Ve čtvrtek jsme zažili krásné chvilky v pohoří Komovi. Nebýt velice silného větru, který fučí už několikátý den v kuse, řekla bych, že dokonalé. Komovi je pohoří na východě Černé hory, menší část zasahuje i do Albánie. Nejvyšší vrchol má bez pár metrů 2500 m. Nenápadnou silnicí vedoucí hlubokým lesem jsme se vyšplhali až k silničnímu sedlu Trešnjevik. Odtud už začínaly četné turistické trasy, ale my se vydali ještě dalších 6 km kamenitou cestou autem. Chudák Kia dostala asi zabrat, ale to k těm roadtripům jaksi patří. Pořád jedete lesem, nikde nic, jedna velká nuda. A pak se les rozestoupí a jste v ráji. Náhorní plošina ve výšce 1900 m a nad ní se tyčící vápencové štíty hor.
pátek 30. června 2017
Černá Hora / Den druhý
Z Kolašinu, kde jsme byli dvě noci ubytovaní, ráno co nejdřív vyrážíme na západ kaňonem řeky Tara do národního parku Durmitor. Chceme tady strávit jeden celý den a i tak tušíme, že to bude málo. Hlavní turistické centrum je v malé obci Žabljak na náhorní plošině pohoří Durmitor. V městečku funguje perfektně infocentrum, odkud si odnášíme 5 tipů na výlety do okolí vhodné i pro malé děti. Durmitor se nachází na hranicích s Bosnou a Hercegovinou a nejvyšší vrchol má lehce přes 2500 m. Takže žádná vysočina. Na vrcholcích vápencových skal se ještě držel sníh, všude se něco páslo a je tu 19 ledovcových jezer. Durmitor je zapsán na seznam UNESCO.
čtvrtek 29. června 2017
Černá Hora / Den první
S docela těžkým srdcem jsme se rozloučili se Srbskem. Srbsko je krásná země, má nádhernou nedotčenou přírodu, je to země velkých kontrastů a pohnuté historie. S historií člověk nic nezmůže, musí ji přijmout. Chci jen říct, že jsme se tady cítili bezpečně a velmi vítáni. Tím, že je Srbsko turisty jen málo dotčené, místní nejsou turismem ještě zkažení. Váží si každého Dináru, každého milého slova. Lidé jsou zde otevření, hodní a v dobrém slova smyslu prostí. Mezi takovými lidmi se cítím dobře. Moc doufám, že se sem ještě jednou vrátíme. Kolem poledne jsme přejeli hraniční přechod Jabuka mezi Srbskem a Černou Horou. A nové dobrodružství začalo. Jeden pán v Bělehradu nás před Černohorci varoval, prý jsou divocí a velmi hrdí. Tato slova máme na paměti a respektování jakékoliv národnosti a lidské odlišnosti je pro nás samozřejmostí.
středa 28. června 2017
Srbsko / Den sedmý
Další dobrodružná noc. Proběhl divoký lov zeleného sarančete, které se rozhodlo s námi přenocovat. Já si to moc nedovedla představit, tak jsem o půlnoci vzbudila Chlupáče, ať to nějak pořeší. Jako muž chránící svoji rodinu obstál. Trvalo to, bylo to nepříjemné, bylo to provázeno něčím na pomezí hysterického smíchu a zhnuseného pláče, ale nakonec jsme spali přece jen sami. Ráno jsme si přispali a po dlouhé době bylo pod mrakem. Jakub s Klárou se nasnídali lesních jahod na zahradě a vyrazili jsme. Původně bylo v plánu Perućačko jezero. Počasí nám moc nepřálo, bylo ochlazené a kolem se honily bouřky. Využili jsme toho a zajeli úplně neplánovaně do zlatiborské obce Mokra Gora, kde mají kromě unikátního parního vlaku (Šarganska osmica), také velice speciální vesničku Drvengrad.
úterý 27. června 2017
Srbsko / Den šestý
V dřevěné chaloupce se nám spalo dobře. Já v noci, když všechno stichlo, jsem musela povraždit pár pavouků, kteří začali vylézat z všemožných skrýší. Promiň karmo. Klárka s Kubíkem spali výrazně klidněji než obvykle. A já už jsem nespala hrozně dlouho v divoké přírodě, kde nejde slyšet žádný městský šum. Jen cikády a nad ránem kravské zvonce. Tradiční snídaně na sousední farmě nás posilnila na celé dopoledne. Sbalili jsme tašky, děti se ještě naposledy vykoupaly v zahradním kohoutku a vyrazili jsme.
pondělí 26. června 2017
Srbsko / Den pátý
V sobotu jsme měli den úplně bez internetu. A dnes to taky není bůhvíco. Ale vůbec to není špatný pocit. A tak nějak se to tady k tomu hodí. Je až zvláštní, jak moc jsme na internetu závislí - ač si to chceme přiznat nebo ne. Takže jsem v konečném důsledku ráda, že v našem sobotním ubytování připojení nebylo. V sobotu ráno jsme vyjeli z penzionu hned po snídani, protože nás čekal poměrně dlouhý přesun na západ. Průjezd moc hezkým městem Užice, které je obklopené skalami. Příjezd do Zlatiborske oblasti jakoby lusknutím prstu změnil celkový ráz krajiny. Nejvíc mi připomínala Slovinsko. Neuvěřitelně zelené louky, pasoucí se krávy, semtam jehličnatý les, všude poházené bílé odlomky skal, dřevěné chaloupky.
pátek 23. června 2017
Srbsko / Den čtvrtý
Dopoledne jsme autem vyrazili s cílem konečně podniknout nějakou túru na Starou Planinu. Byli jsme víceméně na okraji pohoří a neměli jsme žádný jednoznačný plán. Takže Stara Planina byl velice široký pojem. Tím, že hory jsou tady v Srbsku pořád zcela nekomerční a necivilizované (v dobrém slova smyslu), není úplně jednoduché najít to pravé místo "vlezu". Když už jsme našli dobře vypadající stezku za malým klášterem vedoucí přímo nahoru, místní jeptišky nás varovaly. Prý to jsou cesty neprošláplé, neznačené, vysoká tráva a spousta jedovatých hadů. Rozhodně ne s dětmi. Stezka u nedalekého hotelu nám nepřišla zas dost atraktivní, taková běžná procházka lesem.
čtvrtek 22. června 2017
Srbsko / Den třetí
Ráno nám paní domácí v penzionu "Dušica" připravila velmi tradiční, několikachodovou snídani a asi dvě hodiny jsme strávili na zahradě, jídlem, odpočinkem, hraním s dětmi. Paní se o nás starala jako o vlastní, její syn nám perfektní angličtinou předával tipy na výlety. Kolem 11 jsme vyrazili směr Stara Planina. Cestou na další ubytování jsme se chtěli stavit v lyžařském středisku Babin Zub. Babin Zub je jeden z vrcholků 500 km dlouhého pohoří Stara Planina, které začíná na východní hranici Srbska a táhne se celým Bulharskem až k Černému moři. V tomto pohoří se nachází i nejvyšší hora Srbska - Midžur (2169 m). Ale ponaučení pro příště (já nevím, jako bychom byli roadtripoví začátečníci): ber benzín, dokud to jde, klidně do zásoby. Ať se nemusíš vracet 30 km horskými silničkami anebo handlovat s místňáky předraženou dovážku. Takže Babin Zub tentokrát nevyšel vyloženě kvůli naší blbosti.
středa 21. června 2017
Srbsko / Den druhý
Přesun na jih (Bělehrad - Bor) trval asi 3 hodiny a krajina se aspoň částečně zvlnila. Sever Srbska vypadá prakticky stejně jako sousední Maďarsko - zemědělská placka. Ubytování v rodinném domku se zahradou ve vesnici Brestovacka Banja nezklamalo. Hned po příjezdu nás čekalo vřelé přijetí paní domácí, domácí sušenky, naložené jahody a káva. A příjemně vyvětraný pokoj. Z těch 32 stupňů to byla příjemná změna. Na odpoledne tři cíle, velké plány, času málo. Ale stihli jsme nakonec všechno a završili jsme to i tradiční večeří. Teď už všichni tři spí, zmordovaní a vstřebávající ve snech nové zážitky.
úterý 20. června 2017
Srbsko / Den první
Na Balkán nás to táhlo už dlouho. Oba dva máme slabost pro jižanské státy obecně a země bývalé Jugoslávie nejsou výjimkou. Na Balkán jsem jezdila s našima na dovolené k moři, Chlupáč zase jednu dobu jezdil hodně služebně do Bosny. Oba dva máme rádi pestrou krajinu, vysoké hory, turisty nedotčenou vnitrozemskou přírodu a srdečnost místních lidí. Nechci to zakřiknout, ale už první den v Srbsku se nám dostalo nečekaných laskavostí ze strany místních lidí, které byste u nás hledali těžko. Nevím, kolikrát vás úplně cizí starší pár pozval k sobě na zahradu jen proto, že jste si na chvíli s dětmi sedli na schody v parku naproti jejich domu. Nabídne vám čaj, vodu, mléko. Nebo jestli vám řidič autobusu někdy nabídl jízdu grátis a ještě vás ponavigoval tím správným směrem. A mohla bych pokračovat dál a dál. Lidé tady doslova milují děti, jsou neskutečně milí, přátelští, ochotní pomoci, bezprostřední. A velice mě překvapilo, jak jsou na tom dobře s angličtinou. Jo a nesmím zapomenout na tradiční pokrmy. Takže už první den nemohla chybět na našem večerním pikniku v parku Pljeskavica ani Musaka.
pondělí 19. června 2017
Cestování s dětmi / Nezbytnosti do auta
Jako obvykle jsem měla velké oči. Asi tak měsíc dva před dovolenou jsem měla vizi, jak vás tady budu průběžně zásobit chytrými vychytávkami - co s sebou sbalit, jak to sbalit, co zabaví vaše děti během dlouhé cesty autem. Haha. Poslední měsíc utekl tak rychle, že vlastně ani nevím jak. Přišlo léto a jsme hodně venku. Snad ještě víc než obvykle. Návštěvy rodičů. Výlety. Účast v anketě Mamablog roku. Zhruba od půlky května doteď to byl jeden velký fičák. Nevím, z čeho popravdě ještě funguju, včera jsem do dvou v noci pekla dětem perníky na cestu, teď mám v troubě muffiny, hromady zavazadel jsou na chodbě. A protože já bez řízků na žádnou dovolenou nejedu, musela jsem je koupit. Smažit už nebudu. Děkuju za to, že Chlupáč zařídil prakticky celou dovolenou sám, já na to kapacitu už neměla a vůbec nevím, jak to vlastně udělal, jak se mu to povedlo všechno skloubit - rodina, práce, dvě služebky, a jeden velký plán. Na kterém jsme se samozřejmě domluvili. Věřím, že ten plán bude stát za to a že vás budu zásobovat každodenními reporty, jako loni z Itálie. Takže sledujte a držte nám pěsti. My za několik hodin frčíme na Balkán...
Víceúčelové letní boty Vivobarefoot Ultra
Poprvé jsem Vivobarefoot Ultra viděla na kamarádce před dvěma lety na dětském hřišti. Bylo tenkrát asi 35 stupňů a mě napadla logická otázka: "Jak ti v nich v tom parnu jako je?". Byl to ode mě asi docela blbý dotaz, protože jsem tou dobou sama nosila gumové balerínky Mel. A zpětně si myslím, že materiál byl na nich to nejlepší. Od té doby jsem tyhlety Viva viděla na spoustě lidí. Ale nijak mě to k nim netáhlo. Když jsem se letošní zimu rozhodla, že se přeorientuju na barefooty, začala jsem zvažovat, jaké boty si pořídím na léto. Možností nebylo moc a do hry se zase dostaly Ultra. A nakonec zvítězily nad sandálemi Kolhapuri. Ty jsou sice krásné, ale Ultra vyhrály díky své univerzálnosti. Díky materiálu mi přijdou fajn na cestování, k moři, do písku, do bahna, zvládnou i vodu. Zašpiníte, umyjete. Suché jsou za chvíli. A co je úplně nejlepší? Klárka dostala taky svoje Ultra (fialové) a má ohromnou radost, že poprvé nosíme stejný boty.
pátek 16. června 2017
Knihy pro děti / Každý bulí nad cibulí
Správně by se tento příspěvek měl jmenovat "Knihy pro celou rodinu", tak moc je to u této knížky pravdivé. Knížka Každý bulí nad cibulí je na trhu pořád ještě novinkou a já jsem moc ráda, že ji máme doma. Myslím, že je to přesně ta kniha, co bude za pár let v knihovničce pěkně ušmudlaná, hodně ohmataná, no zkrátka vydatně čtená. Sbírka těch nejvtipnějších veršů, jaké si jen dovedete v dětské knize představit. Čtení je fakt jedna velká sranda.
čtvrtek 15. června 2017
Chytrá hračka / Hmatej a najdi od Vilac
Tuto hru jsem chtěla dětem pořídit už dlouho a teď - když už ji máme doma - se o ni s vámi musím podělit. Je totiž úžasná. Koneckonců žádné zklamání bych ani od francouzského výrobce Vilac nečekala. Je to zase hra, která nabízí víc možností zábavy. Dřevěná hra s názvem Hmatej a najdi je super dárek pro děti ve věku 1 - 6 let. A potěší i rodiče s hravou duší, jakou mám třeba já. Oficiálně je to hmatové pexeso, jde s ní ale hrát i bingo, my s Kubíkem provádíme "přiřazování" ala Montessori. Mám hrozně ráda tyto důmyslné hračky, miluju prvotřídní zpracování a roztomilý a přitom vkusný design. Pořád po novém kbelíku jedním okem pokukuju a kochám se, jak je to všecko pěkné :)
středa 14. června 2017
Klářino první šlapací kolo Olpran
Tenhle milník přišel vlastně úplně náhodou. Klára bude mít v září čtyři roky a nikam ji netlačíme. Nejedeme podle tabulek, snažíme se respektovat její tempo ve všem. I v učení se. I v učení se jízdě na kole. Klára zhruba od 2,5 let jezdí na odrážedle Strider, na které nedám dopustit. Podrobná recenze odrážedla Strider je tady. Takže dnes je to už skoro rok a půl, co na něm jezdí. Hrozně rychle se naučila držet rovnováhu a teď na něm válí tak, že mám občas strach. Pokouší svoje hranice, zkouší, co dokáže, jezdí rychleji a rychleji. Tohle byl pro mě hlavní důvod k zamyšlení, jestli už nenadešel čas na změnu. Čas na první opravdické kolo. Kolo se šlapátky. Klárka o to ale nějak zvlášť nestála, Stridera miluje a asi se ho ještě nechtěla vzdávat. Ke šlapacímu ji vlastně namotivoval děda - můj táta. Od nějakého známého koupil starší jeté kolo. Pořídil ho k nim domů, aby tam něco bylo, když přijedeme na víkend. Myslím, že jsme si nikdo nedělali naděje, že by ji to chytlo tak rychle. Můj táta tomu kolu říká Arab, je modré, má dvanáctky kola, má nosič, košík, zrcátko i zvonek a nemá! postranní kolečka. A tak Klára začala jezdit na kole. Nejprve po zahradě, pak před domem na ulici. Děda nebo Chlupáč běhali s ní. A ji to začalo bavit. Tak padlo rozhodnutí. Koupíme jí první kolo.
pondělí 12. června 2017
Inspirace / Dárky pro muže
Docela často mi od vás chodí zpětná vazba, která je takovou mou hnací silou. Děkujete mi za tipy na knížky, hračky, kosmetiku, na různé vychytávky pro děti, nebo pro nás - mámy. Občas mi přišel dotaz, jestli nesepíšu nějaké tipy na dárky pro manžela, partnera, bratra, dědečka - zkrátka pro dospělého muže. V duchu jsem se vždycky smála, protože jsem ten nejmíň kovaný člověk ve vymýšlení chlapských dárků k čemukoliv. Ale možná chyba není ve mně, ale v těch chlapech, co okolo sebe mám. Můj táta, stejně jako můj muž, vlastně nikdy vůbec nic nepotřebovali. Ale vůbec. Všechno mají, všechno další je zbytečné, nic jim nechybí. Prosím, uklidněte mě, že to taky znáte a že nemám pech jenom já... Tak si do mobilu píšu poznámky. Kdykoliv mě osvítí, něco někde zahlídnu, Chlupáč náhodou něco zmíní, přidám to na seznam. A schraňuju a rozmýšlím a váhám, jestli projeví aspoň trochu vděku :) Něco z mého seznamu vám tady dnes ukážu.
neděle 11. června 2017
Matka v poklusu
Nastalo mi rozporuplné období. Jakub začal pohrdat kočárkem. To je na jednu stranu děsně fajn - bez těžkého kočárku si člověk přijde najednou strašně lehký. Na druhou stranu je kočárek milosrdné útočiště pro všemožné krámy. Vleze se tam pikniková deka, kilo banánů i kopačák. Dá se do něj vecpat prakticky cokoliv. Jenže Kubík roste a pod silným vlivem Klárky touží po neustálém pohybu. No co, jednou to přijít muselo.
čtvrtek 8. června 2017
Mama tip / Hyaluronové sérum Saloos
Už někdy před třicátými narozeninami jsem si pořídila krém proti prvním vráskám, tuším od Yves Rocher. Nevím, co to bylo za rozmar. Vždycky jsem měla spíš mastnější pleť, takže vrásky mě zatím nijak neohrožují, ale znáte takový ten občasný popud marnivosti, že ten či onen kosmetický přípravek nutně potřebujete? Na to jsem dřív dost trpěla. Chvíli jsem ty novinky používala a pak se zase rychle vrátila k osvědčeným stálicím. A vyhazovala poloprázdné flakónky a tuby s kdečím. S příchodem dětí asi vlivem všech těch hormonů a nového stylu života se mi pleť změnila. Celý podzim a zimu jsem bojovala s viditelně vysušenou pletí. Hrozně těžko hledám něco, co mému obličeji opravdu vyhovuje. Myslím že už natrvalo jsem zakotvila u přírodní kosmetiky, pleťových olejů a hlavně minimalismu v mém kosmetickém šuplíku. A když jsem nakousla ty první vrásky, mám pro vás tip na jednoduché a všestranné hyaluronové sérum od Saloos. Dobírám už druhý flakonek a asi u něj zůstanu.
úterý 6. června 2017
Knihy pro děti / Poznej - Příroda & Giveaway
Klárku zajímá příroda. Poslední dobou víc než kdy dřív. A to tak, že dost. Nevím, jestli je to vrozené, nebo je to z části dáno i Montessori kurzy, nebo ji k tomu nevědomky vedu já různými připravovanými aktivitami, ale je celkem vtipné, jak velký zájem projevuje o detaily z různých přírodovědeckých oblastí. Já jsem za to celkem ráda, přijde mi naprosto přirozené projevovat zájem o okolní svět v tomto věku, Chlupáč, který má na starosti večerní čtení, se z toho všeho občas pěkně zapotí. Za posledních pár týdnů se z těch dvou stali odborníci na různé druhy mořských ptáků a vysokohorských rostlin :) A protože zájem je opravdu veliký, rozšířila jsem dětskou knihovničku o opravdu povedenou knihu z nakladatelství Svojtka Poznej - Příroda.
neděle 4. června 2017
Jakubovy barefoot tenisky na léto Vivobarefoot Primus Mini
Nějakou dobu jsem váhala, jaké boty pořídit Jakubovi na léto. Nakonec jsem zvolila kombinaci bazárkových sandálků Nike Sunray Protect vyloženě k vodě a velice lehkých tenisek. Tato varianta mi přišla pro Kubu nejvhodnější a z nových tenisek mám vyloženě radost. A dobrý pocit, že jsem vybrala dobře. Zvolila jsem novinku na trhu od Vivobarefoot, zmenšenou verzi oblíbených dospěláckých tenisek Primus. Vivobarefoot Primus Mini jsou díky použitému materiálu super prodyšné. Přišla vedra a noha se mu v nich nijak zvlášť nepotí. A má je moc rád.
pátek 2. června 2017
Klára a Jakub / Popatnácté
Když je Chlupáč na služebce, tak jako byl i celý tento týden, spávají se mnou obě děti v ložnici. Spaní takto nahromadě mi přijde logisticky únosnější, než kdyby Klára spala klasicky v pokoji. Složité by bylo jednak večerní uspávání, kdy bych je musela uspávat na dvakrát a trvalo by to věčnost. Druhý zádrhel by nejspíš přišel v noci. S velkou pravděpodobností by nastal střet zájmů, kdy bych měla Jakuba zrovna u prsa a Klára by vedle v pokoji plakala vystrašená nějakou noční můrou. Proto si několikrát do roka dopřáváme ten luxus a spíme celou noc spolu. Má to své velké výhody a samozřejmě nevýhody. Nevýhodou je narušení každovečerního rituálu s knížkami. Oběma dětem před spaním čteme, Chlupáč Klárce, já Kubovi. Každý má rád jiné knížky, Kuba si chce spíš ukazovat, Kláru už baví všechny ty encyklopedie, Ivanky, Kamilky, Sofie a Elsy... Takže se v manželské posteli chvíli hádají, komu se bude prvně číst, pak se vzájemně seřežou a zakončí to přetáhnutím leporelem po hlavě. Často to schytám já. Nespornou výhodou je rychlost uspání Klárky. Jedno dítě z jedné strany přicuclé, druhé dítě z druhé strany objímající. Šťastná matka zahřívaná dvěma malými tělíčky. Oba většinou usnou během 10 minut.
čtvrtek 1. června 2017
Nejkouzelnější místo v Brně v dobré společnosti
Poslední květnový den jsme strávili v centru Brna na naprosto dokonalém "street festivalu". Myslím, že jsme se nadobro rozloučili s jarem a velice stylově přivítali léto. Až se trochu stydím, že jsem na tomto místě nebyla už dřív. Podle mě nenajdete přímo v Brně podobné místo, místo s takovou atmosférou. Jakoby jsem se ocitla v úplně jiném městě, v úplně jiném světě. Když mi Míša a Markéta z Mámami na jaro oznámily, že chystají floristický workshop, těšila jsem se. Nakonec se jim z malé naplánované akce vyloupla poměrně velká událost "Backyard Workshop Day" a já jim za to tleskám. A děkuju. Abych pro všechno to nadšení nezapomněla na to samotné místo. Jmenuje se Dvorek pod Petrovem. Tušila jsem, že to bude dobrý, ale opravdu mi to vyrazilo dech (a mimochodem jsem nebyla sama). Velká dřevěná brána, dlážděný dvorek, malá útulná kavárna, úžasná zahrada. Králík volně pobíhající. Pivoňky. To vše s výhledem na dominantu Brna. Petrov nám zvonil nad hlavami.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)