pondělí 19. ledna 2015

Porodní plán nevyšel, aneb O narození Klárky

Už velice dlouho si v hlavě chystám příběh, příběh o tom, jak Klára přišla na svět, příběh o tom, že to všechno mělo být úplně jinak. Přes to všechno jsme vděční, že porod dobře dopadl a my už máme 16 měsíční zdravou holčičku.

Měla jsem krásné těhotenství, bez sebemenších komplikací (ranní nevolnosti mi přijdou jako velmi malá daň za to štěstí kolem), užívala jsem si rostoucího miminka ve mně, žila stále svůj aktivní život, kila šla nahoru jen velice zvolna, celkově jsem měla snad jen 7 kilo nad svou původní váhu. Navíc, čekali jsme na překvapení, nechtěli jsme vědět, jestli naše první bude holčička nebo chlapeček. Byla jsem vyrovnaná, na porod jsem se těšila, čekala jsem velký zážitek. Pořád jsem porod vnímala jako nejpřirozenější věc na světě. Trochu jsem se připravovala. Jak prakticky (předporodní kurzy - které nyní vnímám jako zbytečné, ale mohlo to být špatnou volbou, jóga a cvičení), tak teoreticky. Hodně jsem si studovala materiály o přirozeném porodu. Tak jsem to totiž chtěla. V době, kdy jsem si balila tašku do porodnice "pro případ" jsem začala pracovat na svém porodním plánu. Našla jsem si porodnici, o které jsem věděla, že tato přání respektuje a vychází ženě vstříc. Chlupáč si plán přečetl a vzal v úvahu. Občas se mě na něco z toho zeptal. Chtěla jsem porod spontánní a nemedikovaný. Chtěla jsem být 100% informovaná, co se s námi děje, a v neposlední řadě jsem si přála, aby se mnou všechno konzultovali.

Termín jsem měla vypočítaný na pondělí 16.9.2013. Pamatuju si, že ten poslední týden mi už přišel náročný, cítila jsem, že se to rychle blíží, v úterý jsem si zacvičila poslední jógu a naordinovala jsem si odpočinek. V noci z pátka na sobotu jsem už moc nespala. Přišli poslíčci. Ráno jsem Chlupáčovi oznámila, že dnes budeme rodit. Byla jsem si jistá jako nikdy. Celý den probíhal v příjemném duchu, bylo mi dobře, někdy po obědě se začaly hlásit první kontrakce. Velmi slabé, začínaly po dvaceti minutách. Chlupáč si šel ještě zaběhat, aby si pročistil hlavu, já zalila kytky, naložila čínu a čekala jsem. Asi v 7 večer se kontrakce zpravidelněly a přicházely po 5 minutách. Pořád to bylo celkem snesitelné, takže jsme si řekli, že dvě hodiny počkáme a pak pojedeme. Před devátou jsme vyrazili. Cesta autem nebyla z nejpříjemnějších, jak se člověk nemůže moc hýbat, aby bolestem nějak ulevil.

Příjem v porodnici mi přišel strašně zdlouhavý, první monitor, který zaznamenal celkem silné kontrakce, pak vyšetření, které bylo díky bolestem nepříjemné (paní doktorka mi řekla, že mám podle ultrazvuku nádherný nález - nechápala jsem, co to znamená) a pak šíleně moc papírování. Všechny informace jsem měla jak v těhotenském průkazu tak v porodním plánu, stejně jsem musela všechno diktovat znovu. Z příjmu jsem vylezla snad po hodině, představila se nám naše porodní asistentka Petra a odvedla nás do porodního boxu.

Bylo mi doporučeno vlézt si do teplé sprchy na balón, že by mi to mohlo ulevit a trošku porod nastartovat. Hopsala jsem tak třičtvrtě hodiny a povídali jsme si s Chlupáčem. Z této doby máme opravdu legendární fotky :)) Myslím, že na žádné jiné fotce nemohlo být břicho větší a víc "připravené". Kontrakce začaly být úporné. Za hodinu se vrátila Petra a přesunula jsem se na postel. Znovu mě napojila na monitor a noční můra začala. Fazůlka měla (prý kvůli silným kontrakcím) strašně vysoký tep, takový, který přivolal doktora a takový, který většinou rychle spouští císaře. Jak jsem slovo císař zaslechla, chtěla jsem plakat. Co můj přirozený porod? To přece musím zvládnout. Doktor tedy souhlasil a navrhl vyzkoušet ještě jiné řešení, které by mohlo pomoct. To co následovalo, zcela popírá můj porodní plán, vše, co jsem nechtěla, jsem pod hrozbou vážných komplikací odkývala. Ten zběsilý tlukot srdíčka na monitoru totiž mluvil za vše. Bylo něco po půlnoci. Takže paralenová infuze na snížení mé zvýšené teploty, prasknutí vody (která byla díky těm komplikacím navíc zkalená), epidurál pro rozběhnutí zcela zastaveného porodu. Byla jsem na pokraji zhroucení, ne kvůli bolestem, ale hrozně jsem se obviňovala, že to nezvládám kvůli Fazůlce. Epidurál hezky zabral, porod se rozběhl, Fazůlka měla znovu správný tep, nic mě nebolelo. Byl to jako malý zázrak a my věřili, že to nejhorší je za námi. Začala poslední fáze porodu a já už se těšila, že za chvíli bude miminko s námi. Bohužel ani to nedopadlo. Nad ránem se při fázi tlačení něco zvrtlo. Najednou se začali sbíhat všichni doktoři a celkem znepokojivě sledovali monitor. Odbíhali a zase přibíhali, přicházely posily. Až po několikátém dotazu nám řekli, že Fazůlce klesl tep na opravdu nízkou hodnotu, což je velmi špatné znamení. Přivolali si nějakou kapacitu, doktor provedl vyšetření a zavelel "císař". Fazůlka prý nějak špatně naléhala hlavičkou, tlačila se ven ouškem. Už jsem neměla sílu vzdorovat, asi i proto, že v jejich výrazech bylo jasno. Bylo dobré, že už jsem měla epidurál, takže jsem mohla být jen lokálně umrtvená a vnímat porod aspoň takto. Zafačovali mi nohy kvůli embolii, přiběhl anesteziolog a rychle na sál. Celou dobu jsem brečela a až zpětně si uvědomuju, jaký strach musel mít Chlupáč.

Na sále už to mám rozmazané, pamatuju si na neuvěřitelně milého anesteziologa, který mě celou dobu uklidňoval, že všechno dobře dopadne, povídal si se mnou celou dobu a patří mu snad největší dík. Dostala jsem kyslík (mimochodem, to je vám moc příjemná záležitost), anestezie za chvíli zabrala a šlo se na věc. Necítila jsem nic, jen nepříjemné pohyby v břiše. Byla to strašná rychlovka, za chvíli jsem slyšela pláč, krásný, něžný a vystrašený pláč našeho miminka. Prý je to holka! 6:05, neděle 15.9.2013. Vítej Klárko. Když mi ji ukázali, brečela jsem znovu, tentokrát štěstím. Pochovat mi ji nenechali, odnesli ji vedle sálu na první vyšetření a vážení a měření (3430 g, 50 cm, APGAR skóre 10-10-10). Byla jsem poměrně klidná, byla tam už přece s tátou. Mě čekalo šití po císaři a padla na mě únava. Ještě si pamatuju rozmluvu mezi doktorem, který "vedl" celý můj porod a tím, co přispěchal zachránit situaci. Ten zachránce toho mladého velice káral za to, že situaci neodhadl správně a mnohem dřív. Nebylo příjemné to slyšet.

Začali mě odvážet na pooperační pokoj, na chodbě jsem se rozloučila s Chlupáčem, Klára byla už na novorozeneckém oddělení, prý mi ji po císaři nemůžou dát. Je fakt, že bych se o ni nemohla zatím starat. Na pokoji jsem byla asi v 7 a že se mám prospat. Nešlo to, přes velkou únavu mi v žilách proudil adrenalin a nedovolil mi spát. Pořád jsem čekala, až mi přinesou Kláru, chtěla jsem ji pochovat a chtěla jsem začít co nejdřív kojit. Každou půl hodinu mě na JIP chodily kontrolovat sestry a začala se ozývat pooperační bolest. Klárku mi přinesla dětská sestra až před polednem, bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Kojení jí celkem šlo, i když s komplikacemi, které se táhly snad až do jejího čtvrtého měsíce (pak se to zlomilo a kojím dodnes). Za půl hodiny mi ji odnesli a já byla sama. Sama se svými černými myšlenkami a depresemi, proč to tak dopadlo.

Samotný průběh našeho pětidenního pobytu v porodnici už popisovat nebudu, napadá mě tento tok myšlenek: rána po císaři neskutečně bolela a hojila se fakt dlouho, nemocnici jsem si vybrala dobře, příště bych rodila také tam, měla jsem děsný hlad, po operaci jsem nemohla ještě 24 hodin jíst (celkem to tedy bylo asi 35 hodin bez jídla), první kroky po operaci jsem považovala za své poslední, jednu noc jsem si vyptala prášky proti bolesti a odnesla jsem Klárku spát k sestřičkám, málo mléka a neustále hladová Klárka způsobovaly každodenní cesty do sesterny pro stříkačku s Nutrilonem, mým největším kamarádem se stal Purelan (kéž bych ho znala dřív!), moc vysoké postele, ze kterých jsem nemohla s rozřezaným břichem bez stoličky slézt, a v neposlední řadě pocit podivného smutku.

Až mnohem později jsem si doma přečetla o Syndromu ukradeného porodu, to jsem přesně po císaři cítila já, minimálně celé šestinedělí, ale bojím se přiznat, že to trvalo několik měsíců. Císař je náročný nejen po fyzické stránce, ale hlavně po psychické. Není tam ta správná souslednost, kterou matka potřebuje a která jí usnadní ten přechod do mateřství. Jakoby tam něco chybělo, nějaký mezičlánek. Pojítko mezi dítětem a matkou. Bohužel si myslím, že náročný porod se podepsal i na Klárce, byla podle mě plačtivější než děti bývají, měla problémy s kojením a spánek nebyl také ideální. Naštěstí je zdravá a trauma z náročného porodu si nemůže pamatovat. Já už si to v hlavě hezky srovnala, lítost nad Ukradeným porodem je zá námi a vím, že příště bude jen líp.

4 komentáře:

  1. Dobře napsaný článek, četla jsem ho jedním dechem. Hlavně, že je Klárka zdravá a přeji, ať Vám dělá holčička jen radost :-)

    Skills of Art

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju, na to, jak dlouho mi trvalo, než jsem se to odhodlala napsat, jsem to ze sebe vysypala, jakoby to bylo včera :) Děkuju ještě jednou, Jana

      Smazat
  2. Jano, jsem ráda, že je Klárka zdravá a že se jí těžkým porodem nic nestalo...
    Já jsem si krátce po svém porodu - v poporodních depresích - zoufala, proč jen nepřišel někdo kompetentní dřív, kdo by rozpoznal, že náš porod už je zralý na císaře a my se tím mohly vyhnout kleštím a dalším šílenostem. Jenže dnes taky vím, že kdyby to tak tenkrát dopadlo, litovala bych toho zpětně ještě víc. Nikdy bych se nedozvěděla, jak by ten porod býval dopadl a bylo by mi jen stále líto, že jsem si nezažila "skutečný" porod. Takže Vás naprosto chápu.

    Dnes jsem ráda, že všechno bylo, jak to bylo. Protože mohlo být všechno ještě mnohem horší. Mohlo se skutečně Lolince při neumně vedeném a urychlovaném porodu něco stát a to bych si pak skutečně nikdy neodpustila, že jsem si na výběru porodnice nedala víc záležet.

    No, obraťme s porody list, mě to za chvíli čeká znovu :) Tentokrát už to bude ale určitě jiné. Už vím, do čeho jdu.

    Důležité je hlavně to, že to nijak naše holčičky nepoznamelo! :)

    Tereza

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Terez, díky, hlavně já vám teď přeju krásný a co nejvíc přirozený druhý (případně každý další :)) porod. A ať Lolinka ve zdraví roste.

      Smazat