čtvrtek 29. června 2017

Černá Hora / Den první

S docela těžkým srdcem jsme se rozloučili se Srbskem. Srbsko je krásná země, má nádhernou nedotčenou přírodu, je to země velkých kontrastů a pohnuté historie. S historií člověk nic nezmůže, musí ji přijmout. Chci jen říct, že jsme se tady cítili bezpečně a velmi vítáni. Tím, že je Srbsko turisty jen málo dotčené, místní nejsou turismem ještě zkažení. Váží si každého Dináru, každého milého slova. Lidé jsou zde otevření, hodní a v dobrém slova smyslu prostí. Mezi takovými lidmi se cítím dobře. Moc doufám, že se sem ještě jednou vrátíme. Kolem poledne jsme přejeli hraniční přechod Jabuka mezi Srbskem a Černou Horou. A nové dobrodružství začalo. Jeden pán v Bělehradu nás před Černohorci varoval, prý jsou divocí a velmi hrdí. Tato slova máme na paměti a respektování jakékoliv národnosti a lidské odlišnosti je pro nás samozřejmostí.


Krajina se nijak výrazně nezměnila. Pro mě je stále překvapivě zelená a svěží. Hory, kopce, lesy, skály, louky. První "kochací" bod přišel cestou z města Pljevlja (kousek za srbskými hranicemi) do obce Kolešin, kde dvě noci budeme spát. Čekal na nás impozantní most (Most na Đurđevića Tari) přes nejčistší řeku v Evropě Tara. Most v obci Budečevica je neuvěřitelný. Obrovská výška, kaňon, průzračná modrá voda. Jezdí se tady na raftech, nebo si můžete připnout karabinu a ve výšce několik set metrů nad řekou přejet kaňon na laně. Škoda, že se bojím výšek. My jsme tak vjeli do oblasti zvané Kanjon rijeke Tare (Tara river canyon). Kaňon je 78 km dlouhý, je druhý největší na světě (po tom coloradském), největší hloubka je 1300 m. Jeli jsme podél řeky prakticky celou dobu. Na jednom místě jsme našli dobrý přístup k vodě a rozhodli jsme se vyzkoušet teplotu horské řeky. Byla studená jako čert, ale myslím, že jsem zatím nikdy neviděla čistší vodu. Proud nebyl nijak silný, ale i tak řeka vzbuzovala velký respekt. Děti se tak cachtaly jen na kraji, na velkém kamenu a byly naprosto šťastné.







Po dokonalém osvěžení jsme nasedli do auta a jeli dál směrem k penzionu. Penzion leží kousek od národního parku Biogradska Gora. Obrovský park patří k posledním pralesům v Evropě a kromě velmi starých stromů v něm najdete dvoutisícovky, několik ledovcových jezírek, a jedno velké Biogradsko jezero. Vstup/vjezd do parku 3 Eura na dospělou osobu. Do parku jsme přijeli v podvečer, i tak jsme se rozhodli obejít jezero po dobře upravené stezce. Celý okruh je dlouhý 3,3 km, oživují ho různá naučná stanoviště a dřevěné altánky poskytují dočasný azyl. Klára s Kubou si to odseděli v nosítkách a my jsme si snad poprvé na dovolené pořádně mákli. Nejkrásnější byla ta nejvzdálenější část jezera s mosty a lávkami nad malými potůčky, jezírky a mokřady. V jezeru se dá plavat anebo si můžete pronajmout loďku, nebo kolo. I když je to ve své podstatě velice divoká příroda, původní a nedotčená, je to příjemné místo k odpočinku. P.S. Repelent nezbytný!




2 komentáře:

  1. Monte Negro:-). Ta fotka Kubika je skvela. Kocham se kazdym prispevkem a obdivuju znova a znova, ze podnikate tuto cestu. Silvia

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Silvi, děkuju. Zdá se to těžší než to ve skutečnosti je :) Ano, Kubík v holčičím ponču je nepřekonatelný :)

      Smazat