Chtěli jsme se projít po Zlatiborských kopcích. Těsně za Zlatiborem jsme čirou náhodou objevili stezku vedoucí na vyhlídku nad městem. Jde sem dojít i z druhé strany, přímo z vesnice vede chodník a je to asi oblíbené místo pro místní. Ti se sem chodí opalovat, odpočívat, piknikovat, pouštět draky. Klára se tady projela na koni. Kuba chytal mouchy. Moc pěkné místo spojené s nenáročnou procházkou.
V poledne jsme přejeli k dalšímu ubytování do národního parku Tara na hranici s Bosnou a Hercegovinou. Tady se krajina zase změnila. Z kamenitých psatvin se staly hluboké lesy. Potenciální hrozba ze strany zmijí se rozšířila i na oblast medvědů. V místních lesích jich žije několik desítek. Přečetli jsme si pár příruček a doufali jsme, že na žádného nenarazíme. Každá procházka lesem se tak stala lehce adrenalinovým zážitkem a každé šustnutí listí nás donutilo otočit se. Doposud jsme žádného medvěda neviděli, ale jeden pán, kterého jsme potkali v infocentru, ráno jednoho v lese zahlédl.
Po krátkém odpočinku na zahradě jsme vyjeli do městečka Mitrovac, které je asi nejlepším výchozím bodem pro vstup do rezervace Tara. Jako první cíl jsme zvolili vyhlídku Banjska stena úplně nahoře na skále. Dost daleko to šlo autem a na poslední část cesty šel Kuba do nosítka, Klára do krosny a my jsme si trochu zaposilovali. Jakmile se les rozestoupil, pozorovali jsme z výšky několika set metrů meandry řeky Drina. Drina tvoří přirozenou hranici mezi Srbskem a Bosnou, takže domky na druhé straně už patřily Bosňákům. Takovýchto vyhlídek je v okolí hned několik.
Navečer jsme se ještě zajeli vykoupat do jednoho ze dvou velkých jezer v okolí. Jezero Zaovine bylo bližší. Nemá sice ideální přístup do vody, ale ani to nás nezastavilo. Na "pláži" nás bylo dohromady deset, voda čistá a teplotně přijatelná. Myslím, že není nic lepšího, než se ponořit do horského jezera po celodenním parném cestování.
Žádné komentáře:
Okomentovat