Jen tak si utéct...

Když se mě někdo zeptá, jak jsme přežili nouzový stav, bez školky, bez kroužků, bez služebek, s homeofficem, odpovídám bez nadsázky, že dobře. Že já jsem si to vyloženě užila. Že dětem to neuvěřitelně prospělo, že si jakoby upevnily svoje místo v rodinném kruhu. Já říkám, že tento omezený režim ukázal, co všechno je možné. To, co bylo dřív považováno za nemožné, nebo alespoň komplikované, se teď ve světle Covidu ukázalo jako naprosto reálné. Že jde pracovat z domu. Že se jde doma i učit. Že to jde vydržet bez častého nakupování, bez kaváren, bez restaurací a hospod, bez hřišť a zábavních parků. Uvědomuju si, že mít doma školáka, nejásala bych tímto způsobem, ale zatím si to můžu dovolit. Cítila jsem paradoxně velkou svobodu. Nic jsme nemuseli. Nemuseli jsme spěchat, nemuseli jsme vyvíjet žádné tlaky. Naší rodině Corona stav prospěl a když jsem chystala děti poprvé ve středu do školky, cítila jsem téměř fyzický smutek. Že nám končí jedno velmi zajímavé a přínosné období. A že tak blízko, jak jsem jim třem byla, už možná nikdy nebudu.

 

Když vás chřipka srazí na kolena

Chřipka nás dostala. Totálně vyřadila naši zaběhlou rodinnou konstelaci na 10 dní z provozu. Rozvrátila režimy, porušila všechna nepsaná pravidla, zbortila moje zásady, dala možnost emocím popustit uzdu. Divoce, nezvladatelně, hanebně. Vystřídala se na nás, brala si nás jednoho po druhém, každého zasáhla, nikoho nenechala bez poskvrnky. Je těžké se před chřipkou schovat, když vás je pět a žijete v třípokojáči. Tyhle počty prostě nesedí. Fňuk. Chtěla bych říct, že nás nemoc nějakým způsobem posílila, ale nebudu kecat, jenom brala. Byli jsme protivní, ukňouraní, sobečtí. Neměli jsme náladu jeden na druhého, nikomu se nešlo zavděčit, každý chtěl něco, co nemohl od těch druhých dostat. Máme za sebou deset velmi nespokojených a intenzivních dní.

 

Nominace Liebster Award & 11 otázek na tělo

Plnohodnotný blog píšu od roku 2014. Prošel si různými fázemi, stejně jako já. Z původně ryze soukromého deníčku se stalo místo, kde se potkává už poměrně stálá komunita čtenářů, kteří zde hledají inspiraci, podporu a možná sdílení svých vlastních myšlenek. Každý den přibývají noví čtenáři, ale některé z vás znám virtuálně už čtyři roky. Nejsou to závratná čísla, nicméně mě těší. Nejvíc mě těší maily a zprávy od vás, čtenářek (někdy i čtenářů :)). Tyto milé vzkazy jsou mým hnacím motorem, mojí inspirací a já cítím velký vděk. I přes občasné pochyby o smyslu celé věci, zatím nekončím. Ještě tady jsem a nějakou dobu budu. Kromě ankety Mamablog roku, kde se mé "dílo" hodně zviditelnilo, se žádných jiných anket a soutěží neúčastním. Nejsem schopná konkurovat blogům s několika tisícovou základnou čtenářů, i když si myslím, že je ten můj v mnohém jiný. O to víc mě potěšila nominace na Liebster Award od mé spolužačky z gymplu Hanky ♥

Chci nekřičet

Možná kdybyste mě potkali venku, řekli byste, že jsem taková klidná, tichá, vyrovnaná žena. Jenže jako každá správná žena mám i já smysl pro dramatičnost. Chlupáč by vám mohl potajnu nad pivem říct, že jsem bývala dokonce pěkná hysterka. Já tohle období beru za uzavřené, jako jednu nevyrovnanou etapu svého života. Jenže. Z hysterky se nikdy nestane stoik. Někoho mění život, někoho mění vnitřní moudrost, jiného východní filozofie, mně musely změnit až děti. Klára je můj učitel. Ten nejpřísnější, nejzákeřnější a nejhůř čitelný pedagog všech dob.

Náhlé záchvaty paniky

Většinu času jsem klidná, vyrovnaná, přijímající. Občas to na mě ale stejně přijde. Podivná úzkost, strach z budoucnosti, nejistota, pocit, že tápu. Co se mnou bude, až děti trochu odrostou? Jak si najdu po takové době práci? Co když budeme mít ještě třetí dítě a budu doma ještě o pár let dýl? Není chyba podřizovat "vše" mateřství? Jak moc zakrním? Co všechno zapomenu? Co moje angličtina? Budu umět ještě normálně pracovat? Tohle na mě padlo včera odpoledne, při dlouhé cestě autem, kdy děti spaly a já měla prostor přemýšlet nad něčím jiným než nad tím, čím je v danou chvíli zabavit. Tyhle chvilky ticha a klidu jsou pro mě většinou šíleně nebezpečné. Nechávají můj mozek rozběhnout všemi směry, bohužel většinou těmi blbými...

Být lepší mámou

Mám za sebou pár náročných dní a po delší době přišla moje slabá chvilka, chvilka matky pochybovačky. Matky, která má pocit, že selhává, matky, která je vyčerpaná, matky, které přijde, že děti potřebují víc, než jim momentálně dává. Chlupáč je od neděle na služebce, obě děti jsou nemocné, na mě taky něco leze a už třetí noc jsem se pořádně nevyspala. Kubíka skolila v neděli nějaká silná viróza a já protože nejsem úplně fanouškem "s každým prdem k doktorovi" jsem vyčkávala. Čekala jsem, že to přejde tak, jako vždycky, jedna noc teplota, chvilku sopel a zas klid. Jenže nepřecházelo a bylo vidět, že Kubíček trpí. Hrozně mě štve, že jsem to nevyhodnotila líp a dřív, že jsem ho vzala k pediatrovi až dnes. Pediatr usoudil, že antibiotika jsou na místě. V 18 měsících první antibiotika. Achjo.

Když méně je více

Pokud sledujete dění na IG, Pinterestu, na nejrůznějších blozích, dáte mi za pravdu, že minimalismus vládne našemu světu pevnou rukou. Kdo není minimalista, je tak trochu out, může se zdát. Mně se filozofie minimalismu moc líbí, ale rozhodně nedokážu náš život nazvat minimalistickým. Jsme ale někde na půli cesty a to mě těší. Minimalismus je životní styl, ale také obrovská úleva. Oprostit se od některých věcí může být těžké, ale s každou naplněnou taškou, se kterou se loučím, se mi doma o něco líp dýchá.

Mám se ráda / Únorové radosti

Začátek něčeho nového. Něčeho, co je pro mě poslední dobou hodně důležité, něčeho, o čem bych ještě před pár lety psát nedokázala. Z pravidelných rubrik jsem měla ze začátku strach. Že začnu něco, co potom nedokážu plnit, že mi dojdou slova, že to za chvíli přestane bavit vás... No a? I kdyby. Můj blog je osobní, nemá žádný deadliny, žádný osnovy, žádný diktát, takže děj se co děj, bude to pořád jedna z nejpřirozenějších věcí v mém životě. Nová rubrika a nový štítek na blogu. Jen o mě. O mámě. O ženě. O manželce.

Nejhorší matka na světě

Mí věrní čtenáři si možná pamatují na článek Nejlepší matka na světě. Teď trošku z jiného soudku. I tady doufám, že mě mnohé z vás pochopí. Jiné mě možná zatratí, ale to nevadí, potřebuju to ze sebe vyventilovat ven.

O prioritách

Tento článek berte jako můj osobní výlev, zpověď matky, která je už třetím rokem na mateřské, není to žádný návod, poučka, ani rada, nemá to být ani srdceryvný doják. Vím, že každá z nás to cítí trochu jinak, každá to své štěstí vidí jinde, ale vím, že to bude číst i někdo, kdo to má úplně stejně jako já.

Bezinková ...

Miluju domácí limonády, od okurkové po fialkovou. Bezinková je ale takový evergreen. O víkendu jsme byli u babičky a při procházce s Jakubem jsem zmerčila černý bez. Rozhodnutí padlo okamžitě. Po obědě jsme s Chlupáčem vzali staré liberty a vyrazili jsme na sklizeň. Taková romantika, asi  20 minut bez děcek :) A využili jsme jich fakt poctivě... Květy byly ještě plné pylu, takže by se domácí bezový sirup měl vydařit.

 

Jak na domácí bezinkovou šťávu?

Na 2 litry sirupu potřebujeme

2 litry vody
asi 30 velkých květů bezinek
2 bio citrony, omyté a nakrájené na plátky
1,5 kg cukru krupice (podle chuti, ale obecně se doporučuje na 1 l vody minimálně 1 kg cukru)
1–2 lžíce kyseliny citronové

Postup

Převařte a nechte vychladnout vodu. Z květů odstraňte stonky, květy vyperte ve studené vodě. Omyjte citrony a nakrájejte je na plátky. Květy vložte do čisté sklenice na zavařování nebo džbánu (já použila hrnec). Přidejte citrony a zalijte vychladlou vodou, přikryjte utěrkou a nechte stát 24 hodin v chladnější místnosti. Druhý den přeceďte přes jemný cedník vyložený látkovou plenkou. Ze zachycených květů vymačkejte všechnu tekutinu. Vsypte cukr a kyselinu citronovou a míchejte do úplného rozpuštění cukru; trvá to asi 15 minut. Plňte do sterilních suchých lahví, zazátkujte a uložte v chladničce. Čerstvá šťáva vydrží 7–10 dní. Pokud chcete uchovat déle, můžete šťávu zamrazit.

Když zůstaneme doma

Ano, i to se občas stává, i když to u nás není běžné. Dnes ráno prostě lilo tak, že se mi nechtělo vylézat a navlékat pláštěnky a gumáky a tak. Hřiště by stejně nepřicházelo v úvahu a Kláru by nebavilo jen tak se procházet v dešti. Potřebuje akci.

Ale co s těmi rarachy doma? Mám tři zásady, aby to fungovalo a přežili jsme jakžtakž v psychickém zdraví.

1. Uplatit je jídlem a nějakými mlsy podle věku, ideální je ovoce, sušené ovoce, oříšky, křupky - zkrátka něco, čeho je moc a udělá to velkou parádu.

 

2. Najít pro ně nějakou aktivitu, která je naprosto neokoukaná a vzácná - půl hodiny jsem nevěděla o Jakubovi, když olupoval z balkónových dveří samolepky na sklo (bral to důkladně jednu po druhé, dosáhl i na ty nejvyšší, to jsem ale měla strach, že se překotí, jak se natahuje). Pak je jednu po druhé ochutnával a mačkal a házel pod sebe.

3. Nechat je blbnout spolu, nenapomínat, neusměrňovat, trochu přimhouřit oči a spoléhat na vyšší moc, že se nic nestane. Domeček z Ikey to přežil, girlanda, světýlka taky. Řev byl jen jednou, zato smíchu bylo habaděj.

Večerní dýchánek

Dnes byla u nás pěkná pyžamová párty. Tátu nemáme doma, tak jsme si dovolili trochu uvolnit morálku :) Pohádky nám jely už od 7, večeřeli jsme u televize a ač byla děcka v pyžamu poměrně brzo, Klára vytuhla až o čtvrt na 11 :)

Takhle to u nás nějak vypadalo, váleli se po koberci, já uklízela hračky po celém domě a jen jsem pořád slyšela: " Kubíčku, já se o tebe postarám. Kubíčku, neboj, já tě pohlídám. Kubí, pojď, někam spolu půjdeme, třeba do lesa, na hříbky a jahůdky, pojď."

♥

 

 ♥

 

♥

 

♥

Z čeho mám radost / Antistresové omalovánky

Minulý týden jsme byli s dětma v kavárně, Klárka si tam našla omalovánky a chtěla, abych jí vymalovávala obrázky. Nechtěla sama, jen mi hledala vhodné barvičky. Tak jsem si u kapučínka zavzpomínala na své dětství. Bylo to příjemné. A tak jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se vyzkoušet to, co tisíce lidí přede mnou. A přitom se podle mě pořád jedná o naprostou novinku ve světě zábavy pro dospělé.

Objednala jsem si svoje první antistresové omalovánky (Klárce jsem taky nějaké omalovánky koupila, aby to nebylo úplně sobecké). Taky jsem si pořídila krásné pastelky, které si schovávám ve skříni nad televizí :) Ještě přemýšlím nad nějakými tenkými fixkami, s nimi bych ty obrázky dovedla k naprosté dokonalosti.

Po dlouhém vybírání jsem šla pro jistotu. Myslím, že autorka Johanna Basfordová se omalovánkami pro dospělé proslavila (Tajná zahrada, Čarovný les). Vybrala jsem si Ztracený oceán. Voda, moře a oceán jsou mi bližší než kytky a stromy, mám ráda modrou. Omalovánky mají šitou vazbu, velký formát (25x25 cm) a jsou vytištěné na silném papíře o gramáži 170g, proto je možné používat nejen pastelky, ale i fixy. Zamilovala jsem se. Pořád se na ně chodím koukat.

A teď trocha teorie pro ty, kteří se k tomu staví skepticky (jako třeba můj Chlupáč). Už dlouho je vědecky dokázané, že každá mozková hemisféra má na starosti zcela odlišné věci. Naše levá hemisféra je zodpovědná za logické, analytické, numerické, racionální a verbální uvažování, zatímco pravá je sídlem intuice, představivosti, tvořivosti a neverbálního vyjadřování. Co si budem nalhávat, v dnešní době většina z nás funguje od rána do večera na levou půlku mozku. A co dělá ta pravá? Odpočívá a leniví. Což není úplně harmonické a i bez znalosti této teorie je nám asi jasné, že naše životy nejsou úplně vyrovnané. Proto naše kreativní část mozku dost krní a když ji potřebujeme, není to nic moc. Proto vznikly omalovánky pro dospělé, měly by nám pomoct odreagovat se, uklidnit a odpočinout si od všeho toho racionálna. Pokud si na kreslení najdete chvilku opravdového klidu, mozek se dokonale uvolní, přestane myslet a zrelaxuje se.

Kreslila jsem zatím jen chvilku, neměla jsem moc času, ale mám pocit, že to funguje. Dnes jsem se přistihla, že jsem Klárku s Jakubem napomínala, aby mě chvilku nerušili, že něco dělám :)

P.S. Navíc jsem k nim dostala omalovánky s Knižní šifrou, o které jsem se tady už zmínila. Jsou super, ale stejně čekám na odkrývání jednotlivých políček na netu. Jsem zatím na čísle 35. Co vy?

Knižní šifra 2 aneb Z hlavy se mi kouří

V poslední době jsem si oblíbila internetové knihkupectví Martinus.cz, nejen kvůli široké nabídce, ale Martinusáci jsou mi jaksi sympatičtí. Třeba tím, že kromě obyčejného prodeje dělají i spoustu věcí kolem. Čtu pravidelně jejich newslettery (na rozdíl od jiných newsletterů), píšou milý blog, často vyhlašují knižní soutěže, vymysleli zajímavý projekt Knihoběžník... A už podruhé spustili unikátní hru s názvem Knižní šifra.

Včera večer jsem začala hrát taky, prostě mi to nedalo. Prvně jsem si říkala, proboha, já budu trapná, furt všude hlásám, jak ráda čtu, a poznám prd. Nakonec na tom nejsem asi tak zle a během pár minut jsem v ilustraci odhalila 6 knih. Božínku, jakou já měla radost. Kdy jsem naposledy něco hrála? Cupcake Mania na Chlupáčově telefonu asi před rokem. Mozek po dlouhé době pracuje na plné obrátky, dlouhodobé kojení mu tedy (zdá se) neuškodilo :) A jedu dál, těšila jsem se ráno na další díl skládačky.

V čem Knižní šifra spočívá?

Je to jednoduché, zaregistrujete se a hledáte názvy knih ukryté ve velké ilustraci. Knih je tam ukryto celkem 64, různé žánry, z různých období. V průběhu března se každý den odhalí jedna část ilustrace, jedno nové okénko, kde se můžou ukrývat další knihy. Název knihy potom vepíšete do políčka pod ilustrací a čekáte na potvrzení, jestli jste se trefili. Správně uhodnuté knihy se vám ukládají. Pokud navíc v březnu v eshopu nakoupíte, zdvojnásobí se vám počet uhodnutých knih (tím pádem potenciální výhra) a dostanete zdarma antistresové omalovánky formátu A2 s vyobrazením celé šifry. Výherce tak může získat až 128 knih dle vlastního výběru - to mi přijde jako úplný sen :) Podrobná pravidla najdete na stránkách.

Hledání je vážně zábava, uvidíte, že nad obrázkem budete přemýšlet ještě v posteli...

Malé radosti

Ani já ani Chlupáč nejsme zrovna shopaholici, v nákupech se nijak nevyžíváme a nejradši ze všeho nakupujeme jídlo. Skoro všechno nakupujeme přes internet, ale jednou za čas nás to stejně nemine.

Takhle to pak vypadá, když vyrazíme někam do obchoďáku... Kuba je nespokojený, mrčí a fňuká, chce se nosit, tak jde do šátku, kde za chvíli zalomí podle mě v dost nepohodlné pozici. Klára naopak září (ač to dřív taky nesnášela), vrhne se k nejbližšímu houpacímu autíčku a křičí "Tati, penízky". Jednou zaplacenou jízdou to však nekončí a okupuje autíčko celou věčnost, dokud ji neodlákáme na nějaké jídlo. V obchodě bere křížovky a křičí "Maminko, velké omalovánky". Za chvilku najde suverénně největšího plyšového medvěda v celém supermarketu a táhne ho k pokladně. Pak si prohlíží všechny knížky. Pak všechny přesnídávky. Pak najdeme jarní bundu, co se nám líbí, hned ji chce nosit a přidá k tomu i svoje první sluneční brýle (i s mega cenovkou), které nesundá z očí ani v garáži (to pak fňuká, proč jako moc nevidí?). Ještěže to máme fakt jen občas :)

Takový poklidný advent...

... bych tak chtěla mít :) Ale nějak to nejde, nějak to nezvládám. Dnes jsem měla v plánu rychle během spánkové pauzy mých dětí (tak strašně málo se jejich spánky vzájemně kryjí) napsat příspěvek na téma advent. Podělit se o náš adventní věnec, který jsem narychlo dělala, o Klářin adventní kalendář, ze kterého máme radost obě dvě. Nějak se to zvrtlo a ta poklidná slova by mi asi z hlavy moc nelezla. Protože je to prostě fičák.

Po dlouhé době Jakub spal v noci na prd, mám pocit, že asi nespal vůbec, ale doufám, že je to jen pocit. Každopádně se budil víc než normálně, což je mrzuté, když se člověk nabaží prvním vstáváním v 5 ráno. Vynahradili jsme si to trochu ráno, kdy za námi přišla Klárka, a spali jsme až do 8:20. Pak začal každodenní kolotoč, převlíct obě děti, přebalit Jakuba, nachystat snídani, uvařit caro a čaj, udělat Klárce ranní hygienu (s mega přemlouváním). Uhoupat Jakuba v lehátku k dopolednímu minispánku, nakojit, přebalit, pohrát si s Klárou. Dnes jsem teda výjimečně stihla ráno uvařit oběd, normálně to děláme večer, takže málokdy jíme čerstvé jídlo :)

Naši dopolední procházku jsem dnes chtěla spojit s návštěvou naší bariérové (rozuměj opak bezbariérové) pošty. Z balíku do ruky se totiž záhadně stal balík uložený na poště (ještěže jsem si za tuto super službu zaplatila). Vyskákala jsem s kočárkem těch 6 hnusných schodů, zanadávala si na to, že je to asi fakt jediná pošta v republice, kde není bezbariérový přístup. Klára dělala, jakože mi pomáhá, ale spíš se mi motala pod koly. Ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli kolem oběda, to netrvalo tak dlouho a máme doma poslední vánoční dárky v podobě dvou knížek. Třikrát hurá. Kuba se mi v tom vedru samozřejmě vzbudil a začal si cosi vykládat a nezabral celou cestu domů a to měl ještě aspoň 2 hodiny chrnět. Miluju Českou poštu.

Doma rychle oběd a nachystat Klárku ke spánku, mezitím Kuba vytuhl v korbě, kterou jsem vytáhla do bytu. Šup s ním do ložnice a rychle k počítači. Slíbila jsem, že stáhnu Mášu a medvěda. A mám blogové resty.

Děcka vzhůru a je rušno, ještěže je Chlupáč na cestě domů. Bere si je ven. Musím cvičit, po porodu mám rozestup břišních svalů. Dám tomu 15 minut. Chtěla bych na jógu. Mezitím stále stahuju tu barevnou ruskou podívanou a poslouchám soundtrack The Boat That Rocked (jeden z nejmilovanějších soundtracků a filmů vůbec). No a píšu tento příspěvek :)

Proč by se vlastně advent měl nějak lišit od jakéhokoliv jiného dne? Stejně tyto naše hektické dny miluju, protože za to můžou "oni" :)

Venku je nám nejlíp

Když se na podzim ukáže jaro, je to naprosto skvělé. Když si Chlupáč zmizí někam na týden na služebku a my se uklidíme na prázdniny k babičce, je to fajn (ty prázdniny, ne to, že je Chlupáč pryč). Když si babička s dědečkem vezmou dopoledne Kláru na výlet, je to víc než příjemné. A když mi Jakoubek tak krásně (3 hodiny) pochrupává v kočárku, to je teprve blaho!

Sourozenci

Často se mě ptáte na detaily našeho soužití, nebo spíš na fungování mě a mých dvou malých dětí - s věkovým rozdílem pouhé dva roky. Některé z vás to totiž taky brzo čeká, že. Jaké to teda je? Jak zvládáme klíčové momenty dne? Upřímně jsem si myslela, že to bude horší.

Máme za sebou jeden měsíc a kousek, nechci tady proto nikomu nic radit, navíc nejsem člověk, ze kterého by si měly ostatní matky brát příklad. Někdy totiž bývám hysterická, někdy vzteklá, někdy plačtivá a melancholická. Rozhodně nejsem naprostá matka pohodářka, často mi tečou nervy.

Na začátek musím zdůraznit, že Klárka je skvělá, hodně mi tuto novou rodinnou situaci ulehčuje, zatím nežárlí, spolupracuje, pomáhá. Z části se dokáže obsloužit, umí se sama najíst (když chce), spává sama ve svém pokoji, už se umí chvíli zabavit sama. Když má náladu. Když ne, tak řvou duet :)

Ráno děti vstávají zhruba stejně, kolem osmé, já jsem s Jakubem (vinou Jakuba) už většinou chvilku vzhůru, ale ještě ležíme, a Klárka za námi ještě přijde do postele. Máme mazlící chvilku. V ideálním případě ještě Kuba usne a my dvě máme čas na snídani, v tom druhém (bývá to 50 na 50) Klárce pustím na chvíli pohádku a Kubu přemlouvám ke spánku. Snídaně odsunutá a Klára většinou trpělivá. Když v klidu stihneme i ranní hygienu, je to bonus navíc, většinou to ale nestíháme a pak je jeden z nich trochu v nepohodě. Ale nedá se.

Na dopolední procházku se vyštracháme až po 10, někdy až k 11. Je to šílenost, ale dřív to prostě nedám. Jakub díkybohu následuje svoji sestru v lásce ke kočárku a už když dostane kombinézu, zavře oči a ví, že se bude spát (doma dopoledne dává jen nějakých 20 minut, v kočárku klidně i tři hodiny). Klára většinou jde po svých, zpátky domů na plno využíváme skate ke kočárku. Myslím, že dvouleté dítě ještě nějaké svezení potřebuje a pokud bych nic neměla, riskovala bych, že v jedné ruce držím Kláru a druhou tlačím kočárek s Kubou. Dvě hodiny venku utečou jako voda, je to moje nejoblíbenější část dne, Klára je šťastná a Kuba spokojeně spí. Já, jako čerstvá dvojitá matka, jsem výjimečně naprosto v klidu.

Následuje naopak nejdivočejší část celého dne. Poledne, únava, jídlo, uspávání. Po příchodu domů Jakub většinou pláče, má hlad po vydatném spánku. Klára si nechce umývat ruce a křičí "papám" a "sedím" - to znamená, že se chce na kuchyňské desce podílet na přípravě oběda - rozuměj - už něco potřebuje ujídat. Po přemlouvání si umyje ruce a sedne si na linku. Kuba pláče, čeká. Jídlo mám pro Kláru vždycky připravené, jen ohřívám, vařit bych fakt nestíhala, kuchtíme tedy po večerech. Klára si sedne na židli a zkouší jíst sama, já v jedné ruce držím Jakuba a kojím, druhou rukou na střídačku asistuju Klárce a něco sama jím (většinou jogurt a spoléhám se na to, že se později v klidu pořádně najím u Dva a půl chlapa - haha). Jdeme s Kubou uspat Klárku, chovám ho při tom v náručí. Klárka někdy usne sama, někdy mě tam chce mít. Za chvíli jdu uspávat Kubu, většinou zaberu o něco dřív než on. Když se vyhrabu z ložnice, abych si konečně dala ve tři oběd, Klára zrovna vylézá z pokojíku a říká, že stačí. Ok. Ohřívám si oběd, Klára mi ho polovinu sní. Pak máme většinou hoďku dvě pro sebe, snažím se jí naplno věnovat, tak si čteme, stavíme kostky, hrajeme si s legem, blbneme.

Odpoledne a večer už máme doma většinou i tátu, dvě ruce navíc jsou k nezaplacení. Ke spaní chystáme každý jedno dítě, Chlupáč končí šichtu o něco dřív než já, i když se stará o tu starší. Jakub je totiž večer naprostý nezmar a zatímco já už při kojení úspěšně podřimuju, on na mě kulí oči a jistí mě, kdybych se jako náhodou chtěla vypařit.

Tak vidíte, jak to jde skloubit. Předpokladem k bezbolestnému fungování je ale bezmezná láska - jinak by to člověk nedal :)

Takhle při večeru

Páteční večer, krátce před půlnocí. Chlupáč už odpadl před hodinou a přes dvoje zavřené dveře slyším, jak chrápe Jakubovi do ucha (když jsem tam před chvílí šla a řekla mu, že se má ztišit, řekl, že Kuba to má rád). Já doháním resty, sedím u počítače, piju jeden kojící čaj za druhým a zobu k tomu gumové medvídky. Mezi blogem, flerem a mailem přemýšlím, co zítra uvařím a jestli budu péct něco z dýně na tu Dýňovou slavnost v neděli. A jestli se tam s děckama vůbec dostaneme. Před sebou mám deníček s úkoly, nevím, kdy se k nim dostanu. Jsem unavená. Včerejší noc stála za starou bačkoru, doufám, že dnes bude líp. Vím, že už bych měla jít spát za svými muži, protože jen bůh ví, kdy to naše miminko dostane chuť na prso. A stejně se cítím až podivně v pohodě. Kvůli nim. Protože to tak je a nikdy to nemělo být jinak.