Ať se k tomu pitomému Covidu stavíte tak či onak, jedno je jasné. Tohleto období stojí za prd. Já se tady nechci pouštět do diskuzí a nedejbože slovních bojů. Je to nemoc, je to virus, je to fakt. Nikdo nechceme být nemocný. Ani o chřipku se dobrovolně nehlásíme. Ale. Kdyby nebylo médií, žilo by se nám momentálně lépe, to je můj názor. Od rána do večera nás straší, cpou to do nás horem spodem, čísla, grafy, prognózy a výhružky. Semafory a karantény. Zavřeme, otevřeme, promoříme, zavřeme, nezavřeme, uvidíme, nevíme. My to zas tak moc nesledujeme. Televizi tolik nepouštíme, já se snažím zprávám o Covidu vyhýbat. Protože mám tu vlastnost, že na sebe dokážu snadno navázat pocit úzkosti. I když se snažím být totálně nad věcí, uvědomělá a pozitivní. Jenže mi to už přijde seshora jako nátlak, jako něco, co má za cíl národ vyděsit. Vyděsit, ohromit, utlumit. Poslouchejte, nezlobte, tytyty! A pak se to na těch internetech mele, hlava nehlava, lidi jsou na sebe zlí, hádají se, obhajují se, nerespektují se. Nosíš roušku? Seš tupá ovce. Nenosíš roušku? Seš egocentrickej sobec. Vyber si, na jakou stranu se přidáš, ale zvaž si to. Ať tak či tak, stejně to nebude dobře. Nejhorší je, když se to mele mezi odborníky. To pak normální člověk neví, co si myslet. Jeden expert maluje čerta na zeď a říká, že nás to skolí všechny a že budeme mít trvale poškozené plíce a tak vůbec. Druhý expert, klidně ze stejného fochu, na svých stránkách hlásá, že je to manipulace, že to není tak divoké, že to v pohodě dáme. Většina z nás. Za mě osobně - nechci se bát, nedělá mi to dobře. Mám jiné životní cíle a strach nás ohromuje a brzdí. Ale roušku nosím, ruce si myju a do davů se necpu, to zas jo.
