21. a 22. měsíc s Jakubem

Páni, to letí. Máme doma skoro dvouleťáka. Nevím, čím to je, jestli je to výhrada druhorozených, ale Jakub mi přijde pořád takové miminko. Klára v jeho věku byla rozhodně vyspělejší, teda aspoň v mých očích. Já tenkrát před dvěma lety měla pupek jako blázen, Klára měla 22 měsíců, přes den už byla bez plenky, o něco víc mluvila, poznávala barvy a tvrdila, že chce do školky. To byla sice poněkud unáhlená volba, ale to nám ukázal čas. Je taky pravda, že jsem na ni měla víc času, určitě jsem se jí víc věnovala, víc jsme se učily, víc jsme se hrály, víc jsme si spolu četly. Kuba o sobě sám tvrdí, že je "mimo" a rozhodně ne velký kluk, jak tvrdím já. On podle mě tuší, že jakmile přizná, že je velký kluk, přijde o prso. O to mé, samozřejmě. Tak si hraje raději na miminko. Je to chytré dítě a myslí na své vlastní dobro. Fandím mu.

Prakticky sám začal s odplenkováním a já jsem ráda, že je zrovna léto. Plenka mu začala už asi vadit, vidí Klárku bez ní, doma máme horko, takže hodně chodí holý. Většinou nemá problém na vyzvání sednout si na nočník a z 99% se vyčůrá. Občas jde i sám od sebe. Samozřejmě, že se občas podaří nějaká loužička. Většinou u Klárky v pokojíčku, která z toho jde do mdlob. Na dovolené to moc praktikovat nešlo, tak jsme polevili, ale teď musíme znovu najet na režim bez plenky. Bylo by to fajn, akorát jsem teda v obchodě nenašla trenky v jeho pidi midi velikosti :)

 

Za poslední měsíc se zlepšil s mluvením. Kdybyste ho znali, tak byste se nejspíš smáli a řekli byste, vždyť přece vůbec nemluví. Ale jo, my tam vidíme pokroky. Nejpoužívanější slovíčko posledních dní (kromě "mami" a "tati") je velmi důrazné a foneticky dokonalé "chci". Umí říct "ne" a "jo". Zajímavé je, že u velké většiny dětí platí, že z těch prvních slov slovíčko "ne" na celé čáře poráží slovíčko "ano". Samozřejmostí je slovo "prsí", to je přece jen otázka života a smrti. "Spát", "číst", "hrát", "papat", "ven", "pít", "tája" (=Klára). No a potom milion slabikových slovíček. Já už jich pár umím odhadnout a Chlupáč se směje, že je to jak hádání v pořadu Kufr. Někdy se na mě zlobí, když mu zrovna nerozumím. Jako třeba dnes, když jsem po návratu z večerní jógy nepochopila, co velkého viděl venku s tátou.

 

Ač to bude znít neuvěřitelně, má na kontě další dvě klíšťata. Takže od začátku května do půlky července měl celkem 3 krvelačné potvory. Kdybych věděla, že nejsou infikovaná, zasměju se, protože vytahovat už je teda umím jedna báseň. A teď jsem to určitě zakřikla. Pinzeta na vytahování klíšťat z lékárny za 40 korun je fakt dobrá věc a funguje. O prvním klíšťáku jsem psala minule, druhé klíště chytnul někde na hřišti zrovna, když byl Chlupáč na služebce, a vytahování bylo celkem náročné. Chyběly mi další dvě ruce, které by Jakoubka držely. Samotné vytažení problém není, těžké je řvoucí a kroutící se dítě udržet v klidové pozici. Třetí klíště chytnul někde v Srbsku, nebylo asi ještě moc přisáté, protože jsem ho vytáhla za vteřinu. Takže já, která jsem vždycky byla proti nepovinným očkováním, jsem se rozhodla, že Jakuba nechám naočkovat už tuto zimu. Nechci se tady pouštět do debat, proč ano, proč ne, jsem si vědomá možných negativních dopadů, ale riziko neočkování mi u něj přijde až moc velké. Na prevenci hledíme, repelenty používáme, ale Jakub bude asi chodící magnet.

Za poslední týdny se zdokonalila jeho hra s Klárkou. Neříkám, že jsou si rovnocenní, ale už pracují tak nějak sehraně. Kuba už nějakým způsobem komunikuje, Klárka mu v něčem rozumí. Vymýšlí pro něj zábavu, hry, často si spolu kreslí, ještě víc spolu vaří, ona mu občas ukazuje knížky. Kuba většinou udělá všechno, co jí na očích vidí. A když ne? To je potom doma rachot. Klára ho nutí, Kuba řve "nenenenene". Končívá to dvěma způsoby - Klára se urazí a Kuba za ní dolejzá, to je ten lepší způsob. Ten o něco horší, no minimálně hlučnější - Kuba řve, Klára řve a něčím se mlátí. Sourozenecký vztah je komplikovaný.

Kuba má za sebou první delší hlídání. Těsně před dovolenou jsme se potřebovali v klidu sbalit, tak jsme domluvili babičku, která bydlí blíž, jestli bychom jim na půl dne nemohli přivézt děcka. Kuba to sice zvládl, zamával mi při odjezdu, před poobědovým spaním prý ale fňukal, že chce mámu, babička ho nakonec uspala v náručí. A po spánku už se vyloženě těšil domů. Říkám, že je to ještě moje miminko.

S tím souvisí i poslední téma. Jakub prochází už asi třetí fází separační úzkosti, což je Chlupáčův nejoblíbenější pojem z oblasti dětského vývoje. Jeho mama-syndrom je popravdě dost šílený a začal někdy mezi 20. a 21. měsícem. Já to spojuju s Chlupáčovou delší služebkou, že si Kuba zvykl být jenom se mnou. Čistit zuby může jen máma. Přebalit může jen máma. Koupat může jen máma. Děkuju ti, Kubíčku, za projevenou důvěru, já bych se někdy i obešla. Zajímavé je, že v noci leze Jakub výhradně za tátou, u mě je jen, když pije. Nedávno se mě jedna známá ptala, kdy Kubík začal spávat celou noc. Nezačal. A vůbec nevím, kdy začne. Pořád se několikrát za noc vzbudí. Někdy ho vzbudí sen, jindy žízeň, někdy Klárka, minulý týden teplota. Neříkám, že skáču blahem, ale už dávno jsem to přestala řešit. I Klárčina cesta k lepšímu spaní byla dlouhá a stále nemůžu říct, že by to bylo ideální. Taky se budí. A chodí v noci za námi do ložnice. Právě ona mě naučila, netlačit na pilu. Klárka byla nejlepším příkladem toho, že čím míň některé zákonitosti přírody řeším, tím rychleji přejdou samy od sebe. Nedávno jsem poslouchala krásnou audio přednášku o spánku dětí. Je tak moudrá. Tak nabíjející. A přitom tak jasná. Děti od přírody neumí spát celou noc, není to zkrátka přirozené. To až my je to učíme, mnohdy jim to tlačíme. A způsobujeme jim tím menší či větší bolístky.

Máme za sebou pořádnou dovolenou. Mnoho akcí. Všechno zvládl dobře. Jakub je mámin mazel. Umí se stydět. Má ty největší dolíčky ve tváři. Má rád čaj, kyselé okurky a kustovnici. Miluje vodu ve všech podobách. Má pořád odřená kolena. Strašně srandovně běhá. A nejvíc srandovně líže zmrzlinu. Láska nemůže být větší.