad všechny možné značky, lékárny jsem brala útokem. Čaj byl pro mě tím nejlepším dárkem od návštěv všeho druhu, byla jsem praktická až na kost :) Většina čajů také obsahuje bylinky, které pomáhají miminku na bolavé bříško. Nejvíc mi chutnaly čaje Bylináře Pavla Váni, Leros a laktační od Valdemara Grešíka. Dnes jsem si koupila 4 krabičky, ať jsem připravená.

Když jsme u životosprávy, laktační poradkyně mi tehdy radila pít ve velkém meltu, nebo Caro na podporu laktace. Mám obecně mléko, kakao, kafé s mlékem ráda, takže Caro pro mě nebyl problém. Pití Cara dvakrát denně se pro mě stalo stejným rituálem, jako bylo dříve pití kávy.

Když přišly růstové spurty nebo laktační krize a mléka bylo míň, než bych chtěla mít, koupila jsem si v lékárně homeopatika, ač jsem se s nimi nikdy nekamarádila a neměla žádné zkušenosti. Homeopatikum Ricinus communis 5 CH koupíte v lékárně a zvyšuje tvorbu mléka. Běžně se užívá 5 kuliček 2x denně.

Už s Klárkou jsem si pořídila manuální odsávačku mateřského mléka Avent. Nechtěla jsem odsávačku nijak moc používat, proto jsem nechtěla investovat do elektrické. Odsávačku jsem si koupila narychlo v zoufalství, kdy Klára měla období bojkotů a v klidu se napila jen v polospánku. Páková odsávačka Avent je skvělá, člověk se s ní moc nenadře oproti balonkové, kterou jsem měla možnost taky vyzkoušet. Nejvíc jsem ji využila, když jsem připravovala první nemléčné kašičky, míchala jsem je se svým mlékem, což mi přišlo super.

Určitě doporučuju pořídit si kojící podprsenky. Někdo se bez nich obejde, mně sloužily skvěle a rozhodně za to stojí. Jednu mám černou, slušivou krajkovou, druhá je bílá sportovního typu. Na trhu je jich spousta a rozhodně nemusí nutně být neatraktivní. Co ještě mám z minula a co určitě využiju jsou kojící pyžama. Hlavně v noci mi totiž přišlo pohodlné kousek z výstřihu rozepnout a Klára byla u zdroje. Žádné sundávání, nebo vyhrnování.

Co jsem si nově pořídila, nebo pořídím?

Už před pár měsíci jsem si koupila kojící náramek. Byla to zanedbatelná investice a jsem zvědavá, jestli mi to kojení opravdu usnadní. Tento silikonový náramek vám rychle poskytne informace o posledním kojení - kdy se kojilo a z jakého prsu naposled. S Klárou jsem si prvních pár měsíců vedla papírový deníček (ano, trošku úchylné, ale přišlo mi, že to potřebuju vědět, a v hlavě jsem to dlouho neudržela). Vím, že existují aplikace v mobilu, což ale není můj styl, navíc nemám ráda telefon u postele. Kojící náramky koupíte zde.

Pořád ještě zvažuju, jestli si pořídit tuto stylovku. Silikonové korálky Mama Chic. Vím, že s Klárou by se mi vážně hodily, ona byla po většinu času u kojení velmi neklidná. Tahala mě za vlasy, škrabala ve výstřihu, dělala mi roztomilé modřiny na prsou. Měla živé ruce a chtěla se prostě něčím zabavit. Tyto korále by mi prokázaly dvojí službu, veselou bižu jsem měla vždycky ráda a miminko by při kojení zaměstnalo ručičky. Potravinový silikon je bezpečný, děti jej mohou žužlat do zblbnutí. A možná si taky máma v kavárně jednou v klidu vypije kafé? :)

Světový týden kojení a můj příběh o kojení

Kdo čte pravidelně můj blog ví, že jsem zastáncem přirozeného porodu, respektujícího přístupu k výchově dítěte a také jsem fanouškem dlouhodobého kojení. První srpnový týden je tedy jako dělaný pro sepsání mého příběhu, příběhu o kojení mé dcery, o období, které bylo několik měsíců nadmíru těžké, ale potom nadmíru krásné. První srpnový týden je totiž Světovým týdnem kojení. Kojení je celosvětově věnována pozornost již od roku 1990, kdy byla vydána tzv. Innocenti Declaration, jejímž obsahem bylo upozornění na význam kojení v životě novorozence a jeho matky. V dnešní době snad už nikdo nezpochybňuje důležitost kojení, existuje nespočet studií, které ukazují, na co všechno má kojení pozitivní vliv. Mnoho informací o kojení najdete na stránkách slovenské Mamily, občanského sdružení, které poskytuje poradenství při kojení.
A teď už tedy k mému příběhu, pro někoho to může být hodně intimní, chtěla bych však na svém příběhu ukázat, že to nemusí být vždycky snadné. Zároveň doufám, že třeba nějakou maminku tento příspěvek může povzbudit a dodat sílu pokračovat.

Found on Google

Můj porodní příběh znáte, pokud ne, tady si o něm můžete přečíst. To je vlastně ten nejlepší výchozí bod, protože mnohé vysvětluje. Po komplikovaném a dlouhém porodu završeném císařským řezem jsem nedostala dceru k sobě. Neproběhl tedy můj vytoužený bonding a myslím, že to byl celý kámen úrazu. Fazůlku mi na pooperační pokoj k prvnímu přisátí přinesli až po cca 6 hodinách. Dcera se sice přisála, ale často se pouštěla, navíc laktace nebyla správně nastartovaná (ještě k tomu jsem byla hodně rozhozená průběhem porodu a cítila jsem vinu za to, že jsem to nezvládla přirozeně - tyto stavy u mě trvaly minimálně celé šestinedělí). Na JIPku mi Fazůlku nosili na kojení zhruba po třech až čtyřech hodinách, ona se vždy snažila, kojení mě dost bolelo, ale asi každá matka zatne zuby a vydrží. Nicméně pořád hodně plakala a zdálo se, že má pořád hlad. Na dětském mi ji sestry dokrmovaly umělým mlékem ze stříkačky, aby byla klidnější. Byla jsem nešťastná, že mléka moc nemám a bála jsem se, že skončíme na UM. Když jsem z porodnice odjížděla, sestry mi říkaly, že se laktace rozjede a kdyby ne, raději spokojené dítě na UM, než vystresovaná matka a hladové dítě. Tak jsem si v lékárně v porodnici koupila malou krabici Nutrilonu pro případ, stříkačky, Purelan na bolavé bradavky a kojící čaje.

První dny doma nebyly nic moc, Fazůlka pořád hodně plakala, byla hladová, kojení bolelo jako čert a já pořád nevěděla, jestli někde nedělám chybu. Od doktorky jsem si půjčila váhu (už bych tuto blbost nikdy neudělala!) a vážila jsem dceru před a po každém kojení. Někdy vypila 120 ml, někdy jen 30 a plakala... Zapisovala jsem si časy kojení, strany kojení, váhové přírůstky, počty stolic a pročůraných plenek, atd. To bylo tak stresující, že jsem se po týdnu rozhodla váhu vrátit. Tak jsem si pozvala laktační poradkyni. Paní přijela druhý den, poradila s technikou, poradila ohledně bolestivosti, řekla, že dcera umí hezky sát, že mám být v klidu, často kojit a že se to samo srovná. Dokonce mi řekla, že máme koupit dudlík, že ji to uklidní (prý se nemusíme bát ztráty sacího reflexu). Trochu mě její přítomnost uklidnila a nějak jsem začala cítit, že to zvládneme. Po dvou - třech týdnech bradavky přestaly bolet, režim se trochu ustálil a zdálo se, že to jde. Pak ale následovalo období cca 4 měsíců, kdy se u nás střídaly stavy pohody a růstové spurty. Když tyto spurty přišly, Fazůlka byla u kojení jako vyměněná. Dělala strašné divadlo, nechtěla se přisát, když se přisála, tak se hned vztekle pouštěla a nemohla jsem ji k prsu vůbec dostat, někdy mi kojení zcela bojkotovala a řvala a řvala. To byly dny, kdy jsem Chlupáčovi s pláčem říkala, že na to kašlu, že už nemám sílu ji dál přemlouvat a přemýšlela jsem tajně o krabici Nutrilonu v komoře. Párkrát jsem zavolala mé laktační poradkyni a ona mě vždycky uklidnila a hlavně proto jsem vydržela. Na tyto období jsem si vždycky koupila homeopatika Ricinus communis 5 CH na podporu laktace. Hodně jsem pila kojící čaje, Caro, mléčné výrobky a vařila jsem jeden vývar za druhým :) Po těch 4 měsících se to zlomilo, najednou dcera začala kojení milovat. Začala jsem kojit vleže (dřív jí to nešlo) a byla to pohodička. Bez pláče, bez křiku, dcera hezky přibírala a já jsem na sebe i na ni byla pyšná. Následovaly měsíce a měsíce krásného období, dceru jsem kojila do jejích 19 měsíců, kdy jsme nenásilně přestaly kvůli mému dalšímu těhotenství.

Kojení je sice věc naprosto přirozená, nicméně velice zapeklitá, vím, že mnoho maminek v mém okolí prožívalo něco podobného, mnoho maminek kojení vzdá, mnoho maminek podlehne tlakům okolí a na doporučení sáhne po UM. Protože jsem to sama málem několikrát vzdala, tyto maminky svým způsobem chápu, ale přece jen bych si přála, aby tento příběh pomohl někomu k tomu, přečkat ta těžká období a počkat si na ty krásné chvíle, které s sebou kojení přináší.

Konec jednoho krásného období

Naše holčička už je oficiálně velká slečna. Před měsícem oslavila svoje 18ti měsíční "narozeniny" a v necelých 19 měsících jsem se odhodlala přestat ji kojit. Hlavně teda kvůli mému druhému těhotenství, cítila jsem se už velice oslabená a vyčerpaná a nemůžu si dovolit žádné další marodění :) Jsem na sebe v tomto hrozně pyšná a věřím, že to Fazůlce dalo maximum - jak po zdravotní stránce, tak po psychické.

Found on Pinterest; Pablo Picasso

Když si vzpomenu na naše kojící začátky, musím se usmát a často jsem o tom Fazůlce povídala. První čtyři měsíce totiž nebyly vůbec jednoduché. Podle mě to způsobil náročný porod završený císařským řezem, první přiložení až po 6 hodinách dělá své. Klára víceméně celé 4 měsíce dělala u kojení strašné cavyky, pouštěla se, přisávala, plakala a bojkotovala. Tolikrát jsem si říkala, že je to konečná, že už to nezvládnu a poběžím koupit Nutrilon, ale vždycky jsem to těžké období nějak překonala a ono se to opravdu zlepšilo. Sice to trvalo, ale stálo to za tu trpělivost. Pak se to zlomilo a vidíte, kojila jsem ji do 19 měsíců, strašně mě to bavilo, byl to takový náš rituál.

Bála jsem se konce, jak to bude Klára snášet, kolik večerů propláče, než si zvykne, že "prsííí" (tak tomu říkala - jedno z jejích prvních slov) už nebude. Překvapila. Když se ke mně večer přitulila a já ji řekla, že to dnes zkusíme bez prsí, neprotestovala, cosi si zamumlala, přitulila se a usnula. Teď už jsme týden bez kojení. Sice vždycky v posteli zkusí ono kouzelné slůvko, ale vždycky jí řeknu, že už je velká holka, že v prsí už není mlíčko, nenamítá, nerozčiluje se, nepátrá. Byla už asi připravená. Jsem na ni moc hrdá.

S koncem kojení přišla však otázka, zda mám Klárce dávat aspoň jednu dávku umělého mlíčka. Aby měla nějakou náhražku. Můj pediatr za UM lobuje a kravské mléko doporučuje až od 3 let kvůli horší stravitelnosti. Po několika dnech přemýšlení jsem se rozhodla, že ji před spaním jednu lahvičku Nutrilonu dám. Do dvou let. A ouha. Nechce. Lahvičku mi vrazila zpátky do ruky, šklebila se a říkala "nenene". Upřímně se jí nedivím, já bych takovou umělotinu taky nepila, ochutnala jsem to a opravdu není o co stát. Ještě to párkrát zkusím a uvidíme, jestli ji třeba nevezme na milost. Když ne, tak ne a budeme hledat jiné řešení.

Brzo nás čeká další velká zkouška - dudu. Přes den ho už téměř nemá, dudu mají přece jen mimi, jak mohutně přikyvuje, ale na usínání ho potřebuje, strašně ji uklidní. Takže spřádám plány, jak ho někomu odevzdáme, nejspíš ho odložíme pro naše miminko...

Jak to máte s kojením vy? Užíváte si to, nebo vás to otravuje? Jaké byly začátky? Jaké byly konce?

P.S. Při této příležitosti mě ještě napadá jedna věc, kterou si s druhým miminkem určitě pořídím, třeba někoho z vás taky zaujme - kojící náramek. Ze začátku to bylo furt počítání, vzpomínání, v kolik jsem kojila, ze kterého prsa naposled, apod. Mohl by to být šikovný pomocník, co myslíte?