pondělí 10. července 2017

Černá Hora / Den jedenáctý

Pátečního přesunu z pobřeží do Boky Kotorské jsme se trošku obávali. Po pěti dnech klidnějšího režimu u moře a hlavně bez auta nás čekalo jedno z posledních stěhování, další cestování, a hned několik zastávek cestou. Taky jsme se báli, jak se dětem bude chtít odjet od moře. Klára s Jakubem překvapili, bez řečí spolupracovali a pomalu sami do auta nalézali. Asi se v nich zase probudila cestovatelská duše. Rozloučili jsme se se Sutomore a jeli po pobřeží na sever. První zastávka Sveti Stefan. Toto místo zná z obrázků snad každý. Sveti Stefan je neskutečně fotogenické místo. A také velmi turisticky atraktivní. Ve mě vyvolává vzpomínky: před deseti lety jsem se tady vedle něj koupala a učila na státnice. Toto místo na rozdíl třeba od Budvy zůstalo na první pohled nezměněné. Atmosféra z něj sálá pořád stejná. Malá vesnička na moři, malý skalnatý ostrůvek spojený s pevninou jen písečným "mostem", původně rybářská vesnice, nyní luxusní letovisko se zajímavou historií.


Budva mě trochu zklamala. I tady jsem před deseti lety trávila studijní dovolenou. Ač je to dáno přirozeným vývojem turistického ruchu, za deset let se rozrostla monstrózním způsobem. A rozhodně jí to uškodilo. Kromě historického městského jádra, které je obehnáno hradbami, tady nebyl důvod se zdržet déle než dvě hodiny. Luxusní jachty s ruskými vlajkami, megalomanské hotelové komplexy, drahá auta, výlohy s norskými kožichy, briliantovými šperky a italskými obleky, davy snobských, bezohledných a hlučných turistů. Z krásné a sympatické Budvy se stala modla černohorského pobřeží a zajímalo by mě, kam až to může zajít.





Z Budvy jsme vystoupali silnicí do kopců a vzdálili se od moře. Další zastávka byla v dřívějším hlavním městě Černé Hory - Cetinje, kde jsme nabrali informace k návštěvě dalšího černohorského národního parku Lovćen . Cetinje leží přesně na půli cesty mezi Skadarským jezerem a Bokou Kotorskou, je to kulturní a historické centrum země. A vede tudy cesta právě na zmíněný Lovćen.


Pohoří Lovćen, které je součástí stejnojmenného národního parku, není velké, ale z hlediska geografie, geologie a historie je významné, nazývané Černohorský Olymp. Pro Černohorce se jedná o posvátné pohoří a dalo zemi svoje jméno (skály se zde prý v dešti mění na černo). Nejvyšší hora Štírovník (1749 m) je vojenským prostorem a není proto turistům přístupný. Na rozdíl od druhého místa Jezerski vrh, který je asi o 100 m nižší. Tam se nachází mauzoleum vladyky Petara II. Petroviće Njegoše. Auto necháte dole u silnice, vyšlápnete 426 schodů, částečně procházíte horou vybudovaným tunelem a dostanete se k mauzoleu. Tady je  socha panovníka s orlem z černého mramoru v nadživotní velikosti, která moje děti uchvátila. Ve spodní části se nachází samotná hrobka. A výhledy z mauzolea na všechny světové strany berou dech. Z jedné strany vidíte Skadarské jezero, z druhé strany Boku Kotorskou, mezi nimi Budvanskou riviéru. Pod vámi se rozprostírají lesy, krasové útvary, alpínské louky. Klára vyšlápla všech těch 500 schodů sama, bez keců, hrozně ji to bavilo, byla to vítaná změna v programu.






Z Cetinje vede přes pohoří Lovćen historická horská silnice až do Boky Kotorské. Je úžasná, plná zatáček, úzká pro jedno auto a tím pádem celkem dobrodružná. Rozhodli jsme se, že do Boky pojedeme právě tudy a pokocháme se na všech z 32 serpentýn. Boka Kotorská je obrovský přírodní záliv připomínající fjord (nikdy zde ale ledovec nebyl). Záliv je 28 km dlouhý, nejužší místo má šířku jen 350 m. Je to nejdeštivější místo Evropy, nás nepotkala ani kapka. Právem je Boka zapsána na seznam UNESCO, je totiž úctyhodná. Na mě působí tak nějak mysticky. Tenkrát před deseti lety, kdy náš autobus tady čekal na trajekt, zrovna vycházelo slunce a na vodě se válela těžká mlha. Tenkrát bych věřila každé povídačce, která tady koluje. Teď jsme Boku Kotorskou poznali v třicetistupňovém azuru a ukázala nám i svoji romantickou tvář.


Naše poslední páteční zastávka byla v nejznámějším městě zálivu Kotor. Doslova jsme padli na zadek. Zatím jsem nenavštívila krásnější historické město. Je tak akorát velké, tak akorát zkomercializované, propojuje dobře historii, kulturu, pulzující středomořský život i moderní umění. Středověký přístav na velice atraktivním místě. Velmi dobře zachovalé historické jádro je ukryté za městskými hradbami, které jsou 4,5 km dlouhé a spojují město s pevností na skále nad městem. Procházka podél hradeb až nahoru trvá cca 45 minut a v parném létu je poměrně náročná. Kotor by nikomu neměl uniknout. Dovedu si představit strávit tady několik dní v kuse, bloumala bych uličkami, fotila bych kočky a oleandry, popíjela kávu se socem v nějaké zapadlé kavárně, pochutnávala si na chobotnici a sklence bílého a prozkoumávala malé galerie. Historické město žije svým zvláštním pomalým životem a nebýt davů turistů, vrátili byste se několik staletí zpět v čase.







6 komentářů:

  1. Krásné fotky :) Zbožňuji tady ty články z dovolených!

    Nela z blogu Růžová rtěnka

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za super články, v srpnu se chystáme do Černé hory, tak sbírám cenné informace :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peto tak si to uzijte! Zavidim ze to mate jeste pred sebou. Urcite doporucuju vylety. Je tam toho tolik. Mam v hlave tolik myslenek ale sepisovala bych to tydny :)

      Vymazat
  3. Jani, sledovala jsem vaši dovolenou po celou dobu a moc mě to nadchlo! Klobouk dolů! Hlavně teda za to, že roadtrip s dětmi znamená zřejmě neustále balit a vybalovat... ale ty místa za to určitě stojí. Určitě mate na co vzpomínat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, díky! Bylo to super, nebudu říkat, že to nebylo náročné, ale rozhodně to za to stálo. A to balení jsem nesnášela. Příští rok v tom udělám větší systém :)

      Vymazat