Černá Hora | Den třetí: Durmitor, Bobotov Kuk, pobřeží

Dnešní den byl Chlupáčův. Zasloužená sólovka. Rozloučení s horami, rozloučení s Durmitorem, kam se chceme zase brzy vrátit. Chlupáč nese obecně mnohem hůř než já, když má kolem sebe všechny ty dostupné vrcholy a je limitován možnostmi našich dětí. Každou dovolenou podnikne nějaký ten svůj trek, tentokrát si zvolil půldenní výstup na nejvyšší horu Durmitoru Bobotov Kuk (2523 m n.m.). Vstával za svítání, myslím, že se mu z teplého spacáku do té kosy ani moc nechtělo, nicméně to dal. To my jsme si ve stanu pěkně pospali...

Černá Hora | Den druhý: Durmitor, Savin Kuk, sedlo Prevoj

První noc ve stanu v Durmitoru byla doslova zatěžkávací zkouškou. Fakt byla kosa a neměla jsem dobrý spánek. S každým dětským zamrčením jsem se složitě soukala ze své mumie, abych zastrkávala všemožné části dětských těl zpět do vyhřátých spacáků a pak se ještě složitěji soukala do mumie zpátky. Udržet malé dítě ve spacáku je podle mě nadlidský úkol. Každopádně děti byly ráno do růžova, zima jim prý nebyla, takže v konečném důsledku dobrý. Máme v plánu další noc tepelně vylepšit a doufáme v nějaký ten stupeň k dobru. Ráno v kempu je svěží, vaříme čaje a kávu, nastavujeme se sluníčku.

Černá Hora | Den první: Durmitor, Žabljak, Ćurevac, Crno jezero

Pokračování balkánského roadtripu nás letos směřuje z Bosny a Hercegoviny do Černé Hory. Jako každý rok chceme naši dovolenou zakončit u moře a s Černou Horou máme dobré zkušenosti. Já jsem byla v Montenegru už za svobodna, to byl hotový ráj na zemi, turismus se tady probouzel, krásné moře, málo lidí, nízké ceny. Pak jsme tady strávili 12 dní v roce 2017, se dvouletým Kubíkem a čtyřletou Klárkou (všechny černohorské příspěvky hledejte pod tagem "Černá Hora"). Tenkrát nás země okouzlila nejen pobřežím, ale hlavně horami. Věděli jsme, že se sem vrátíme. Jsme zpět, po pěti letech. Turismus se rozjel, máme v plánu strávit 3 dny v pohoří Durmitor, protože se nachází blízko bosensko-černohorských hranic. A taky proto, že Durmitor je nádherný a čistý kus země, kde by člověk nejraději prožil celý život...

Bosna a Hercegovina | Den jedenáctý: NP Sutjeska & Trnovačko jezero

Myslím, že jsme se s Bosnou a Hercegovinou nemohli rozloučit důstojněji. I když jsme v horách na pomezí Bosny a Černé Hory chtěli strávit o pár dnů víc, počasí nám dopřálo jen ten den poslední. A jsem vděčná, že nám vyšel aspoň ten. Národní park Sutjeska je krásným místem a dobrým výchozím bodem do okolních dvoutisícovek. My jsme měli v hlavě sen, smělý sen vyjít si na nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny - Bosanski Maglič (2386 m n.m.). Sen, který jsme si po zjištění všech možných informací vyhodnotili jako s malými dětmi nereálný. Vybíráme si něco jiného, něco, co nás potěší všechny, pěknou horskou trasu k jednomu z nejkrásnějších jezer Balkánu - Trnovačko jezero.

Cestování s dětmi / Balkán & Rekapitulace & Tipy

Před více než čtrnácti dny jsme se vrátili z Balkánu. Už se nám stýská. Prohlížíme fotky a vzpomínáme. Bez malé rekapitulace by to nešlo. Každý den mi od vás chodí zprávy, ve kterých se mě ptáte na spoustu detailů z naší cesty. Jak s ubytováním? Co lékárnička? Kolik jsme brali dětem hraček? Jak jsme všechno narvali do auta? Jak dlouho dopředu jsme všechno plánovali? Bylo to bezpečné? Na co si dávat pozor? Přiznávám, nejsme tak úplně konzervativní cestovatelská rodina, ale na druhou stranu nejdeme do extrémů. Já jsem dost opatrná a nikdy bych vědomě nevystavila děti žádnému riziku. Trvám na tom, že Balkán je bezpečná země, pokud člověk nijak neprovokuje a nevyhledává konflikty.

Cesta domů, Dubrovník, poslední koupačka a Karlovac

Cestovatelský deníček by nebyl kompletní bez posledních dvou dnů, které jsme sice strávili na cestě, ale i tak jsme stihli něco zažít. Slibuju, že tentokrát budu stručná :) Z Lepetane jsme vyjeli za východu slunce. Napadla mě veselá myšlenka. Kdy já vlastně viděla naposled vycházet sluníčko? Řekla bych že na výšce, když jsem se vracela z nějakého "večírku". Pokud to jen jde, doporučuju vždycky překračovat hranice brzo ráno, většinou se tak dokážete vyhnout frontám. Ještě cestou jsme "losovali", jestli se pojedeme podívat do Mostaru v Bosně nebo do Dubrovníku v Chorvatsku. Víc nás lákal Mostar, ale ze dvou důvodů jsme se nakonec rozhodli pro Dubrovník: byl po cestě a v Mostaru by byl půl den málo. Ale mám takové tušení, že příště pojedeme prozkoumat ostatní země bývalé Jugoslávie, které jsme tentokrát vynechali, takže See you later, Mostar.

Černá Hora / Den dvanáctý

Náš oficiálně poslední plnohodnotný den třítýdenní dovolené na Balkáně. Celá sobota strávená v boce Kotorské. Neděli a pondělí jsme měli vyhrazené už jen na pozvolnou cestu domů s několika zastávkami. O boce jsem něco málo psala už včera, bezpochyby je to krásné místo plné kontrastů: v květnu se tady dá už koupat, zatímco na přilehlých horách se ještě válí spousta sněhu. Svým tvarem připomíná severský fjord, flórou zase nejjižnější státy. Skalní hradby se zvedají přímo z moře, které není tak slané jako na pobřeží. Malé zapadlé rybářské vesničky v kontrastu s turisticky zaplněným Kotorem, velká historie, bohatý kulturní život. Celý břeh zálivu jde objet (105 km). Nebo můžete přejet trajektem mezi obcemi Lepetane a Kamenari. V Lepetane jsme dvě noci spali a celou sobotu strávili tady. Nebo na druhém břehu v Kamenari, protože trajekt děti měly jako jednu velkou atrakci.

Černá Hora / Den jedenáctý

Pátečního přesunu z pobřeží do Boky Kotorské jsme se trošku obávali. Po pěti dnech klidnějšího režimu u moře a hlavně bez auta nás čekalo jedno z posledních stěhování, další cestování, a hned několik zastávek cestou. Taky jsme se báli, jak se dětem bude chtít odjet od moře. Klára s Jakubem překvapili, bez řečí spolupracovali a pomalu sami do auta nalézali. Asi se v nich zase probudila cestovatelská duše. Rozloučili jsme se se Sutomore a jeli po pobřeží na sever. První zastávka Sveti Stefan. Toto místo zná z obrázků snad každý. Sveti Stefan je neskutečně fotogenické místo. A také velmi turisticky atraktivní. Ve mě vyvolává vzpomínky: před deseti lety jsem se tady vedle něj koupala a učila na státnice. Toto místo na rozdíl třeba od Budvy zůstalo na první pohled nezměněné. Atmosféra z něj sálá pořád stejná. Malá vesnička na moři, malý skalnatý ostrůvek spojený s pevninou jen písečným "mostem", původně rybářská vesnice, nyní luxusní letovisko se zajímavou historií.

Černá Hora / Den sedmý až desátý

Protože jsme všichni potřebovali odpočinek, tak jsme si v Sutomore udělali delší přestávku - jak netypické :) Přijeli jsme v neděli odpoledne a v pátek ráno odjíždíme. V našem plánu byly výlety z místa do okolí, návštěvy různých pláží a historických měst, realita nakonec byla jiná. A i tady se ukázalo, že není potřeba plánovat na 100%, všechno má svůj smysl. A osud nás vede, stačí poslouchat. Vyloženě u moře jsme docela dlouho nebyli - vlastně naposledy s roční Klárkou v roce 2014. Pro Jakoubka byla slaná voda premiéra, které se zhostil sice opatrně, ale radostně.

Černá Hora / Den šestý

V neděli přejíždíme z hor k moři. Do Sutomore. Po dlouhém váhání jsme zvolili přejezd z Gusinje do Sutomore přes Albánii, protože je o něco kratší a cesta je rozhodně zajímavější. A taky přímočařejší. Češi, se kterými jsme se seznámili v kempu, nám potvrdili, že cesta přes Albánii je ok, asi rok vyasfaltovaná (jiný muž nám totiž tvrdil, že se ještě loni musel z hranic vrátit, protože by si kvůli kamenům zničil auto). Hraniční přechod pár kilometrů za obcí Gusinje je malý, ale poctivý. Zdrželi jsme se tady asi 15 minut, kromě pasů chtěli vidět i doklady od auta (často se tudy vozí kradená auta ze západní Evropy do Albánie). Češi měli pravdu, celá cesta - hlavní tah na jih - byla poměrně nová a asfaltová. Ovšem kromě asi 500 metrů za samotným hraničním přechodem, tam je stále kamenitá, tak se nenechte odradit, brzy se to rozjede. No, rozjede... Ani moc ne, protože celou dobu pojedete díky členitosti krajiny v průměru čtyřicítkou. Samé serpentýny, ani jeden tunel, šplhání, klesání, rozhodně nic pro slabé žaludky. První obec za hranicemi je Vermosh. A musím říct, že Albánie je nádherná, tedy aspoň z toho, co jsme viděli.

Černá Hora / Den pátý

Přímo od chaty vedou turistické trasy nahoru do hor. Jednou - tou černou - jsme se chtěli vydat. Pořádný výšlap. Poklidný, neuspěchaný, s dětmi na zádech. O trase jsme si povídali s pár lidmi tady na ubytování a všichni víceméně řekli to samé - bezpečná trasa, ale náročná co se převýšení týče. Převýšení 900 metrů s několika kily živé váhy na zádech už je celkem hardcore. Cesta měla trvat cca 2 hodiny nahoru a asi hodinu dolů. Bez dětí :) A tak jsme s Chlupáčem udělali ráno dohodu, já zůstávám s dětmi dole s tím, že si uděláme hezký den - půjdeme na krátký výlet, budeme si číst a hrát. A Chlupáč vyrazí na vrchol Volušnica sám. Jen s vodou, jabkem a foťákem. Vyrazil v 11 a o půl druhé byl zpátky. Zničený, ale rozzářený.

Černá Hora / Den čtvrtý

Kubíček měl v noci ze čtvrtka na pátek teplotu. Bez varování, bez jakéhokoliv dalšího příznaku, bez rýmy, bez pláče. Jen teplota. Dostal jeden paralen a od té doby dobrý. Ale nebudu nalhávat, že nás to trochu znervóznilo. Chlupáč už maloval katastrofické scénáře, že pojedeme domů. Já jsem se snažila zachovat pozitivní mysl. Nechci to zakřiknout, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo. Ráno se mu objevila nějaká vyrážka na chodidlech. Nebýt toho, teplotu přičítám kombinaci únavy a horka. Byl živý jako vždycky, nebyl nijak unavený, běhal a smál se jako vždycky. Ale trochu jsme kvůli tomu přehodnotili plány. Chtěli jsme udělat celodenní výšlap na vrchol Volušnica (1879 m), který začíná přímo u naší chaty. Nechtěli jsme Jakuba zbytečně vystavovat větší zátěži a raději chtěli počkat, jak se jeho zdravotní stav vyvine. Naštěstí tady je pořád co objevovat. Vybrali jsme si menší cíle, které šly zvládnout částečně autem. Pozdní odpoledne jsme chtěli strávit u naší chatky s tím, že si dáme pořádnou tradiční večeři a děti si budou hrát. A popravdě jsme cítili, že všichni potřebujeme trochu odpočinku.

Černá Hora / Den třetí

Ve čtvrtek jsme zažili krásné chvilky v pohoří Komovi. Nebýt velice silného větru, který fučí už několikátý den v kuse, řekla bych, že dokonalé. Komovi je pohoří na východě Černé hory, menší část zasahuje i do Albánie. Nejvyšší vrchol má bez pár metrů 2500 m. Nenápadnou silnicí vedoucí hlubokým lesem jsme se vyšplhali až k silničnímu sedlu Trešnjevik. Odtud už začínaly četné turistické trasy, ale my se vydali ještě dalších 6 km kamenitou cestou autem. Chudák Kia dostala asi zabrat, ale to k těm roadtripům jaksi patří. Pořád jedete lesem, nikde nic, jedna velká nuda. A pak se les rozestoupí a jste v ráji. Náhorní plošina ve výšce 1900 m a nad ní se tyčící vápencové štíty hor.

Černá Hora / Den druhý

Z Kolašinu, kde jsme byli dvě noci ubytovaní, ráno co nejdřív vyrážíme na západ kaňonem řeky Tara do národního parku Durmitor. Chceme tady strávit jeden celý den a i tak tušíme, že to bude málo. Hlavní turistické centrum je v malé obci Žabljak na náhorní plošině pohoří Durmitor. V městečku funguje perfektně infocentrum, odkud si odnášíme 5 tipů na výlety do okolí vhodné i pro malé děti. Durmitor se nachází na hranicích s Bosnou a Hercegovinou a nejvyšší vrchol má lehce přes 2500 m. Takže žádná vysočina. Na vrcholcích vápencových skal se ještě držel sníh, všude se něco páslo a je tu 19 ledovcových jezer. Durmitor je zapsán na seznam UNESCO.

Černá Hora / Den první

S docela těžkým srdcem jsme se rozloučili se Srbskem. Srbsko je krásná země, má nádhernou nedotčenou přírodu, je to země velkých kontrastů a pohnuté historie. S historií člověk nic nezmůže, musí ji přijmout. Chci jen říct, že jsme se tady cítili bezpečně a velmi vítáni. Tím, že je Srbsko turisty jen málo dotčené, místní nejsou turismem ještě zkažení. Váží si každého Dináru, každého milého slova. Lidé jsou zde otevření, hodní a v dobrém slova smyslu prostí. Mezi takovými lidmi se cítím dobře. Moc doufám, že se sem ještě jednou vrátíme. Kolem poledne jsme přejeli hraniční přechod Jabuka mezi Srbskem a Černou Horou. A nové dobrodružství začalo. Jeden pán v Bělehradu nás před Černohorci varoval, prý jsou divocí a velmi hrdí. Tato slova máme na paměti a respektování jakékoliv národnosti a lidské odlišnosti je pro nás samozřejmostí.