středa 8. července 2015

Nejlepší matka na světě

Je to prosté. Chtěla bych jí být. Pro svoji dceru. Vždycky.

Chtěla bych za každé situace zachovat chladnou hlavu, být stále klidná a vyrovnaná, nechtěla bych na ni zvyšovat hlas, natož tak křičet, nechtěla bych ji nikdy plácnout přes zadek, chtěla bych být silná a nikdy né hysterická, nikdy bych před ní nechtěla brečet. Kéž bych toto všechno dokázala. Kéž by to bylo tak jednoduché.


Před tím, než se nám Fazůlka narodila jsem měla ve všem jasno, jaká budu, jak se budu ke svému dítěti chovat, jak všechno půjde hladce. Tak trochu naivka, ale připisuju to spíš své nezkušenosti a nedostatku kontaktu s malými dětmi. Po porodu přišla realita a nic nebylo tak růžové, jak jsem si plánovala. Všechno bylo o něco složitější a ve všem visel velký háček.

Chtěla jsem, aby Fazůlka nikdy neokusila dudlíček (dostala ho asi po týdnu našeho společného soužití a všem se nám moc ulevilo, na spaní ho má dodnes a upřímně si nedovedu představit, jak ji odnaučíme), chtěla jsem ji naučit usínat samotnou (do jejího 3. měsíce jsme s ní poskakovali na balóně a postýlku má stále vedle mé postele a k usínání stále potřebuje moji přítomnost), chtěla jsem, aby od 1. narozenin spávala ve svém pokojíčku (viz bod výše a z pokojíku je herna a příležitostná sušárna prádla), nechtěla jsem, aby se dívala na televizi nebo youtube (skoro každý den má chvilku, kdy si u něčeho takového trochu odpočine). Mohla bych pokračovat dál a dál.

Nakoupila jsem si postupně osvědčené a chytré knihy. O spánku dětí, o výchově, o komunikaci. Některé jsem přečetla, jiné jsem rychle odsunula pryč a snažila se na ně ještě rychleji zapomenout.

Co tím vším chci říct? Že mi to už nějakých 21 měsíců nejde podle plánů. Ale postupně si začínám uvědomovat, že mé plány byly tak trochu scestné. Že nic kolem výchovy a přístupu k dítěti naplánovat nejde. Někdy si zakřičím, někdy bohužel i plácnu (z toho pak nespím, protože vím, že to stejně nemá kýžený výchovný efekt), párkrát jsem si musela ulevit pláčem. Ale miluju ji a to stačí. Dávám ji maximum své lásky a vím, že ona to ví.

Včera večer mi Chlupáč v posteli řekl: ,,Vážně si myslím, že jsi ta nejlepší matka.". Po celkem náročném týdnu stráveném cestováním po rodině jsem to víc než ocenila a trochu mě to dojalo. A inspirovalo mě to k napsání tohoto příspěvku, ve kterém se asi spousta matek najde.

Nejlepší tečkou tohoto článku je jedno přísloví. Mnohokrát se u nás totiž osvědčilo a přijde mi, že k výchově dětí se hodí úplně nejvíc. Stalo se takovým mým osobním zaříkávadlem: "Netlač řeku, teče sama."

2 komentáře:

  1. Ano! Nasla som sa! :) Tiez sa moje plany v mnohom rozchadzaju so skutocnostou.Ale na tom predsa nezalezi. Pokial sa clovek riadi srdcom,nic nepokazi :) A moc pekne prislovie,budem si ho pamatat!

    OdpovědětSmazat
  2. Přísloví je totiž naprosto dokonalé! Díky, Luci.

    OdpovědětSmazat