úterý 27. ledna 2015

Z čeho mám radost / Truhlička na pastelky

Klára začíná pomalu sbírat pastelky, voskovky, fixky a jiné potřeby pro svoji kreativní zábavu. Papírové originální obaly jsou pro tak malé dítě nepoužitelné, pastelky z nich nejdou pořádně vyndat, navíc se rychle trhají. A v neposlední řadě nejsou zas tak cool. Rozhodla jsem se, že pořídím na svém milovaném Fleru nějakou krabici. Našla jsem si prodejkyni bellab, která vyrábí různé dekorace do dětských pokojíků. Mimo jiné taky krásné dřevěné truhličky. S paní jsme se domluvily, jak by naše bedýnka měla vypadat a voilá tady je. Klárku zatím nejvíc baví bedýnku někam přenášet, pastelky vyndávat a zase po jedné vracet zpět. Ale vím, že její čas přijde. 

pátek 23. ledna 2015

Knižní výzva / A dost! Francouzské děti nedělají scény

Mise splněna. Další motivační knížka přečtena. A výsledek? Celkem vtipná beletrie, nad míru zajímavá reportáž, ale víceméně ztráta času pro toho, kdo hledá nějaké chytré rady a inspiraci, jak na věc :)

Kdysi jsem si pořídila tuto knihu od Pamely Druckermanové - A dost! Francouzské děti nedělají scény. Kniha popisuje nekompromisní střet amerického pohledu na výchovu dítěte s tím francouzským. Formou reportáže popisuje americká autorka své zkušenosti po přestěhování se do Paříže. Zdá se, že Pařížanky prožívají zcela jinak už svá těhotenství (urputně si hlídají postavu, nicméně neřeší "zakázané" potraviny jako třeba plísňové sýry, nebo víno) a po narození dítěte se co nejdřív snaží o jeho samostatnost. Mnohé z nich s kojením přestanou dřív než vůbec začnou, formou vyplakání řeší naučení se celonočnímu spánku už u velmi malých miminek, na dětská hřiště chodí v lodičkách a své děti pozorují jen z dálky, nechávají svá dítka čekat, podporují je v tom, aby si hrála sama, od necelého roku děti posílají do jeslí a samy se vrací do práce. Jako, proč ne, mnohé z nás v tom najdou jistě nějakou inspiraci. Navíc to jsou celkem známé věci, žádná aplikovaná fyzika. Mně osobně to ale moc nesedělo, já si s Fazůlkou hraju ráda, ráda ji doprovázím na jejích výpravách na dětská hřiště, pro mokrá období jsem si pořídila holínky a kojení považuju za naprostou samozřejmost.

Co mě z knihy naopak zaujalo:
- jak Francouzi už u svých malých dětí pěstují zažitou lásku k jídlu, od prvních příkrmů zavádějí několikachodová menu včetně nejrozmanitějších druhů sýra
- jak Francouzky dbají na svůj osobní život, na svoji postavu, vše se netočí jen kolem dítěte
- zajímavá sonda do francouzského sociálního systému, je až k neuvěření, jak stát podporuje rodiny s dětmi (např. dotované chůvy, zdravotnická péče, cvičení a rehabilitace po porodu...)

Musím přiznat, že kniha se četla dobře, byla veselá a v jistých ohledech zajímavá. Rozhodně bych ji nedoporučila jako nějakou příručku pro mladé rodiče, spíš jako lehké čtení k odpolední kávě.

Přes to všechno, co jsem napsala, chce si někdo knihu pořídit? Mám tady totiž jeden nepotřebný výtisk a místa v knihovně rapidně ubývá... Pokud má některá z matek (nebo otců) zájem, napište mi do komentáře, proč si chcete knihu přečíst. Pokud vás bude víc, vylosujeme s Fazůlkou jednoho šťastného a knihu pošleme dál.

pondělí 19. ledna 2015

Porodní plán nevyšel, aneb O narození Klárky

Už velice dlouho si v hlavě chystám příběh, příběh o tom, jak Klára přišla na svět, příběh o tom, že to všechno mělo být úplně jinak. Přes to všechno jsme vděční, že porod dobře dopadl a my už máme 16 měsíční zdravou holčičku.

Měla jsem krásné těhotenství, bez sebemenších komplikací (ranní nevolnosti mi přijdou jako velmi malá daň za to štěstí kolem), užívala jsem si rostoucího miminka ve mně, žila stále svůj aktivní život, kila šla nahoru jen velice zvolna, celkově jsem měla snad jen 7 kilo nad svou původní váhu. Navíc, čekali jsme na překvapení, nechtěli jsme vědět, jestli naše první bude holčička nebo chlapeček. Byla jsem vyrovnaná, na porod jsem se těšila, čekala jsem velký zážitek. Pořád jsem porod vnímala jako nejpřirozenější věc na světě. Trochu jsem se připravovala. Jak prakticky (předporodní kurzy - které nyní vnímám jako zbytečné, ale mohlo to být špatnou volbou, jóga a cvičení), tak teoreticky. Hodně jsem si studovala materiály o přirozeném porodu. Tak jsem to totiž chtěla. V době, kdy jsem si balila tašku do porodnice "pro případ" jsem začala pracovat na svém porodním plánu. Našla jsem si porodnici, o které jsem věděla, že tato přání respektuje a vychází ženě vstříc. Chlupáč si plán přečetl a vzal v úvahu. Občas se mě na něco z toho zeptal. Chtěla jsem porod spontánní a nemedikovaný. Chtěla jsem být 100% informovaná, co se s námi děje, a v neposlední řadě jsem si přála, aby se mnou všechno konzultovali.

Termín jsem měla vypočítaný na pondělí 16.9.2013. Pamatuju si, že ten poslední týden mi už přišel náročný, cítila jsem, že se to rychle blíží, v úterý jsem si zacvičila poslední jógu a naordinovala jsem si odpočinek. V noci z pátka na sobotu jsem už moc nespala. Přišli poslíčci. Ráno jsem Chlupáčovi oznámila, že dnes budeme rodit. Byla jsem si jistá jako nikdy. Celý den probíhal v příjemném duchu, bylo mi dobře, někdy po obědě se začaly hlásit první kontrakce. Velmi slabé, začínaly po dvaceti minutách. Chlupáč si šel ještě zaběhat, aby si pročistil hlavu, já zalila kytky, naložila čínu a čekala jsem. Asi v 7 večer se kontrakce zpravidelněly a přicházely po 5 minutách. Pořád to bylo celkem snesitelné, takže jsme si řekli, že dvě hodiny počkáme a pak pojedeme. Před devátou jsme vyrazili. Cesta autem nebyla z nejpříjemnějších, jak se člověk nemůže moc hýbat, aby bolestem nějak ulevil.

Příjem v porodnici mi přišel strašně zdlouhavý, první monitor, který zaznamenal celkem silné kontrakce, pak vyšetření, které bylo díky bolestem nepříjemné (paní doktorka mi řekla, že mám podle ultrazvuku nádherný nález - nechápala jsem, co to znamená) a pak šíleně moc papírování. Všechny informace jsem měla jak v těhotenském průkazu tak v porodním plánu, stejně jsem musela všechno diktovat znovu. Z příjmu jsem vylezla snad po hodině, představila se nám naše porodní asistentka Petra a odvedla nás do porodního boxu.

Bylo mi doporučeno vlézt si do teplé sprchy na balón, že by mi to mohlo ulevit a trošku porod nastartovat. Hopsala jsem tak třičtvrtě hodiny a povídali jsme si s Chlupáčem. Z této doby máme opravdu legendární fotky :)) Myslím, že na žádné jiné fotce nemohlo být břicho větší a víc "připravené". Kontrakce začaly být úporné. Za hodinu se vrátila Petra a přesunula jsem se na postel. Znovu mě napojila na monitor a noční můra začala. Fazůlka měla (prý kvůli silným kontrakcím) strašně vysoký tep, takový, který přivolal doktora a takový, který většinou rychle spouští císaře. Jak jsem slovo císař zaslechla, chtěla jsem plakat. Co můj přirozený porod? To přece musím zvládnout. Doktor tedy souhlasil a navrhl vyzkoušet ještě jiné řešení, které by mohlo pomoct. To co následovalo, zcela popírá můj porodní plán, vše, co jsem nechtěla, jsem pod hrozbou vážných komplikací odkývala. Ten zběsilý tlukot srdíčka na monitoru totiž mluvil za vše. Bylo něco po půlnoci. Takže paralenová infuze na snížení mé zvýšené teploty, prasknutí vody (která byla díky těm komplikacím navíc zkalená), epidurál pro rozběhnutí zcela zastaveného porodu. Byla jsem na pokraji zhroucení, ne kvůli bolestem, ale hrozně jsem se obviňovala, že to nezvládám kvůli Fazůlce. Epidurál hezky zabral, porod se rozběhl, Fazůlka měla znovu správný tep, nic mě nebolelo. Byl to jako malý zázrak a my věřili, že to nejhorší je za námi. Začala poslední fáze porodu a já už se těšila, že za chvíli bude miminko s námi. Bohužel ani to nedopadlo. Nad ránem se při fázi tlačení něco zvrtlo. Najednou se začali sbíhat všichni doktoři a celkem znepokojivě sledovali monitor. Odbíhali a zase přibíhali, přicházely posily. Až po několikátém dotazu nám řekli, že Fazůlce klesl tep na opravdu nízkou hodnotu, což je velmi špatné znamení. Přivolali si nějakou kapacitu, doktor provedl vyšetření a zavelel "císař". Fazůlka prý nějak špatně naléhala hlavičkou, tlačila se ven ouškem. Už jsem neměla sílu vzdorovat, asi i proto, že v jejich výrazech bylo jasno. Bylo dobré, že už jsem měla epidurál, takže jsem mohla být jen lokálně umrtvená a vnímat porod aspoň takto. Zafačovali mi nohy kvůli embolii, přiběhl anesteziolog a rychle na sál. Celou dobu jsem brečela a až zpětně si uvědomuju, jaký strach musel mít Chlupáč.

Na sále už to mám rozmazané, pamatuju si na neuvěřitelně milého anesteziologa, který mě celou dobu uklidňoval, že všechno dobře dopadne, povídal si se mnou celou dobu a patří mu snad největší dík. Dostala jsem kyslík (mimochodem, to je vám moc příjemná záležitost), anestezie za chvíli zabrala a šlo se na věc. Necítila jsem nic, jen nepříjemné pohyby v břiše. Byla to strašná rychlovka, za chvíli jsem slyšela pláč, krásný, něžný a vystrašený pláč našeho miminka. Prý je to holka! 6:05, neděle 15.9.2013. Vítej Klárko. Když mi ji ukázali, brečela jsem znovu, tentokrát štěstím. Pochovat mi ji nenechali, odnesli ji vedle sálu na první vyšetření a vážení a měření (3430 g, 50 cm, APGAR skóre 10-10-10). Byla jsem poměrně klidná, byla tam už přece s tátou. Mě čekalo šití po císaři a padla na mě únava. Ještě si pamatuju rozmluvu mezi doktorem, který "vedl" celý můj porod a tím, co přispěchal zachránit situaci. Ten zachránce toho mladého velice káral za to, že situaci neodhadl správně a mnohem dřív. Nebylo příjemné to slyšet.

Začali mě odvážet na pooperační pokoj, na chodbě jsem se rozloučila s Chlupáčem, Klára byla už na novorozeneckém oddělení, prý mi ji po císaři nemůžou dát. Je fakt, že bych se o ni nemohla zatím starat. Na pokoji jsem byla asi v 7 a že se mám prospat. Nešlo to, přes velkou únavu mi v žilách proudil adrenalin a nedovolil mi spát. Pořád jsem čekala, až mi přinesou Kláru, chtěla jsem ji pochovat a chtěla jsem začít co nejdřív kojit. Každou půl hodinu mě na JIP chodily kontrolovat sestry a začala se ozývat pooperační bolest. Klárku mi přinesla dětská sestra až před polednem, bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Kojení jí celkem šlo, i když s komplikacemi, které se táhly snad až do jejího čtvrtého měsíce (pak se to zlomilo a kojím dodnes). Za půl hodiny mi ji odnesli a já byla sama. Sama se svými černými myšlenkami a depresemi, proč to tak dopadlo.

Samotný průběh našeho pětidenního pobytu v porodnici už popisovat nebudu, napadá mě tento tok myšlenek: rána po císaři neskutečně bolela a hojila se fakt dlouho, nemocnici jsem si vybrala dobře, příště bych rodila také tam, měla jsem děsný hlad, po operaci jsem nemohla ještě 24 hodin jíst (celkem to tedy bylo asi 35 hodin bez jídla), první kroky po operaci jsem považovala za své poslední, jednu noc jsem si vyptala prášky proti bolesti a odnesla jsem Klárku spát k sestřičkám, málo mléka a neustále hladová Klárka způsobovaly každodenní cesty do sesterny pro stříkačku s Nutrilonem, mým největším kamarádem se stal Purelan (kéž bych ho znala dřív!), moc vysoké postele, ze kterých jsem nemohla s rozřezaným břichem bez stoličky slézt, a v neposlední řadě pocit podivného smutku.

Až mnohem později jsem si doma přečetla o Syndromu ukradeného porodu, to jsem přesně po císaři cítila já, minimálně celé šestinedělí, ale bojím se přiznat, že to trvalo několik měsíců. Císař je náročný nejen po fyzické stránce, ale hlavně po psychické. Není tam ta správná souslednost, kterou matka potřebuje a která jí usnadní ten přechod do mateřství. Jakoby tam něco chybělo, nějaký mezičlánek. Pojítko mezi dítětem a matkou. Bohužel si myslím, že náročný porod se podepsal i na Klárce, byla podle mě plačtivější než děti bývají, měla problémy s kojením a spánek nebyl také ideální. Naštěstí je zdravá a trauma z náročného porodu si nemůže pamatovat. Já už si to v hlavě hezky srovnala, lítost nad Ukradeným porodem je zá námi a vím, že příště bude jen líp.

pátek 16. ledna 2015

První pojmenovaná kresba

Klára maluje už nějaký ten pátek, teda maluje, spíš čmrká, většinou po stole, míň už na papír. Dnes po snídani se dožadovala propisky, co viděla na stole, dostala k ní papír a volné pole působnosti. Rozjela to ve velkém. Až skončila, zahleděla se na výtvor, ukázala na to a zničehonic vyhrkla "ííííííííííí". Takhle označuje koníčka. Když jsem se zeptala pro jistotu ještě jednou, co to namalovala, řekla znovu "íííííííííí". Takže je to jasné, máme namalovaného koně. To neumím ani já, o Chlupáčovi ani nemluvě :)

středa 14. ledna 2015

Klárčin první (a poslední?) Treasure Basket

Jdeme sice trošku s křížkem po funuse, ale co... Když já na to pořád zapomínala, neměla jsem košíček, hledala vhodné věci, čekala, až Klára nebude mít tendence všechno jíst, čekala a čekala, až je na to skoro stará :)

Treasure Basket jsem měla v hlavě dlouho, hned jak jsem začala zkoumat na webu Montessori aktivity pro děti. Tyto košíky plné pokladů jsou jednoduchou a levnou zábavou pro děti od cca 4 měsíců, nicméně dle položek v košíku obsažených lze zaměřit i na starší děti (Klára prozkoumala svůj první košík v 15 měsících a teď skoro o měsíc později ji stále baví). V principu jde o to představit dětem věci každodenní potřeby, nebo různé "přírodniny". Věci, co nejsou primárně hračky. Věci různých tvarů, materiálů, rozměrů, vůní... Dítě se učí dotykem, proto odmala na všechno šahá a žužlá, poznává tak svět kolem sebe. Samozřejmě dbejte na bezpečnost, vyvarujte se malinkých předmětů, ostrých předmětů, apod. Zdravý rozum! Pozorujte, snažte se nezasahovat, jen když dítě zjevně vyžádá vaši asistenci. Náplň obměňujte, vymýšlejte, pátrejte.

Inspirace na internetu jsou mraky. Na této stránce se mi líbí to, jak mají košíky tematicky rozdělené. Článek z pohledu Montessori naleznete zde. Hromadu košíkových položek (konkrétně 101) naleznete tady.

Náš košík obsahuje:
- bavlněnou barevnou podkolenku
- elastickou čelenku do vlasů
- barevné plastové hodinky
- plastové vykrajovátko na perníčky
- šišku
- dřevěnou sošku
- rolničku
- malou plastovou lahvičku z poloviny naplněnou vodou
- malou skleněnou dózičku od marmelády
- přívěšek na klíče
- skleněné korálky na ruku
- plastový trychtýř
- mušli
- látkový obal na brýle
- prázdnou roli toaletního papíru
- malou ruční pumpičku na gymnastický míč
- kovovou medaili
- dvě bavlněné stužky
- kolíček na potravinové sáčky


Kláru košík zaujal, poprvé si s ním hrála snad 15 minut, což je o zhruba 14 minut déle než s čímkoliv jiným :)) Vysypala si jej na zem a položku po položce brala do ruky a zkoumala. Pak vracela do košíku a zase vytahovala. Má samozřejmě své favority, lahvička s vodou vede, medaili chce nosit pořád na krku a role toaletního papíru je evergreen. Košík jsem neuklidila, pouze odnesla do komory, tak ho máme kdykoliv po ruce. Jednou za dva dny si jej Klára vyžádá a my pak máme co uklízet. No a proč říkám, že u nás už bylo trochu pozdě? Klára je už poměrně velká a byt má prošmejděný od A do Z, potají nám leze do šuplíků s prádlem, šmejdí v policích v komoře, otevírá šoupací skříně a vytahuje tenisové rakety. Bála jsem se, že už pro ni doma nenajdu nic, co by nikdy předtím neviděla, a co by ji nějak víc zaujalo. I tak se povedlo, jen to hledání trvalo o něco dýl. Takže doporučuju začít dřív než my, třeba v době, kdy dítě vydrží na bříšku a dokáže zkoumat a pozorovat. My už teď nejspíš zkusíme upgradovat na Sensory Jars, dodám pak informace, hned jak něco připravím a vyzkoušíme.

P.S. Není naprosto úžasné sledovat, jak dítě se zájmem studuje absolutně nezajímavou věc?

pondělí 12. ledna 2015

Z čeho mám radost / Milované barvičky

Nijak výrazně se nelíčím, snad jen na zvláštní příležitosti. Nemám na to odvahu a přiznám se, že to ani neumím. O to víc ulítávám na barevných nehtech. Bůh mi nadělil jen opravdu málo "kvalitních" dispozic, jedna z těchto kvalit jsou mé nehty. Takže krátký sestřih a veselý kolorit. Nedám dopustit na laky Rimmel, podle atraktivnosti odstínů střídám typ 60 Seconds s Lycra Pro. Oba mi přijdou stejné, moc nevidím rozdíl, ani v pevnosti, ani v rychlosti schnutí. Laky mi kromě toho, jak vypadají, přijdou i kvalitní a pevné. Vydrží běžný pětidenní provoz.

P.S. minulý týden jsem se odvázala a za účelem New Year's Party jsem si koupila dvě výrazné rtěnky. V jedné jsem byla na zmíněné párty, druhou teď nosím koketně ven s kočárkem :)))

Na fotce zleva doprava odstíny: 622 Oh Boy You're So Fine, 306 Velvet Rose, 200 Princess Pink,500 Peppermint, 500 Caramel Cupcake, 230 Portobello Pink

neděle 11. ledna 2015

Plány na 2015

Zásadně si nedávám předsevzetí, nikdy jsem to nedělala a myslím, že s tím nikdy nezačnu. Nemám ráda tyto prvoplánové akce, například když si přesně na Nový rok lidi řeknou "zhubnu", "přestanu kouřit", "začnu běhat", "najdu si přítele". Nefunguje to. První den v roce není nijak magický, aby nám v tom pomohl.

Na druhou stranu chápu, že závěr roku nutí rekapitulovat a taky trochu plánovat. Co bych si přála v roce 2015 stihnout a dokázat?

Moje klíčová role je bezesporu role mámy. Chci být o kapku lepší mámou, klidnější a vyrovnanější, chci si zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum při dceřiných návalech vzteku, obdobích vzdoru, při všech těch jejích bitvách osobností. Respektovat její osobnost, její mladou mysl. Křik neoplácet křikem! Třeba mi k tomu dopomohou knihy, které mám v seznamu What to readJak mluvit, aby nás děti poslouchaly a Vychováváme děti a rosteme s nimi. Chci, aby moje dcera byla šťastná. Také chci, aby se Fazůlka rozvíjela po všech stránkách, proto budeme dále navštěvovat kroužky a kurzy stávající a začneme hledat nové možnosti, které nám smysluplně vyplní volný čas. Na jaro nás zaregistruju v knihovně a začneme pravidelně poznávat prostředí, které já od dětství miluju. Knihovna Jiřího Mahena v Brně nabízí navíc výtvarné a pohybové herny, autogramiády dětských autorů, čtení pro děti. Na toto se opravdu těším. Také od příštího týdne začínáme docházet do Montessori. Líbí se mi Montessori aktivity, hračky, smysl této vzdělávací metody, ale jsem zvědavá, jak moje zatím neorganizovaná střela zvládne respektovat přísná pravidla. Až konečně přijde jaro, chtěla bych Klárku zapsat do nějakého kurzu plavání, vodu má ráda, jednou měsíčně s ní chodíme do bazénu, ale chtělo by to jednak pravidelnost, tak nějaký posun v jejích potápěčských dovednostech :) Zajímavá by byla i nějaká výtvarná dílna, ale podle mě bude reálná až od podzimu, kdy budou Klárce dva roky. A protože má Klára ráda děti, v létě bychom chtěli začít s nějakou miniškolkou, aspoň na jedno-dvě dopoledne, aby si zvykala, že máma nebude pořád na blízku.

Druhý blok mých plánů se sice týká také Kláry, ale hlavně jsou to moje resty. Vše se točí kolem fotek. Chci víc fotit, víc natáčet videa, ať máme na očích, jak rychle nám dcera roste. Musím si konečně najít pár večerů a dokončit Klárčino fotoalbum, vybrat z archivu 200 fotek zachycujících první rok života a poslat do fotolabu. No a v neposlední řadě mi doma leží pár fotorámečků, které budou brzy zdobit dětský pokojík, tak musím vybrat ty nejlepší fotky do nich.

Už jsem to nakousla výše a jednou to vydá na samostatný příspěvek i s fotoreportáží, připravujeme Klárce pokojík. Plány byly smělé, přestěhovat na podzim, když bude mít rok. Zavrhla jsem to, z části kvůli mé pohodlnosti, stále jsem si představovala, jak ji budu chodit kojit vedle - kam bych si k ní vlastně lehla?? Ale nelenili jsme a pustili jsme se do příprav. Od zimy 2014 jsem hledala na netu všemožnou inspiraci, barevné kombinace, dekorace, až jsme v srpnu konečně nakoupili barvy a pokojík vymalovali. Barvy jsou super, volba se ukázala jako správná. Máme kombinaci sytě fialové a bílé kávy (šedá mi neprošla :(). Nakoupili jsme pár kousků ikeáckého nábytku, já si online plánovala prostor (znáte Roomstyler?), začala jsem skupovat všemožné stylové dekorace na Fleru. Výsledek? Pokojík je stále jen hernou (stejně jako třeba obývák), není zatím malou ložnicí. I když Klárka už v noci mlíčko nepije, stejně ji pořád mám vedle sebe, závisláci. Ale chtělo by to posunout dál, dokoupit zbývající nábytek, namontovat světla, doladit detaily a hlavně !sebrat odvahu!


V plánech nesmí chybět cestování. Včera jsme s mužem bookli letenky do Říma, mé vysněné destinace. Poletíme začátkem dubna, samozřejmě bereme i dítě. Už je na čase začít studovat informace, jak letět s batoletem. Strašně se těším. Druhá dovolená je zatím jen v našich hlavách, už byla dvakrát odložená, proto tento rok musí klapnout. Milujeme hory v létě, takže cílem jsou italské Dolomity, s přestávkou v Salzburgu a také krátkým nakouknutím do Švýcarska. Stále ještě zvažujeme zimní hory, lyžovačku a sáňkovačku, nicméně si nejsme jistí, jak na to logisticky s Klárou :)

V roce 2015 bych se chtěla věnovat sama sobě o něco víc než v roce 2014, mám pocit, že se trošku zanedbávám po všech stránkách. Vždycky jsem dělala tolik věcí (čtení, běhání, sport, angličtina a němčina...), a teď na to trochu kašlu. Měla bych si líp plánovat čas a naučit se některé věci si ulehčovat (vždyť dát jednou týdně Klárce skleničkový příkrm není zločin :))

Ač to vyšlo na konec mého seznamu, rozhodně to není nejméně důležitá položka, ba naopak. Budu se snažit víc věnovat svým dlouholetým přátelstvím. Klára už je velká holka, takže vyhlašuju konec výmluvám, že je to s ní na kafé prostě náročné.

čtvrtek 8. ledna 2015

Pečeme na kupované sušenky

Klára miluje křupky a sušenky. A kdo ne? Protože nám na ní záleží, snažíme se ji zatím co nejvíc držet od průmyslových sladkostí. Když Klára dorostla do věku, kdy jsem si řekla, že nějaké sušenky by mohla ochutnat, hledala jsem to nejlepší na trhu. Zatím u nás vedou sušenky z Biopekárny Zemanka. Hlavně jablečné bio kačenky a špaldová zvířátka. Hanka Zemanová mě také ve svém BioAbecedáři inspirovala k tomu, začít péct sušenky doma. Pro nás dospěláky peču často a hlavně ráda, takže to byla jasná věc. A největší radost mám, když vidím, jak Fazůlce moje výtvory chutnají.

Zde základní recept (na cca 30 sušenek), který jde hezky modifikovat dle chutí:

50 g špaldové hladké mouky
50 g špaldové celozrnné mouky
50 g pohankové mouky
100 g změklého Bio rostlinného tuku
50 g rýžového/pšeničného sirupu

Suroviny smícháme v těsto, dáme minimálně na hodinu do lednice vychladit, poté vyválíme na tenčí plát a vykrajujeme sušenky. Pečeme v horkovzdušné troubě na 150°C cca 10 minut. Pozor, je třeba hlídat, mají tendenci se rychle připalovat. Ze stejného důvodu nedoporučuju válet těsto na moc tenký plát, ať nejsou moc vysušené.

Možné obměny těsta a variace na dochucení:

- pekla jsem ze začátku jen ze špaldové hladké mouky, celozrnnou požívám až od cca 15 měsíců
- celý recept můžete upéct klidně jen ze špaldové mouky, není třeba míchat s jinou moukou
- pohanková mouka lze nahradit třeba moukou kukuřičnou
- rostlinných sirupů na dosladění existuje celá řada, nyní třeba používám sirup z agáve (!Mňam!)
- někdy do těsta přidám na kousíčky nakrájená sušená jablíčka, rozinky, meruňky (vše bio), také těsto příjemně osladí
- jde lepit i jako linecké kvalitním džemem
- jde přidat strouhaná mrkev, kokos, sušená citronová kůra, pomerančová kůra, sušený zázvor, skořice
- pokud někdo stojí o "kakaovou" variantu, přidejte lžíci karobu

A jako vždy platí, fantazii se meze nekladou. K vykrajování použijte buďto klasická perníková vykrajovátka, nebo nějaká tvořítka na sušenky, já nově použila svůj vánoční dárek, tvořítka z Tescomy a pracuje se s nimi skvěle.

Ať vám chutnají!

středa 7. ledna 2015

Žijeme v krutém světě

Není třeba žádných velkých slov, to co se odehrálo v Paříži jen dokazuje, že v bezpečí se už nemůžeme cítit nikde. Zášť, zlo a pomsta jsou všude kolem nás. Buďme silní, stateční, pokorní a moudří. Život je příliš krátký na to, aby jsme jej prožili ve strachu. Je mi to líto. Je suis Charlie.

úterý 6. ledna 2015

To je radosti

Jestli máte doma batole, dáte mi za pravdu. Pomalu a plíživě to začalo v době, kdy Klára začala lézt, ale na plné pecky se to rozjelo s prvními krůčky, to znamená někdy v létě. Teď už lítá po bytě jako kulový blesk, objevuje, zkouší, pokouší, vymýšlí, dovádí, vyvádí nás z míry a my z některých věcí zkrátka rosteme. Někdy. Ale většinou se smějeme :)

Jednoznačně vede aktivita "roztrhej, co se dá". Co by to bylo za den, kdyby aspoň jednou (no ok, tak dvakrát) neuloupila na záchodě kousek toaleťáku a nerozcupovala ho na kousky. Nikdy bych nevěřila, že jde jeden malý ústřižek toaletního papíru roztrhat na takové malé nicky. Zhruba na dvěstěpadesátdva kousků. A jelikož je třívrstvý, máme trojnásobnou radost, jelikož loupe vrstvu po vrstvě. Fakt! Kousíčky papíru se nejlíp vybírají z dlouhovlasého koberce. V nestřežených chvílích ho žere, ve střežených chvílích ho po drobečcích háže do záchodové mísy a do nočníku. Někdy je z mísy znovu vybírá. A doufejme, že potom už je nepojídá. Podobně dobře poslouží i kuchyňská papírová utěrka, papírový kapesník, vatový tampon, účtenka. Když k nám přijdete na návštěvu, nenechávejte prosím peněženku níž než metr a půl nad zemí. Neručíme za ni :)

V komoře máme dva košíčky plné kolíků na prádlo. V každém je jich zhruba 30. Každý den se jich dožaduje. Nikdy nestačí jen jeden košík, musí mít oba dva, najednou. Odnese si je do jedné z místností, z co největší výšky vysype a rozhazuje je. Pak začne skládat zpátky, já zaplesám, a ona ve vteřině opět vysype. Taky je moc ráda rozebírá na dvě půlky a vyžaduje moje zapojení u montáže. Neverendingstory. Hodně podobně se hraje s kaštany, které jsme na podzim společně v parku sbíraly. Přišla mi to jako hezká, jednoduchá a přírodní hračka. Je fakt, že ji kaštany drží už několik měsíců, postupně jich ubývá, z hezké plechovky nenápadně mizí pod komodou, za sedačkou, v odpadkovém koši, ve tříděném odpadu... Ale nejlepší věc na kaštanech je ta, že se pěkně žumlají. Vím, že to není úplně dle zásad BOZP, ale co. A táta ji naučil, jak se plivou do dálky. 

Klárku obecně bere elektronika. Mobily, televize, rádia. Televizi si zatím zapne jen náhodou, ale radiobudík v ložnici, to je vám věc. Objevila tlačítko, kterým jsem já v životě rádio nezapnula (na boku má totiž zcela jiné a oficiální vypínátko). Její tlačítko funguje. Neuvěřitelné. A hned vedle něj je také tlačítko, kterým zase rádio vypne. Neuvěřitelné. Na druhou stranu se těch zvuků trochu bojí, vždycky ho zapne a peláší pryč, daleko od něj. Až na můj povel ho jde vypnout.

Při zařizování pokojíku jsme koupili malou knihovničku, takový čtverec metr na metr. Polici jsme ani nestihli namontovat, protože Klára uvnitř našla svůj druhý domov. Každou chvíli si tam zaleze, nosí si tam věci, Julinku, kartáček na zuby, jídlo. S nekonečným zaujetím si prohlíží a prstíkem projíždí každou předvrtanou dírku na polici (je jich tam zhruba 50).

Klára je povaleč. Objevila kouzlo povalování se. Od té doby, co umí vylézt na sedačku, ráda se po ní válí, nekontrolovaně a labužnicky. Shazuje si polštáře na zem a válí se po nich. Teď před Vánocemi jsme měli v jejím pokojíku odložený dárek pro synovce - cestovní matraci. To byla atrakce, ležela, seděla, tahala, nechala se na ní vozit. Těším se, až jí k narozeninám pořídíme "můj" vysněný sedací vak.

Od mala ji učíme, že některé věci pálí. Klárka tomu od mala říká, že něco "pááá". Takže třeba dvacekrát za den jde k troubě, chytne ji a šeptá "páááá". Takže princip pálení nepochopen :) Sranda je, když někdy dělá "páááá" při dotknutí se ledničky, balkonových dveří, nebo kytky :)

Bohužel už párkrát prodělala rýmu. Nevyhnuli jsme se odsavačce. Nenávidí to ona, nenávidíme to my. Je to skutečně krocení divé zvěře, je to práce pro dva siláky. Snažíme se vysvětlit, že je to potřeba, ukazujeme ji, co jsme odsáli, říkáme, že vysavač je kamarád, který pomáhá. Takže při každém vysávání řve jak tur, ale potom furt chodí do komory, výská na vysavač a dělá mu "malá, malá". Hrdinka po tátovi :)

Už začíná chápat, co je odpadkový koš. Ví, kde ho najít, na pokyn do něj odnáší třeba plenky. Občas překvapí. To když spěcháme ven a já už půl hodiny hledám dudlík. Kouká na mě, zaujatá mou snahou. Ptám se "Klári, kde máš dudu?". Ona teatrálně lehá na zem, kouká pod postel, sedačku. Když se pak nesměle koukne ke koši, dám si pět a pět dohromady. Jasně. Takže skóre vyhazovů k dnešnímu dni: dvakrát dudu v koši, jednou pitíčko v koši, třikrát pitíčko v tašce na tříděný odpad, dvakrát dudu v záchodové míse, dvakrát botičky v tašce s tříděným odpadem a dvě dřevěné kostky s Krtečkem nadobro vyhozeny s papírovým odpadem. Odpočívej v pokoji, Krtečku, chybíš nám do sady!

pondělí 5. ledna 2015

Krásný a náročný rok 2014

Mnoho lidí na přelomu roku rekapituluje. Většinou proto, aby si připomněli to hezké, povznesli se nad to zlé, poučili se ze starých chyb. Včera, když jsem nemohla usnout, honily se mi hlavou myšlenky o tom, jaký ten rok 2014 vlastně byl pro nás tři.

Byl to rok úžasný, protože vychováváme zdravou dceru, která už přestala být miminkem. Jsem mámou krásné slečny, roztomilé a mazlivé holčičky, zlobivého čerta i ufňukaného zvířátka... Jak kdy. Rozhodně jsem si mateřství začala užívat. Jak Klára roste, začínám v ní vidět malého človíčka, má svůj rozum, své zlozvyky, své charakteristické rysy, své nálady, už poznáme, co po nás chce, i když pořád nemluví. Z malého ležáčka se stal lítající divoch, který ani chvilku neposedí. A co je hlavní, vidím v ní nás dva. Doufejme, že si z každého z nás vezme to lepší :) Manželův zdravý nadhled, rozum a lehký flegmatismus, můj smysl pro zodpovědnost, laskavý přístup k druhým a kudrnaté vlasy :)

Začali jsme žít aktivněji (myslím tím nás dvě na mateřské). Začaly jsme si hledat nové kamarády, začaly jsme chodit do kroužků pro batolata, kde se Klára cítí dobře. Objevily jsme kouzlo dětských hřišť. Někdy to riskneme a jdeme ven úplně bez kočárku (což většinou odskáču já, protože ji zpátky nesu na rukou). Někdy to riskneme ještě víc a jdeme ven na motorce (odrážedle) - (to pak odskáču ještě víc, protože v jedné ruce táhnu motorku a ve druhé Klárku). A taky jsme začaly být fanoušky MHD. Nikdy bych nevěřila, že největší radostí mé dcery bude procházka na konečnou šaliny :)

V září jsme oslavili Klárčiny první narozeniny a všem nám bylo skoro líto, jak rychle ten rok utekl. Už jsme málem zapomněli, jak lehounké je malé miminko.

Ani s malým dítětem jsme se nevzdali našeho největšího koníčka - cestování. Všichni nás zrazovali, díkybohu jsme neposlechli a na dovolenou vyrazili. V červenci jsme si prošlapali Šumavu, vyzkoušeli krosnu Salewa, táta si zaposiloval zatímco Klára chrupkala :) Poslední týden v srpnu jsme se odvázali o něco víc, zajeli jsme na týden do Chorvatska. Dovolená byla fajn, krásné místo, super ubytování, Klára překvapivě božsky zvládla cestu a spávala v neuvěřitelném hluku z místní diskotéky celou noc, bohužel nám pár "maličkostí" zkazilo celkový dojem - nevyšlo nám moc počasí a omarodili jsme. Zbyňa měl jen rýmičku, Klárka něco s očičkama a streptokokovou kožní infekci a tramtararááá zlatý hřeb - já si přivezla spálu! Kdo nezná, nepochopí, kdo zná, lituje. Co tě nezabije, to tě posílí. A já jsem pořád tady, silnější než kdy dřív :)

Zbyňa začal opět jezdit na služebky, baví ho to, proto mu to přeju. Ale úplně nejvíc mu to přejí mí rodiče, protože vždycky, když nám odjede, znamená to přesun mě a Klárky na Slovácko za babičkou a dědečkem. Prospívá to nám všem, těšíme se na sebe, vážíme si víc společného času, občas nám i něco přiveze...

Objevila jsem krásu Fleru. Nakupuju tady oblečení pro Kláru, dekorace do bytu, šperky, věci do pokojíčku, zkrátka miluju Fler. Hrozně moc bych chtěla být taky tak šikovná, abych si mohla něco vyrobit sama. Že by předsevzetí na 2015?

Začala jsem blogovat. A moc mě to baví a snad mě nic nezastaví. Ať si máme za pár let co číst. Chtěla bych v tom být lepší, mít lepší fotky, líp všechno naaranžované při focení, ale zatím na to není moc času. Ale slibuju si, že se budu zdokonalovat.

Vrátila jsem se k józe, k mé z největších lásek. Po zhruba tříměsíční pauze (od narození Kláry po její cca 4. měsíc) jsem se na to zase vrhla a nebylo to tak zlé. Hrozně moc mi to dává, nejen fyzicky. Jógu potřebuju jako sůl. Dokonce mě napadlo, že bych si udělala kurz na lektora jógy. To by mi ale museli přidat trochu mateřskou, našla jsem kurzy za 70 tisíc. Ale je to stále otevřené...

Co mi trvalo hodně dlouho, ale co jsem v roce 2014 nakonec zvládla, je to, že jsem přestala řešit práci a kariéru. V těhotenství a ze začátku mateřství jsem to dost pitvala, kam se vrátím, jestli se vrátím, jak moc zhloupnu, co všechno zapomenu. Jsou to kraviny. Není to důležité. Na jedné kariéře totiž právě teď dělám, jsem přece máma.

neděle 4. ledna 2015

Filmový bonbónek / Nedotknutelní, The Intouchables

Po dlouhé době se dnes dalo koukat na televizi. Udělali mi radost. Velkou. Film netradiční, dojemně milý, veselý, i když trochu prvoplánovitý. To mu ale s klidným srdcem odpouštím. Skvělé herecké výkony, bezkonkurenční úsměv Philippa (kdy jste naposledy viděli takového sympaťáka??) a taneční kreace Drisse, úžasná hudba. Ve své podstatě snímek smutný, ale i tak mě nutí křičet "Život je krásný!!!".


 
P.S. Je na čase zveřejnit zde TOP 10 movies podle Zrzky... Tak příště?

sobota 3. ledna 2015

Povánoční

Vánoce jsou za námi, Štědrý den a Boží hod jsme strávili pěkně doma ve třech, snažili jsme se užívat těchto krásných chvil, kdy jsme spolu a nikam nespěcháme... Hned na Štěpána jsme autem narvaným k prasknutí vyrazili na cesty po rodině (marně dumám, jaké auto si budeme muset pořídit, až budeme mít děti dvě :))


 

Svátky u babiček a dědečků jsme si hezky užili, já nemusela vařit :) a Klára je vždycky nadšená, když má kolem sebe tolik lidí, kteří se předhánějí v péči.

Top momenty:
  • dva nové kočárky, které Klárka našla pod stromečkem (může se přetrhnout, aby povozila Julinku, miminko, pitíčko, nebo třeba lego). Když vozí, tváří se strašně důležitě a při každé příležitosti hodí okem do nějakého zrcadla poblíž...
  • další setkání Klárky se svým prvním a zatím jediným bratrancem - Honzíkem (kluk roste jak z vody, má 4,5 měsíce a je skoro tak dlouhý jak Klára)
  • prohlubování umění řeči :) Jasně vede "baba", "babííí", "babiš...a", "ďda", také se k naší libosti naučila používat zřetelné "nene"
  • co je lepšího než sada barevných pastelek? Sada 100 barevných pastelek, které objevila v mém dětském šuplíku
  • zima bez sněhu je jako kafé bez mlíka, takže díkybohu jsme se dočkali a dosyta užili. Děda zabodoval, když vytáhl moje staré boby. Žeby menší trénink na hory?
  • co by to bylo za Vánoce, kdyby Kláru nezačaly zlobit zuby? Pár dní jsme si užili protivného miminka a zuby stále venku nejsou. A to jich máme před sebou ještě 14!
  • neplánovaně jsme Klárce ukázali silvestrovské oslavy. Samozřejmě se vzbudila, když odbila půlnoc a začaly lítat petardy. Když jsem za ní přišla do pokoje a ona vyděšeně ukazovala k oknu, přišlo mi nejmoudřejší ukázat jí tu slávu. Tak jsme spolu stály 20 minut v okně a podle jejího výrazu ve tváři a radostného výskání soudím, že Klárka nikdy nic hezčího neviděla

pátek 2. ledna 2015

Sněhohrátky

I když to na začátku zimy vypadalo s počasím bledě, nakonec se to vyvinulo více než příjemně. Klárka (no dobrá, trochu také my) se konečně mezi svátky dočkala sněhu. Když byla Klára loni ještě miminko, sníh skoro vůbec nebyl, a když jednou jedinkrát padal, spinkala v hlubokém kočárku. Takže jsme se hrozně těšili, co na něj bude letos říkat. Čekala jsem obrovské nadšení, to se nekonalo. Spíš takové obezřetné pozorování a zkoumání. Klárka je totiž takový pozorovatel. Sníh nás zastihl u babičky a dědečka na Slovácku, bez saní (ty by se nám už fakt do auta nevlezly). Děda neváhal a vyštrachal moje historické boby, sice jednou lepené, nicméně stále parádní a plně funkční :) Sníh se líbil den ode dne víc, boby taktéž, pád pusou do sněhu o něco míň. Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem dělávala přesně to, co Klára teď na bobech. Držela se jen jednou rukou a druhou dělala brázdu ve sněhu, jak jím projížděla... Mráz nemráz, vypadala šťastně!