Klára a Jakub / Pošestnácté

Minulý týden jsme válčili doma jen ve třech. Klárka byla celý týden na prázdninách u mých rodičů a za druhou babičkou a dědou pojede v srpnu. Sama si o to řekla. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že to vidí u jiných dětí, nebo proto, že ví, že babičky a dědečci trochu rozmazlují, nebo si od nás všech chtěla odpočinout. Ale prostě chtěla jet. A těšila se. Zvládla to naprosto v pohodě, bez jediné slzy, bez jediného sporu. A smutno bylo asi jenom nám.

DIY / Letní tvoření s knihou Můj květinový ateliér & Giveaway

Jsem moc ráda, že návštěva květinářství už dávno není jen o růžích a karafiátech. Že už existují místa, kde lidi tvoří s láskou. Kde práce s květinami není jen byznys a jedna velká konvence. Že se čím dál víc pracuje se sezónními rostlinami a jde se co nejvíc přirozenou cestou. Nad květinami tam přemýšlejí a když tam přijdete s nejistou představou, odejdete s něčím mnohem lepším, než jste si vůbec dokázali představit. V Brně mám ráda tato dvě místa, kde to s květinami prostě umí - Rosebud a Kvítí z lesa. Holky z Kvítí z lesa mě dokonce naučily dělat věneček do vlasů, takže Klárka může být vílou, kdy se jí zachce.

Cestování s dětmi / Balkán & Rekapitulace & Tipy

Před více než čtrnácti dny jsme se vrátili z Balkánu. Už se nám stýská. Prohlížíme fotky a vzpomínáme. Bez malé rekapitulace by to nešlo. Každý den mi od vás chodí zprávy, ve kterých se mě ptáte na spoustu detailů z naší cesty. Jak s ubytováním? Co lékárnička? Kolik jsme brali dětem hraček? Jak jsme všechno narvali do auta? Jak dlouho dopředu jsme všechno plánovali? Bylo to bezpečné? Na co si dávat pozor? Přiznávám, nejsme tak úplně konzervativní cestovatelská rodina, ale na druhou stranu nejdeme do extrémů. Já jsem dost opatrná a nikdy bych vědomě nevystavila děti žádnému riziku. Trvám na tom, že Balkán je bezpečná země, pokud člověk nijak neprovokuje a nevyhledává konflikty.

Prsa, prsa, prsa

Nevím, kdo z vás mi to uvěří, ale já na prsa nikdy nebyla. Myslím na ta svoje. Asi částečně proto, že ty moje jedničky za moc pozornosti nestály, a soustředila jsem se spíš na své jiné přednosti :) Nikdy jsem si na prsa nepotrpěla, a ten svůj nezájem jsem schovávala za označení "sportovní postava". Měla jsem ale i slabou chvilku - někdy kolem 17. narozenin jsem žádala rodiče o tetování a o plastiku. Nemám ani jedno. Jsem ráda, že existují pushupky, ale nejlíp je mi stejně nahoře bez. Díkybohu za mateřskou a za dovolené u moře :) Svých prsou jsem si začala opravdu vážit až s narozením dětí. Prso jako jediný zdroj obživy, jako všemocný utěšitel, jako nejměkčí polštářek. Středobod celého jejich vesmíru. Mám ráda svoje prsa a jsem vděčná, že je mám.

Chytrá hračka / Cestovní postřehová hra Barvínek

Před každou delší dovolenou přemýšlím, jakou pořídím dětem cestovní hru. Minulý rok před naší cestou do Dolomitů jsem vám představila skvělou magnetickou hru iOTOBO. Ta se osvědčila už loni a obě děti baví pořád. Máme doma i pexeso, lotto a domino, ale chtěla jsem nějakou novinku. Nová hračka nebo hra je totiž základem každé úspěšné dovolené s dětmi. Od hry jsem požadovala kompaktnost, jednoduchost a určitou variabilitu. Tak jsem úplnou náhodou narazila na jednoduchou postřehovou hru Barvínek od Mindoku. Všechny moje požadavky splňuje a u Klárky a Kubíka má úspěch. Hráli jsme u moře, na pikniku v horách, na verandě chaty i na terase hotelu. Navíc jsme ji mohli hrát i s naším novým černohorským kamarádem, jazyková bariéra tady nehrozí :)

Knihy pro děti / Kudy Tudy za zvířátky

Klářina touha po poznání nezná mezí a na celé čáře vedou stále zvířata. Proto jsem ráda, když objevím nějakou povedenou interaktivní knížku ze zvířecí říše. Né, že bychom jich měli málo, ale víte co, v každé jsou trochu jiné informace :) Knížka Kudy Tudy za zvířátky z nakladatelství Svojtka je obsahově velice povedená, moc hezky ilustrovaná, jen technické zpracování by mohlo být důmyslnější.

DIY / Papírovo-pěnové zvířecí masky pro děti

Nevím, jak to funguje u vás, ale moje děti mnohem radši malují barvami než pastelkami. Takové to patlání a míchání barev, namáčení se ve vodě, to je zkrátka paráda. Pro ně teda určitě. Klára chce pořád něco vyrábět a většinou si k tomu vyžádá barvy. Z vodovek rychle přešla na temperky, ty ji momentálně fascinují nejvíc. A já si myslím, že to jsou stále ty stejné tuby, se kterými jsme kreslívali i my. Já nejraději využívám čas Jakubova odpoledního spánku. Narychlo pak rozmýšlím a po netu hledám, co si zrovna dneska vyrobíme. A abychom k tomu měli doma dostatek "surovin". Tuhle aktivitu jsme dělaly s Klárou už před naší dovolenou, jen jsem ji nestihla zpracovat na blog. jednoduché zvířecí masky a příšeří škrabošky (já nechápu, co s těma příšerama furt má a hlavně nevím, kde na ně chodí) dětem dělají radost už asi měsíc. I když už za sebou mají nějakou tu cestu a některé z nich přišly k menší či větší úhoně...

Kvalitní odrážedlo pro nejmenší Puky Wutsch

Našeho miláčka "Pukyho" jsem skloňovala už v tolika předchozích příspěvcích a konečně se dočkáte i ucelené recenze na toto skvělé odrážedlo pro nejmenší jezdce. Německé odrážedlo Puky jsem chtěla Jakubovi pořídit už k prvním narozeninám, tehdy jeho nejmenší variantu Pukylino pro děti od jednoho roku a výšky 75 cm. Tenkrát jsem ale až moc četla recenze a víceméně se nechala od nákupu odradit anonymními uživateli internetu. Tehdy mi ty recenze přišly snad 50 na 50, jeden na Pukylino nedal dopustit, druhý na něj nadával. Z podzimního nákupu teda sešlo. Naštěstí ne na dlouho. Puky jsem nepustila z hlavy a přišlo jaro. Kuba si začal chtít brávat plastové enduro ven. A ono tak šíleně rachotí. Věřila jsem ve schopnosti svého dítěte a v dubnu mu pořídila čtyřkolé odrážedlo Puky Wutsch. Jaké je? Úžasné. A růžové :)

21. a 22. měsíc s Jakubem

Páni, to letí. Máme doma skoro dvouleťáka. Nevím, čím to je, jestli je to výhrada druhorozených, ale Jakub mi přijde pořád takové miminko. Klára v jeho věku byla rozhodně vyspělejší, teda aspoň v mých očích. Já tenkrát před dvěma lety měla pupek jako blázen, Klára měla 22 měsíců, přes den už byla bez plenky, o něco víc mluvila, poznávala barvy a tvrdila, že chce do školky. To byla sice poněkud unáhlená volba, ale to nám ukázal čas. Je taky pravda, že jsem na ni měla víc času, určitě jsem se jí víc věnovala, víc jsme se učily, víc jsme se hrály, víc jsme si spolu četly. Kuba o sobě sám tvrdí, že je "mimo" a rozhodně ne velký kluk, jak tvrdím já. On podle mě tuší, že jakmile přizná, že je velký kluk, přijde o prso. O to mé, samozřejmě. Tak si hraje raději na miminko. Je to chytré dítě a myslí na své vlastní dobro. Fandím mu.

Knižní výzva / Skryto v Paříži

Titul: Skryto v Paříži (Hidden in Paris)
Autor: Corine Gantz
Nakladatelství: Motto
Rok prvního vydání originálu: 2011
Počet stran: 400
Seženete v internetovém knihkupectví Martinus.cz

Anotace

Ztracena ve Francii, v cizím prostředí, mezi lidmi, kterým sotva rozumí, se Annie vzpamatovává z náhlé smrti svého manžela. Jedinou jistotou v jejím životě je dům uprostřed Paříže, ve kterém se ukrývá před světem a který láskyplně opečovává, dům provoněný jídlem, protože Annie je nejen dokonalá hospodyňka, ale také nadšená kuchařka.
Za žádnou cenu se milovaného domku nechce vzdát a když jí hrozí bankrot a vystěhování, rozhodne se do svého domova přijmout nájemníky. S příslibem nových začátků v Paříži přiláká Lolu, bývalou modelku, která s dětmi prchá od manžela, a záhadnou tichou dívku Altheu. Když se k nim připojí ještě nevyzpytatelný francouzský umělec a nesnesitelný Francouz s aristokratickým chováním, životem v domě to pěkně zamíchá.
Annie chtěla zachránit svůj dům, ale brzy zjistí, že ještě naléhavěji potřebují pomoc její nové nájemnice – a možná by v průběhu mohla zachránit i sebe samotnou…

Cesta domů, Dubrovník, poslední koupačka a Karlovac

Cestovatelský deníček by nebyl kompletní bez posledních dvou dnů, které jsme sice strávili na cestě, ale i tak jsme stihli něco zažít. Slibuju, že tentokrát budu stručná :) Z Lepetane jsme vyjeli za východu slunce. Napadla mě veselá myšlenka. Kdy já vlastně viděla naposled vycházet sluníčko? Řekla bych že na výšce, když jsem se vracela z nějakého "večírku". Pokud to jen jde, doporučuju vždycky překračovat hranice brzo ráno, většinou se tak dokážete vyhnout frontám. Ještě cestou jsme "losovali", jestli se pojedeme podívat do Mostaru v Bosně nebo do Dubrovníku v Chorvatsku. Víc nás lákal Mostar, ale ze dvou důvodů jsme se nakonec rozhodli pro Dubrovník: byl po cestě a v Mostaru by byl půl den málo. Ale mám takové tušení, že příště pojedeme prozkoumat ostatní země bývalé Jugoslávie, které jsme tentokrát vynechali, takže See you later, Mostar.

Černá Hora / Den dvanáctý

Náš oficiálně poslední plnohodnotný den třítýdenní dovolené na Balkáně. Celá sobota strávená v boce Kotorské. Neděli a pondělí jsme měli vyhrazené už jen na pozvolnou cestu domů s několika zastávkami. O boce jsem něco málo psala už včera, bezpochyby je to krásné místo plné kontrastů: v květnu se tady dá už koupat, zatímco na přilehlých horách se ještě válí spousta sněhu. Svým tvarem připomíná severský fjord, flórou zase nejjižnější státy. Skalní hradby se zvedají přímo z moře, které není tak slané jako na pobřeží. Malé zapadlé rybářské vesničky v kontrastu s turisticky zaplněným Kotorem, velká historie, bohatý kulturní život. Celý břeh zálivu jde objet (105 km). Nebo můžete přejet trajektem mezi obcemi Lepetane a Kamenari. V Lepetane jsme dvě noci spali a celou sobotu strávili tady. Nebo na druhém břehu v Kamenari, protože trajekt děti měly jako jednu velkou atrakci.

Černá Hora / Den jedenáctý

Pátečního přesunu z pobřeží do Boky Kotorské jsme se trošku obávali. Po pěti dnech klidnějšího režimu u moře a hlavně bez auta nás čekalo jedno z posledních stěhování, další cestování, a hned několik zastávek cestou. Taky jsme se báli, jak se dětem bude chtít odjet od moře. Klára s Jakubem překvapili, bez řečí spolupracovali a pomalu sami do auta nalézali. Asi se v nich zase probudila cestovatelská duše. Rozloučili jsme se se Sutomore a jeli po pobřeží na sever. První zastávka Sveti Stefan. Toto místo zná z obrázků snad každý. Sveti Stefan je neskutečně fotogenické místo. A také velmi turisticky atraktivní. Ve mě vyvolává vzpomínky: před deseti lety jsem se tady vedle něj koupala a učila na státnice. Toto místo na rozdíl třeba od Budvy zůstalo na první pohled nezměněné. Atmosféra z něj sálá pořád stejná. Malá vesnička na moři, malý skalnatý ostrůvek spojený s pevninou jen písečným "mostem", původně rybářská vesnice, nyní luxusní letovisko se zajímavou historií.

Černá Hora / Den sedmý až desátý

Protože jsme všichni potřebovali odpočinek, tak jsme si v Sutomore udělali delší přestávku - jak netypické :) Přijeli jsme v neděli odpoledne a v pátek ráno odjíždíme. V našem plánu byly výlety z místa do okolí, návštěvy různých pláží a historických měst, realita nakonec byla jiná. A i tady se ukázalo, že není potřeba plánovat na 100%, všechno má svůj smysl. A osud nás vede, stačí poslouchat. Vyloženě u moře jsme docela dlouho nebyli - vlastně naposledy s roční Klárkou v roce 2014. Pro Jakoubka byla slaná voda premiéra, které se zhostil sice opatrně, ale radostně.

Černá Hora / Den šestý

V neděli přejíždíme z hor k moři. Do Sutomore. Po dlouhém váhání jsme zvolili přejezd z Gusinje do Sutomore přes Albánii, protože je o něco kratší a cesta je rozhodně zajímavější. A taky přímočařejší. Češi, se kterými jsme se seznámili v kempu, nám potvrdili, že cesta přes Albánii je ok, asi rok vyasfaltovaná (jiný muž nám totiž tvrdil, že se ještě loni musel z hranic vrátit, protože by si kvůli kamenům zničil auto). Hraniční přechod pár kilometrů za obcí Gusinje je malý, ale poctivý. Zdrželi jsme se tady asi 15 minut, kromě pasů chtěli vidět i doklady od auta (často se tudy vozí kradená auta ze západní Evropy do Albánie). Češi měli pravdu, celá cesta - hlavní tah na jih - byla poměrně nová a asfaltová. Ovšem kromě asi 500 metrů za samotným hraničním přechodem, tam je stále kamenitá, tak se nenechte odradit, brzy se to rozjede. No, rozjede... Ani moc ne, protože celou dobu pojedete díky členitosti krajiny v průměru čtyřicítkou. Samé serpentýny, ani jeden tunel, šplhání, klesání, rozhodně nic pro slabé žaludky. První obec za hranicemi je Vermosh. A musím říct, že Albánie je nádherná, tedy aspoň z toho, co jsme viděli.

Černá Hora / Den pátý

Přímo od chaty vedou turistické trasy nahoru do hor. Jednou - tou černou - jsme se chtěli vydat. Pořádný výšlap. Poklidný, neuspěchaný, s dětmi na zádech. O trase jsme si povídali s pár lidmi tady na ubytování a všichni víceméně řekli to samé - bezpečná trasa, ale náročná co se převýšení týče. Převýšení 900 metrů s několika kily živé váhy na zádech už je celkem hardcore. Cesta měla trvat cca 2 hodiny nahoru a asi hodinu dolů. Bez dětí :) A tak jsme s Chlupáčem udělali ráno dohodu, já zůstávám s dětmi dole s tím, že si uděláme hezký den - půjdeme na krátký výlet, budeme si číst a hrát. A Chlupáč vyrazí na vrchol Volušnica sám. Jen s vodou, jabkem a foťákem. Vyrazil v 11 a o půl druhé byl zpátky. Zničený, ale rozzářený.

Černá Hora / Den čtvrtý

Kubíček měl v noci ze čtvrtka na pátek teplotu. Bez varování, bez jakéhokoliv dalšího příznaku, bez rýmy, bez pláče. Jen teplota. Dostal jeden paralen a od té doby dobrý. Ale nebudu nalhávat, že nás to trochu znervóznilo. Chlupáč už maloval katastrofické scénáře, že pojedeme domů. Já jsem se snažila zachovat pozitivní mysl. Nechci to zakřiknout, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Ráno se mu objevila nějaká vyrážka na chodidlech. Nebýt toho, teplotu přičítám kombinaci únavy a horka. Byl živý jako vždycky, nebyl nijak unavený, běhal a smál se jako vždycky. Ale trochu jsme kvůli tomu přehodnotili plány. Chtěli jsme udělat celodenní výšlap na vrchol Volušnica (1879 m), který začíná přímo u naší chaty. Nechtěli jsme Jakuba zbytečně vystavovat větší zátěži a raději chtěli počkat, jak se jeho zdravotní stav vyvine. Naštěstí tady je pořád co objevovat. Vybrali jsme si menší cíle, které šly zvládnout částečně autem. Pozdní odpoledne jsme chtěli strávit u naší chatky s tím, že si dáme pořádnou tradiční večeři a děti si budou hrát. A popravdě jsme cítili, že všichni potřebujeme trochu odpočinku.