Je to dítě ulice

Nemohla jsem se dočkat jara. Toho pravého, skutečného, sluníčkového a pořádně teplého. A nejsem sama. Všechny hezké dny (ne že bychom v ty hnusné dny seděly doma :)) trávíme s Klárou venku, domů chodíme jen na rychlý oběd, večeři a spát. Já venku trénuju sílu svého těhotenstvím zmenšujícího se močáku, Klára nekonečnou savost plenek. Na hřištích v okolí známe každé zrnko písku, v rybníku máme v merku každou kačenu, na louce každou sedmikrásku. Připomněla jsem si roky zapomenutou alergii na pampelišky, svoje milované pihy a večerní křeče do lýtka.

Jsem z toho lehce unavená, ale podivně šťastná. S jarem a s ukončeným kojením cítím nový přísun energie, navzdory svému těhotenství a nezvykle velkému břichu se cítím skvěle.

Má to jeden háček. Velký problém mi nastává, když nadejde čas jít domů. Klára je vztekloun, opravdu věřím, že je to jen krátké období, blížící se vzdor, nebo rostoucí trojky, ale fakt zkouší moji trpělivost. Začne to už na hřišti, kdy ji nemůžu dostat do kočárku, to však většinou zvládnu, když ji nalákám na nějakou mňamku, ale když ji chci doma v kočárkárně vysadit z kočárku, je to hysterie největšího kalibru. Řve "nenene", drží se kočárku, křičí "dolů" (což znamená ven), tečou slzy jak hrachy, občas si lehne na zem a nechce jít se mnou domů. Někdy zabere dudu, někdy křupka, někdy nic. Snažím se být klidná, vysvětlovat, potvrdit její pocity, ale...

Znáte to některá taky? Jak z toho šikovně vybruslit? Přejde to? Pochopí časem, že je třeba se jít naobědvat a spát?