Sněhohrátky

I když to na začátku zimy vypadalo s počasím bledě, nakonec se to vyvinulo více než příjemně. Klárka (no dobrá, trochu také my) se konečně mezi svátky dočkala sněhu. Když byla Klára loni ještě miminko, sníh skoro vůbec nebyl, a když jednou jedinkrát padal, spinkala v hlubokém kočárku. Takže jsme se hrozně těšili, co na něj bude letos říkat. Čekala jsem obrovské nadšení, to se nekonalo. Spíš takové obezřetné pozorování a zkoumání. Klárka je totiž takový pozorovatel. Sníh nás zastihl u babičky a dědečka na Slovácku, bez saní (ty by se nám už fakt do auta nevlezly). Děda neváhal a vyštrachal moje historické boby, sice jednou lepené, nicméně stále parádní a plně funkční :) Sníh se líbil den ode dne víc, boby taktéž, pád pusou do sněhu o něco míň. Vzpomněla jsem si na sebe, jak jsem dělávala přesně to, co Klára teď na bobech. Držela se jen jednou rukou a druhou dělala brázdu ve sněhu, jak jím projížděla... Mráz nemráz, vypadala šťastně!