pondělí 3. července 2017

Černá Hora / Den pátý

Přímo od chaty vedou turistické trasy nahoru do hor. Jednou - tou černou - jsme se chtěli vydat. Pořádný výšlap. Poklidný, neuspěchaný, s dětmi na zádech. O trase jsme si povídali s pár lidmi tady na ubytování a všichni víceméně řekli to samé - bezpečná trasa, ale náročná co se převýšení týče. Převýšení 900 metrů s několika kily živé váhy na zádech už je celkem hardcore. Cesta měla trvat cca 2 hodiny nahoru a asi hodinu dolů. Bez dětí :) A tak jsme s Chlupáčem udělali ráno dohodu, já zůstávám s dětmi dole s tím, že si uděláme hezký den - půjdeme na krátký výlet, budeme si číst a hrát. A Chlupáč vyrazí na vrchol Volušnica sám. Jen s vodou, jabkem a foťákem. Vyrazil v 11 a o půl druhé byl zpátky. Zničený, ale rozzářený.


Z doliny Grbaja, kde jsme byli ubytovaní, vede trasa na Volušnici. Je to dobře značená trasa, jejíž dvě třetiny vedou listnatým lesem a poslední cesta už vede k vrcholu po zelené pastvině. Převýšení je velké, Chupáč říkal, že si asi pětkrát říkal, že to otočí. Když se ale vyšplhal na nejvyšší bod (1876 m), byl spokojený, výhledy na ostatní velikány i na naše údolí stály za to. Dolů to seběhl za 40 minut.




Mezitím jsme si já s Klárkou a Kubíkem vymysleli program. Nejdřív jsme šli na jahody k lesu, kousek za chatou. Krátká a příjemná procházka mezi ovcemi, kdy oba dva bez remcání ťapali, honili motýly, hledali poklady a pozorovali mravence. Odměna byla sladká - nekonečné lány lesních jahod. Sbírali sami, sbírala jsem já. Divoké jahody jsou stejně nejlepší.




Cestou zpátky jsme narazili na zarostlé pole plné bodláků, kde byly miliony kobylek nebo sarančat, nebo co to vlastně je. Děsně velké potvory, které cvrlikají. Lezly po sobě, utíkaly, skákaly, na každém centimetru čtverečním aspoň jedno. Kuba se naučil od Kláry nové slovní spojení "kšajkšaj" a zabavil se na půl hodiny. A byl tam i jiný hmyz, to jsem se poměla :)


Kolem poledne jsem je nahnala na verandu do stínu, kam jsem jim přinesla knížky, omalovánky, a pracovní sešity. Já si dala nohy nahoru. Asi na 20 minut :) Děti hezky schládly, měly radost ze změny, z volnosti, z "neplánu". Po obědě (díkybohu za to, že obě moje děti na dovolených nepohrdnou ani skleničkami s příkrmy) jsem uspala Kubu a Klárce jsem pustila pohádku.




Navečer jsme si všichni čtyři udělali procházku do údolí Grbaja. Ideální pro děti - rovinka, pohodová cesta, občas louka, občas polostín, kolem krávy a ovce, po cestě lesní jahody, vyschlé koryto řeky s obrovskými kameny, spousta nečekané zábavy pro malé turisty. ˇÚdolím se dá dojít až k samotnému úpatí hor. Moc jsme si to užili a symbolicky se tak rozloučili s národním parkem Prokletije, protože v neděli už máme přejíždět k moři - do Sutomore, kde nás čekají zase nové zážitky.



4 komentáře:

  1. Jani, fotky krásné. Každý den koukám jak se máte. Obdivuju, že to všichni zvládáte. Hlavně teda děti. Naše rodina by takovou dovču jednoznačně nedala. Taky nevydržíme na jednom místě a děláme výjezdy, ale na Vás teda nemáme :-)
    A kloubouk dolů, jak zvládáš psát denně přízpěvky. Ty hory jsou tam nádherné fakt!!!
    Krásné dovolenkové dny a těším se až napíšeš další zprávy jak se máte. pa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, Dáši, děkuju! Ale dali byste to, nemůžeš se/vás předm odsoudit, když to nezkusíš. A já rozhodně neprezentuju náš výlet jako procházku růžovým sadem, to víš, že máme občas pláč v autě, večerní únavu, vztekání, ale na druhou stranu si myslím, že by to v různých obměnách probíhalo i doma. Takže myslím, že to zvládnou všichni odhodlaní rodiče :) A denně to taky nezvládám, píšu se zpožděním, a tak nějak chaoticky, ale jsem hrozně ráda, že to sepisuju, protože už teď si nepamatuju ty začátky :D Taky se mějte. P.S. nás zase láká ten obytňák, tak ti pak napíšu mail a budu loudit detaily :) pa

      Vymazat