středa 29. dubna 2015

Rekapituluju / První trimestr

Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Můj nejméně oblíbený trimestr je za mnou a řekla jsem si, že si trošku zrekapituluju, jaký byl, v čem mě překvapil, v čem nikoliv.

Je skoro až vtipné, že to prožíváme po přesně dvou letech znovu, máme asi nějaké začarované plodné období, které budeme muset do budoucna nějak víc pořešit - minimálně do té doby, než si pořídíme větší bydlení :)

Samotné zjištění, že čekám miminko, mě až tak nepřekvapilo. Už když jsem si dělala test (stejně jako u Fazůlky) jsem věděla, že jsem těhotná. Bylo to zhruba po měsíci, takže jsem cítila první náznaky nevolností, divně od žaludku, všechno mi smrdělo a byla jsem totálně vyčerpaná. Kafé mi přestalo vonět, přestala jsem na čas pít dokonce i čaje, nejlepší pro mě byla zcela mdlá jídla. Na zvracení díkybohu došlo jen párkrát, ale to mi na elánu moc nepřidávalo. Tentokrát nevolnosti trvaly jen dva měsíce (s Fazůlkou celé 3). O poznání větší byla únava. Ač tentokrát nechodím do práce, cítila jsem se mnohem víc unavená. Procházky s Klárou mi dávaly zabrat a nemohla jsem se dočkat, až se Chlupáč vrátí z práce a přiloží ruku k dílu :) Neměla jsem na nic moc sílu, jen na nejnutnější, nečetla jsem si, neblogovala jsem, nebrouzdala po netu, moc jsem neuklízela... Asi k tomu všemu přispělo i kojení, které jsem z toho důvodu musela ukončit. Vyčerpání se podepsalo i na imunitě, která se výrazně zhoršila a v zimě jsem si prošla vším možným.

Co mě strašně zaskočilo a dodnes mě trochu znervózňuje, je rychle rostoucí bříško. Když jsem čekala Fazůlku, málokdo na mě poznal těhotenství i v 5. měsíci, tak malé jsem měla břicho. Postava se mi jinak vůbec nezměnila, jen pupík narostl. Celkově jsem přibrala jen nějakých 8 kilo. Teď už se bříško rýsovalo snad od druhého měsíce, ve třetím už bylo zcela jasné, jak se věci mají. No a teď mám pupek jak minule v 7. měsíci. Mám pocit, že "jinak" se nezvětšuju, ale trošku mě děsí, aby to nerostlo úměrně až do porodu, to bych ho neunesla :) Až dnes jsem si koupila olejíček proti striím, s Fazůlkou nevznikla ani jedna, tak snad to tak bude i teď, bez kosmetických následků.

S Fazůlkou jsem měla víc času a elánu na cvičení. Vlastně jsem se projógovala až k porodu, pravidelně jednou týdně, plus domácí cvičení. Dokonce jsem prvních pár měsíců běhala, párkrát jsem jela do práce na kole. Teď je moje skóre o poznání horší. Na józe jsem byla párkrát ze začátku těhotenství, o jiných aktivitách nemůže být řeč. Nicméně dvakrát denně jsme s Klárou na procházce, strávíme několik hodin na hřišti, takže na zadku nesedím. Ale protože už jsem začala cítit smutek po milované józe, konečně jsem se rozhoupala a zaplatila si lekce gravidjógy, snad vydržím cvičit až do porodu, jako před dvěma lety. A snad mi to u porodu pomůže víc než tenkrát.

Gravidjóga; found on Google

Co si neodpustíme asi nikdy, je cestování. Když jsem čekala Fazůlku, byli jsme v zimě týden v Alpách (samozřejmě jsem nelyžovala, ale prošla jsem tam všechny možné stezky), v 5. měsíci jsme strávili dva týdny roadtripem po Sardinii a Korsice, což bylo super, a v červenci jsme ještě strávili prodloužený víkend v Budapešti. Tentokrát máme za sebou pět dní v Římě a před sebou dvoutýdenní dovolenou v Alpách a Dolomitech v červnu. Doufám, že túry v pohodě zvládnu i tentokrát.

Jsem víc nervózní ohledně jednotlivých vyšetření, než tenkrát. Asi proto, že mám zase o dva roky víc a taky proto, že mi v testech vycházely nějaké "blbosti". Všechny sice byly negativní, ultrazvukové screeningy potvrdily zdravé miminko, nicméně v každém testu bylo cosi. Jednou vysoká hladina jednoho hormonu, podruhé druhého. Někdy si myslím, že bych ty testy snad ani podstupovat nemusela, že to akorát přináší strach a nejistotu, ačkoliv je všechno v pořádku.

Na druhou stranu jsem klidnější co se týče zvládnutí péče o miminko. Samozřejmě to bude hukot se dvěma, ale nebojím se, že to nezvládnu. Spoustu věcí už vím, spousta věcí mě ale jistě zaskočí, protože každé dítě je jiné. Když si vzpomenu, jaké patálie jsme měli s kojením Fazůlky, tak horší to snad nebude, první rýmička nás už taky nezaskočí a z prvního očkování snad budu lépe spát. Taky budu víc připravená, dudlíček si pořídím už před narozením (silikonový i latexový), bez zavinovačky neodjedu do porodnice a na zklidnění miminka pořídím nahřívací polštářek a nějaký vak nebo šátek. Budu míň číst chytré knížky a víc věřit sobě. Myslím, že s Klárou mi to celkem jde, tak proč si nevěřit :)

pondělí 27. dubna 2015

Je to dítě ulice

Nemohla jsem se dočkat jara. Toho pravého, skutečného, sluníčkového a pořádně teplého. A nejsem sama. Všechny hezké dny (ne že bychom v ty hnusné dny seděly doma :)) trávíme s Klárou venku, domů chodíme jen na rychlý oběd, večeři a spát. Já venku trénuju sílu svého těhotenstvím zmenšujícího se močáku, Klára nekonečnou savost plenek. Na hřištích v okolí známe každé zrnko písku, v rybníku máme v merku každou kačenu, na louce každou sedmikrásku. Připomněla jsem si roky zapomenutou alergii na pampelišky, svoje milované pihy a večerní křeče do lýtka.

Jsem z toho lehce unavená, ale podivně šťastná. S jarem a s ukončeným kojením cítím nový přísun energie, navzdory svému těhotenství a nezvykle velkému břichu se cítím skvěle.


Má to jeden háček. Velký problém mi nastává, když nadejde čas jít domů. Klára je vztekloun, opravdu věřím, že je to jen krátké období, blížící se vzdor, nebo rostoucí trojky, ale fakt zkouší moji trpělivost. Začne to už na hřišti, kdy ji nemůžu dostat do kočárku, to však většinou zvládnu, když ji nalákám na nějakou mňamku, ale když ji chci doma v kočárkárně vysadit z kočárku, je to hysterie největšího kalibru. Řve "nenene", drží se kočárku, křičí "dolů" (což znamená ven), tečou slzy jak hrachy, občas si lehne na zem a nechce jít se mnou domů. Někdy zabere dudu, někdy křupka, někdy nic. Snažím se být klidná, vysvětlovat, potvrdit její pocity, ale...

Znáte to některá taky? Jak z toho šikovně vybruslit? Přejde to? Pochopí časem, že je třeba se jít naobědvat a spát?

neděle 26. dubna 2015

První úspěch našeho žlutého kamaráda

Klárka má 19 měsíců. Někdy kolem Vánoc dostala od babičky nočník. Od té doby nočník spinká vedle našeho záchodu, Klárka si s ním občas hraje, laškovně si na něj sedá a dělá, že cosi tlačí, posazuje do něj panenku i svého miláčka - opičku Julinku.

S mužem jsme toho názoru, že dítě se nemá do učení na nočník nijak nutit, víme, že všechno má svůj čas. Podle odborníků dítě není schopno zhruba do svých 18 měsíců ovlivňovat vyměšování svou vůlí a známky připravenosti se začínají projevovat právě mezi 18. a 24. měsícem. Navíc, každé dítě je jiné, jinak vyspělé, jinak připravené. Takže No stress!

Naše slečna si v pátek ráno odmítla nechat dát plenku. Chvíli lítala po bytě a užívala si toho krásného pocitu být "naostro", pak jsem jí (po pohledu na poloprázdný hrníček s vodou) raději řekla, ať si sedne na nočník. Po chvíli se jí fakt podařilo vyčůrat a měla z toho velkou radost. Já taky a v té euforii jsem ji nechala bez plenky další půlhodinu. Další dávka už skončila před televizí v úhledné loužičce, ke které si mě z vedlejšího pokoje zavolala :)


Pro ty, které to zajímá, zde jsou známky připravenosti na nočník (Klárka jich opravdu zatím moc nesplňuje):
  • Během dne zůstane dítě suché alespoň dvě hodiny nebo má suchou plenku po denním spánku
  • Vyměšování stolice je pravidelné a předvídatelné
  • Dítě dává najevo, že bude močit či vyměšovat stolici – výrazem tváře, držením těla, ukrýváním se při vykonávání potřeby, gesty nebo slovy
  • Dítě umí poslechnout jednoduché pokyny
  • Dítě umí dojít do koupeny a pomáhá s oblékáním a svlékáním.
  • Dítě se cítí nepohodlně s mokrými plenkami a říká si (jakkoli) o jejich výměnu
  • Dítě si přeje používat záchod nebo nočník
  • Dítě si přeje nosit normální spodní prádlo jako rodiče nebo starší sourozenci
  • sobota 18. dubna 2015

    Konec jednoho krásného období

    Naše holčička už je oficiálně velká slečna. Před měsícem oslavila svoje 18ti měsíční "narozeniny" a v necelých 19 měsících jsem se odhodlala přestat ji kojit. Hlavně teda kvůli mému druhému těhotenství, cítila jsem se už velice oslabená a vyčerpaná a nemůžu si dovolit žádné další marodění :) Jsem na sebe v tomto hrozně pyšná a věřím, že to Fazůlce dalo maximum - jak po zdravotní stránce, tak po psychické.

    Found on Pinterest; Pablo Picasso

    Když si vzpomenu na naše kojící začátky, musím se usmát a často jsem o tom Fazůlce povídala. První čtyři měsíce totiž nebyly vůbec jednoduché. Podle mě to způsobil náročný porod završený císařským řezem, první přiložení až po 6 hodinách dělá své. Klára víceméně celé 4 měsíce dělala u kojení strašné cavyky, pouštěla se, přisávala, plakala a bojkotovala. Tolikrát jsem si říkala, že je to konečná, že už to nezvládnu a poběžím koupit Nutrilon, ale vždycky jsem to těžké období nějak překonala a ono se to opravdu zlepšilo. Sice to trvalo, ale stálo to za tu trpělivost. Pak se to zlomilo a vidíte, kojila jsem ji do 19 měsíců, strašně mě to bavilo, byl to takový náš rituál.

    Bála jsem se konce, jak to bude Klára snášet, kolik večerů propláče, než si zvykne, že "prsííí" (tak tomu říkala - jedno z jejích prvních slov) už nebude. Překvapila. Když se ke mně večer přitulila a já ji řekla, že to dnes zkusíme bez prsí, neprotestovala, cosi si zamumlala, přitulila se a usnula. Teď už jsme týden bez kojení. Sice vždycky v posteli zkusí ono kouzelné slůvko, ale vždycky jí řeknu, že už je velká holka, že v prsí už není mlíčko, nenamítá, nerozčiluje se, nepátrá. Byla už asi připravená. Jsem na ni moc hrdá.

    S koncem kojení přišla však otázka, zda mám Klárce dávat aspoň jednu dávku umělého mlíčka. Aby měla nějakou náhražku. Můj pediatr za UM lobuje a kravské mléko doporučuje až od 3 let kvůli horší stravitelnosti. Po několika dnech přemýšlení jsem se rozhodla, že ji před spaním jednu lahvičku Nutrilonu dám. Do dvou let. A ouha. Nechce. Lahvičku mi vrazila zpátky do ruky, šklebila se a říkala "nenene". Upřímně se jí nedivím, já bych takovou umělotinu taky nepila, ochutnala jsem to a opravdu není o co stát. Ještě to párkrát zkusím a uvidíme, jestli ji třeba nevezme na milost. Když ne, tak ne a budeme hledat jiné řešení.

    Brzo nás čeká další velká zkouška - dudu. Přes den ho už téměř nemá, dudu mají přece jen mimi, jak mohutně přikyvuje, ale na usínání ho potřebuje, strašně ji uklidní. Takže spřádám plány, jak ho někomu odevzdáme, nejspíš ho odložíme pro naše miminko...

    Jak to máte s kojením vy? Užíváte si to, nebo vás to otravuje? Jaké byly začátky? Jaké byly konce?

    P.S. Při této příležitosti mě ještě napadá jedna věc, kterou si s druhým miminkem určitě pořídím, třeba někoho z vás taky zaujme - kojící náramek. Ze začátku to bylo furt počítání, vzpomínání, v kolik jsem kojila, ze kterého prsa naposled, apod. Mohl by to být šikovný pomocník, co myslíte?

    pátek 17. dubna 2015

    Vacanze romane / Prázdniny v Římě

    ... aneb Chci se přestěhovat!

    Asi před týdnem jsme se vrátili z minidovolené v Římě. Itálii miluju, zatím jsem ji však vždycky navštívila jen v létě jako plážový turista, takže bylo na čase poznat i metropoli. A také bylo na čase podrobit Kláru letecké zkoušce. Obstála :)

    Letu jsme se celkem báli, ale protože Klára už není miminko (19m), rozhodli jsme se i tak letět. Mého těhotenství jsem se nijak neobávala, už při minulém s Klárou jsme si vyzkoušeli let na Sardinii. Výběr destinace z pohledu délky letu byl nyní ideální, hodina a čtyřicet minut mně přišla rozumná a poprvé bych si asi netroufla letět několik hodin. Hlavně proto, že vím, jak je naše dítě aktivní a jak dlouho dokáže v klidu posedět třeba v autosedačce. Z obav ze změn tlaku a nepříjemné bolesti v uších jsem byla odhodlaná ji při klesání kojit, to by mělo pomoci tlaky v uších vyrovnat. Naše malá slečna však prso rázně odmítla, asi ji to nepřišlo jako vhodné místo k naší obvykle intimní chvilce. Let zvládla skvěle, cestou tam jsme vedle sebe měli volné sedadlo, takže mohla chvíli sedět u mě, chvíli sama, chvíli u táty. Zaručenou zbraní je jídlo a nějaké pamlsky, to ji zabaví. Pak samozřejmě knížky a když je nejhůř, tak pohádky na mobilu. Cestu zpět dokonce skoro celou prospala u mě na klíně, což byl ideální stav. Oficiality na letištích proběhly v pohodě, s dítětem máte nárok na priority check-in, což bylo příjemné. S občerstvením pro dítě nejste na palubě nijak omezení, to je také dobré vědět.

    Zadumaná Klárka na bratislavském letišti

    Ubytování jsme si našli dlouho dopředu na Booking.com, stejně jako na všech našich ostatních cestách, teď jsme jen hledali baby-friendly zařízení. Našli jsme malý a výborně hodnocený Bed & Breakfast s názvem Domus Carmanello a byli jsme naprosto spokojení. Ubytování bylo nedaleko centra, na stanici metra, jen asi tři zastávky od hlavní stanice Termini. Hodnotím to, jako velice dobrý výchozí bod pro honbu za památkami. Bed & Breakfast se nachází v nádherné obytné budově z konce 20. let minulého století, budova má krásný dvůr plný zeleně, kde Klára každý den trochu proháněla místní kočky a házela přezrálými pomeranči. Ubytování disponovalo jen 3 pokoji, každý měl svoji koupelnu na chodbě. Kuchyně byla sdílená a plně vybavená. V Itálii se podává sladká snídaně a kapučíno, šunku a vajíčka nečekejte :) Zajímavé zjištění bylo, že Bed & Breakfast v Itálii musí dle zákona na snídaně podávat jen "balené" jídlo. Takže žádné teplé croissanty z pekárny, ale kupované (na můj vkus trochu umělé a přeslazené) trvanlivé pečivo, plus toastový chleba (díkybohu za něj), marmeládky, jogurty, malé džusíky, ovoce, apod. Těch pár dní to samozřejmě člověk vydrží, ale měsíc bych se takto stravovat nemohla. Majitelé (mladí manželé s roční dcerkou) byli nadmíru ochotní, každý den jezdili, jestli něco nepotřebujeme. Příjemné bylo, že ostatní pokoje byly v době našeho pobytu prázdné, měli jsme tak apartmán celý pro sebe a nemuseli jsme Kláru moc krotit.

    Naše kouzelné ubytování ve vnitrobloku

    Počasí na začátku dubna už je v Římě krásné. Užili jsme si sluníčka, trošku nás zlobil vítr, ale byla to příjemná změna po jarních plískanicích u nás. Co jsme nezvolili dobře, bylo načasování. Do Říma jsme přiletěli na velikonoční neděli, takže v neděli a pondělí nás všude doprovázely miliony turistů. Další dny bylo o poznání lépe. Kdo nemá rád davy, ať jede raději v únoru.

    Nejsme s Chlupáčem zcela muzejní typy, milujeme přírodu, takže do měst jezdíme spíš za atmosférou, procházkami a jídlem. Ne, nenavštívili jsme Sixtinskou kapli ani Vatikánská muzea. Škoda? Ostuda? Hřích? Pro nás ne. Prošli jsme si důkladněji Koloseum a Forum Romanum. Vše podstatné jsme však okoukli zvenku a zblízka :) Musím říct, že neznám impozantnějšího místa než je Řím. Celý mi přišel až neuvěřitelný. Tolik historie a krás na tak malém placu. Mýtický Pantheon, Konstantinův oblouk z roku 312, obrovské Svatopetrské náměstí ve Vatikánu, Fontána di Trevi (bohužel nyní v rozsáhlé rekonstrukci), pro mě nejhezčí náměstí Navona Piazza a Fontana dei Quattro Fiumi, uměleckou atmosférou nasáklé Španělské schody, bazilika San Giovani in Laterno. Není toho málo, pokud jedete bez dítěte, zvládnete to vše za 3 dny, pokud se dopředu připravíte (rezervujete vstupenky apod.), s dítětem byste potřebovali aspoň o dva dny víc, pokud tedy nemáte ještě zcela "kočárkumilovné" dítě. My jsme Kláru nechtěli nijak trápit a proto jsme si dopřávali četné pauzy a příjemné posezení v parcích, aby se mohla proběhnout s holuby. Nejkrásnější park byl pro mě jednoznačně ten, který obklopuje museum a galerii Villa Borghese na vrcholu kopce Pincio nad Španělskými schody. Krásný je i Palatinský kopec, nebo park u Kolosea Parco Del Colle Oppio. Určitě nezapomeňte na procházku kolem Tibery.

    Procházka mezi památkami; Forum Romanum

    Vysmátí s tátou na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu

    Tak se Klára usmívá, když ji o to požádáme; při prohánění holubů v římských parcích

    Zábava v Římě; veřejné fontánky s pitnou vodou byly nejlepší atrakcí

    A pokud jste stejně jako my trochu kavárenští povaleči, vůbec nikam nespěchejte, dávejte si pauzičky v malých kavárnách, většinou narazíte na extrémně milé majitele, kteří vám rádi doporučí, který koláč je ten pravý, nebo která zmrzlina stojí za ochutnání. Ve čtvrti Trastevere na opačném břehu řeky najdete mnoho hospůdek, restaurací a kaváren.

    Myslím, že se taky zamilovala...

    Náš výlet rozhodně stál za to. Mám seznam několika míst, kam bych se někdy ráda vrátila, a Řím se mezi ně bezkonkurenčně řadí. La Dolce vita!