Knihy pro děti / Klárčino první čtení genetickou metodou

V dnešní době se předškolní děti běžně naučí spoustu dovedností, které se naše generace učily až v první třídě. Klárka je zvídavá, dychtí po vzdělávání, písmena znala a psala už opravdu dlouho a tak jsem jen čekala, až to "secvakne" a Klárka si písmenka spojí dohromady. První náběhy jsem začala pozorovat už kolem Vánoc, plánovala jsem jí připravit nějakou Montessori pomůcku na jednoduchá slova. Jen jsem se k tomu nějak nestihla dostat. Přišel pan Covid. A my jsme najednou měli tolik společného času. Tak jsem dětem začala připravovat pracovní listy. Kubíčkovi na počítání, Klárce na čtení těch nejjednodušších slov. Začala jsem s třípísmennými (nebo jednoslabičnými) podstatnými jmény typu oko, nos, kos, les, pes... Velkými tiskacími jsem jí napsala na papír seznam takovýchto slov pod sebe, Klárka měla za úkol vedle toto slovo opsat a vedle ještě toto slovo nakreslit. A takto jsem vlastně zjistila, že dokáže číst, že si to její mozek už spojil. Tuto aktivitu doporučuju pro malé předškoláčky, kteří jsou na čtení zralí. Klárku to moc bavilo.

 

Barefoot balerínky pro širší nohy

Když jsem teď o víkendu prodala jedné paní balerínky, které Klárka nosila loni, uvědomila jsem si, že by tady na blogu měly pro kompletnost být. Nemůžou tady být jen samé tenisky a okopané celoročky, možná máte doma holčičku, která se chce parádit. Ta moje v tom teda i hřiště vymetala, můj prvotní plán, nechat je pouze na slušňácké příležitosti, padl za své. Abych Kláře nekřivdila, víc času trávíme venku než v divadle. Tenkrát jsem nijak zvlášť nepátrala, značku Vivobarefoot mám ráda, Kubík nosí jejich tenisky a tyhle balerínky s označením Wyn K Leather Burgundy mi padly do oka hlavně kvůli fajn šířce. Jejich elegantní design a pěkná barva byly jen dalším plusem.

Časopis pro děti / Holčičí zábava a vzdělávací aktivity

Když mě před Vánocemi oslovilo nakladatelství Egmont, jestli bychom s Klárkou nevyzkoušely řadu licenčních časopisů pro holky, Klárka nadšeně kývala, že prý jo. Aby ne, všechny ty princezny, poníci a nikdy nekončící růžová. A protože je u nás doma poslední měsíce velká poptávka po kreativní zábavě, pracovní sešity a různé časopisy u nás jedou ve velkém, tohle se vyloženě hodilo. Aspoň poznám něco nového, něco echt holčičího. Klárka si už týden užívá titulů Barbie, Littlest Pet Shop, My little Pony a Princess. Obecně jsou tyto časopisy určeny dětem ve věku 3-8 let, úkoly jsou ale spíš jednodušší, příběhy zase složitější. Takže každá věková skupina si zde najde to svoje. Malí školáčci si mohou spojit první čtení s něčím, co mají rádi, co je zajímá, co znají z oblíbené pohádky.

 

Dárková inspirace / Dárky k 6. narozeninám pro holku

Za chvíli budou Vánoce a já mám ještě rekapitulovat narozeniny. Dárky se snažím kupovat včas a jsem ráda za každou inspiraci, buďto od vás, nebo třeba z nějakého newsletteru. Kdyby tak bylo času víc a člověk by mohl v klidu brouzdat tou nekonečnou škálou, co dnešní svět nabízí. Vybírat dárky pro Klárku mi vždycky přijde složitější, než pro Kubíka. On a auta. On a dinosauři. On a vlaky. Tak jsem se Klárky hodně ptala. Celé léto jsem zjišťovala, podsouvala letáky, škemrala o tipy. Snažím se je držet od televizních reklam a spíš pouštíme pohádky na disku, nicméně vždycky ji v televizi zaujala ta nejvíc děsivá, ta nejvíc třpytivá, ta nejvíc kýčovitá hračka. A pak dilema - mám, nemám? Je dobré to ještě kočírovat, dokud jsou malí? Za chvíli to už bude složitější. Tady výběr toho, co se u nás k šestým narozeninám sešlo. Pořád se snažím jít co nejvíc "moudrou" cestou, takže stále frčí knihy, hry a vzdělávací hračky. Jenže co by to bylo za narozeniny, kdyby v balíčku nebyla i nějaká obyčejná hračka... A že mi to letos dalo zabrat.

 

Důležité momenty / Klára šestiletá

Mám pocit, který nechci zakřiknout. Mám pocit, že se naše vztahy s Klárou urovnávají. Že k sobě máme blíž. Že mě už netíží její povaha. Že prožíváme víc harmonických dnů než dřív. Harmonie v našem podání rozhodně neznamená ticho a klid. Je u nás furt hukot, křik, pláč, ale stejnou měrou i hlasitý a srdečný smích. Klárčina povaha je pro mě stále nejmíň čitelná, pořád je to dítě, ve kterém se vyznám ze všech nejmíň, ale pomalu jí sloupávám nálepku "komplikovaná". Je to asi tím, že jsem přestala řešit to, co je vrozené. Už se jí nesnažím "pomoct" změnit se. Když se na mě zlobí, nechám ji. Když se vzteká, ujistím ji, že ji mám ráda. A taky se na ni už nedívám skrz Kubíka. Všichni víme, že děti nemůžeme srovnávat. Ale tolikrát jsem si v těžkých chvílích říkala, jak je to s Jakubem jednodušší. Přijmout své dítě bezpodmínečně je strašně složitá věc a podle mě právě tohle je klíč ke šťastnému životu.

 

Důležité momenty / Dva školkoví

A je to tady. Další obří milník v dějinách naší rodiny. Já se s nimi těžko loučím. Nevím, jak je možné, že jsem na ně furt fixovaná, že mi je po nich tak moc smutno, i když je doma bez nich vlastně klid a harmonie. Spousta matek říká: "Už aby byl ve školce...". Nevím, proč já to tak necítím. Líbí se mi, jak jsme všichni spolu, jak fungujeme, jak se doplňujeme, jak diskutujeme, jak se jeden od druhého učíme, jak spolupracujeme. A když přijdou odpoledne ze školky, čas bývá neúprosný. Na druhou stranu vím, že kolektiv potřebují a v sociální oblasti jim dá školka víc než introvertní matka. Podle Montessori, kterému pocitově věřím, by dítě mělo do kolektivu ve třech letech. Dítě v tomto věku se prý učí nejvíc v kolektivu jiných dětí. Já jim oběma dopřála o rok víc. Cítila jsem to tak. Navíc Klárka i Kubík půjdou do školy až v skoro v sedmi letech, proto jsem nechtěla, aby do školky chodili čtyři roky. Tři stačí ažaž.

 

Učíme se doma / Motanice pro předškoláky & GA

Klárka bude mít v  půlce září 6. A ne, do školy nepůjde. Proč? Protože jako rodiče cítíme, že není kam spěchat. Že ještě nedozrála na to potýkat se s pravidelnou školní docházkou. Generace prarodičů nám v tomhle moc nefandí. Některé jejich argumenty sice chápu, ale já ji znám nejlíp. Na druhou stranu jsem velice ráda, že jsme ji poslali do školky až ve 4. Že bude do školky chodit jen tři roky. O mých myšlenkových pochodech, proč jsme se to nesnažili uspíšit, o tom, proč váhám, jakou školu pro Klárku zvolit, o tom všem se budu snažit napsat víc řádků někdy jindy. Takže Klárka bude oficiálním předškolákem až příští rok. Za ten rok dobrousíme snad výslovnost, zlepšíme grafomotoriku. O vzdělávání jako takové má naštěstí Klárka zájem, teď ji zajímají věci kolem vesmíru a já sama musím některé odpovědi na všetečné otázky dohledávat. Neměla jsem teď moc času na přípravu nějakých domácích aktivit, proto jsem s otevřenou náručí přivítala nabídku z Knihcentrum.cz na vyzkoušení Motanice. Znáte? Bezvadná didaktická pomůcka jak pro předškoláky, tak pro malé školáčky. A úplně mi její existence unikla, takže možná přijde vhod i mnohým z vás.

 

Sourozenecké vztahy

Tři děti. Malý věkový rozdíl mezi nimi. Máma jedináček, která se v sourozeneckých vztazích vůbec neorientuje a nemá z čeho čerpat. Na druhou stranu máma, která si řekla, že u nás prostě nepofrčí pravidla ve stylu "Nechej mu to, vždyť je malej!" nebo "Jsi starší, musíš ustoupit.". Samozřejmě všechno má své hranice, ale vždycky jsme se snažili k dětem přistupovat spravedlivě. Je to jedna z věcí, která nám skřípala ve vztahu s prarodiči. Myslím, že tohle je opravdu zásadní věc ve výchově více dětí. Jak asi je tříletému dítěti, které musí všechny své potřeby podřídit dejme tomu ročnímu děcku. Musí si nechat líbit, že mu mladší vezme hračku, se kterou si hraje? Nastolení harmonie v rodinných konstelacích není jednoduché, ale je fajn přistupovat ke každému jako k osobnosti. Chovat se k nim tak, aby měli co nejméně důvodů k žárlivosti. Protože ona ta žárlivost prostě přijde. Bude tam. Vždycky. V nějaké formě je totiž přirozená.

Důležité momenty / Klára pětiletá

Klára má pět. Už je to teda nějaký pátek, co v půlce září oslavila svoje narozeniny, ale od té doby vlastně dost intenzivně přemýšlím, jak sesumírovat to, jaká je. Klárka pětiletá. Pět let s mojí dcerou by vydalo na pořádně objemný román. Nebo na nějakou podrobnou psychologickou rešerši. Tolikrát mě rozplakala. Tolikrát jsem si s ní přišla jako nejhorší máma na světě. Tolikrát jsem si říkala, že jsem musela udělat něco hodně špatně. Tolikrát za pět let mě napadly nehezké myšlenky. Tolikrát jsem použila hnusná slova jako zbraň. A tolikrát jsem ji dala na prdel. Ano. I já. Přes to všechno jsem se s její povahou naučila žít. Už se jí nesnažím předělat. Tolik mě toho naučila. Věřím, že právě ona přišla na svět proto, aby mě naučila být trpělivou, milující a přijímající. Právě proto byla ona první. Je totiž nejsilnější. A největší bojovník.

Dárková inspirace / Dárky k 5. narozeninám

Nečekejte nic světoborného. Někdy inspirace dochází a já poslední dobou dělám snad všechno, jen nebrouzdám po internetu. Na dárky se dívám stále celkem prakticky, během roku si sepisuju do diáře tipy, buď to, co mě napadne, nebo to, co od dětí zaslechnu. Nebudu vám nalhávat, že hraček je doma plno. Díkybohu převažují hry, stavebnice, puzzle a nějaké další smysluplné aktivity nad tretkami. K mému zděšení se i ta druhá sbírka celkem rozrůstá a moc se mi to nelíbí. Snažím se korigovat ty vyloženě nevyžádané dárky, ale nemůžu vzít babičkám tu radost úplně. Letos jsem dala poprvé dětem šanci něco si vybrat. Byli jsme v hračkářství, strávili tam dvě hodiny a děti byly celkem bezradné. No, poučení pro příští rok. Snaha byla, chtěla jsem, aby si jednou jedinkrát děti vybraly něco podle sebe. Aby nedostávaly jen dárky, o kterých si jejich máma myslí, že je něčemu naučí. Dnes teda dárková inspirace pro zhruba pětileté děti.

Tonoucí se stébla chytá

Možná to znáte. Zázračné ženské proměny. Z bezdětné ženy matkou. Nejprve proměna největší - na lehce vyděšenou a nepřipravenou prvorodičku, poté na o něco ostřílenější, ale o poznání unavenější vícečetnou matku. A že k té proměně dojde vždycky, na to vemte jed. I když si budete říkat, že vás se to netýká. Můj osobní příběh. Z čistě pragmatické, logicky uvažující a ryze zásadové ženy se postupem času stala žena, která se v náhlém záchvatu zoufalství uchýlí víceméně k čemukoliv. I k tomu, nad čím velmi ráda v tom životě "před nimi" ohrnovala nos.

Klára jede / Ultralehké šlapací kolo Woom 3

Klára nejede, Klára přímo frčí. Mí sledovatelé na IG mají lehký informační náskok, nedávno jsem přidávala fotku z našeho cyklovýletu, kde jsem poprvé ukázala Klárčino nové kolo. A taky jsem tam ve stručnosti shrnula své myšlenkové pochody, proč nové. Pravidelní čtenáři si totiž asi vzpomenou na můj loňský článek o prvním šlapacím kole, na kterém Klárka začala jezdit v necelých čtyřech letech. Byl to český Olpran, velikost 16''. Kvalitní kolo, hezký design, za dostupné peníze, bohužel klasické váhy. A když říkám klasické, myslím tím běžnou váhu podobného kola na trhu - cca 11 kilo. Což může (ale nemusí) být pro 18ti kilové dítě trochu oříšek. Po desítkách a desítkách našlapaných kilometrů mi v hlavě začala hlodat kacířská myšlenka - pořídit něco jiného, něco fakt lehkého, třeba právě Woom.

 

Mám teď takový období

Původně jsem tento článek chtěla nazvat "Nejhorší matka na světě" a ejhle, to už tady jednou bylo :) Takže vlastně na stejné téma, ale trochu jinak. Hlavně v jiném období. V období, kdy jsem se od posledního článku snad trochu posunula, i když po svém včerejším výlevu si připadám, že jsem zase na začátku. Fakt mi přijde, že se snažím. Snažím se pracovat se svými emocemi, se svým sebeovládáním a se svými slovy. Snažím se tak moc, že mi Chlupáč několikrát do týdne řekne, že jsem Matka Tereza. Snažím se být dobrá, vyrovnaná a přijímající. Přijímající své dítě takové jaké je.

 

O spánku

Teď jako dvojnásobná matka jsem v ledasčem chytřejší. A to si netahám triko, prostě se cítím sebejistější a jako matka moudřejší. Třeba ve spánkové problematice. A že se jedná o problém s velkým P. Dobrý spánek dětí je něco, k čemu neustále vzhlížíme, k čemu se doslova modlíme, hned po pevném zdraví si ho pro své ještě nenarozené dítě přejeme ze všeho nejvíc. Když se vás kamarádka pár týdnů/měsíců/roků po porodu zeptá: "A jak spí?", často zamáčknete slzu a mezi zuby procedíte: "No, občas...". Pokojný spánek je složitá věc, hlavně pro děti. Zdá se vám to jako blbost, že? Ale příroda mláďata obdařila darem, darem mělkého spánku. Ten je má chránit před číhajícím nebezpečím. Pokud chceme, aby naše dítě spalo jako špalek, ideálně od sedmi do devíti, bez přestávky, ve své posteli ve svém pokoji, bez divokých snů a čůrání (a fakt to chceme všichni), tlačíme přírodu do něčeho, co je za hranicemi přirozena.

Další miminko doma

Ha, dostal vás titulek? Nene, nenechte se zmást. Žádné třetí dítě na cestě. Budu psát o miminku plastovém. O panence, kterou dostane Klárka na Vánoce a kterou jsem dnes pro vás chtěla natajnačku vyfotit. Klára ve školce, Kubu zabavit v obýváku a narychlo udělat pár fotek v pokojíku. Nemožné. Kuba doběhl hned a vrhl se po něm. (Mám pocit, že děti ve vzduchu vždycky vycítí, že se něco děje. Jako například, když strašně potichu rozbalujete čokoládu a najednou k vám oba dva běží z vedlejšího pokoje a olizují se.) Jakub miminka miluje, tak jsem zvědavá, jak proběhne celková distribuce dárků pod stromečkem. Baby Annabell je velice povedená panenka a já se těším, co na ni Klárka řekne.

Klára a Jakub / 19

Klára má zase nějaké období. Má ho teda celkem od narození, ale teď to opět nějak vygradovalo. Nevím, do jaké míry to souvisí se školkou, vlastně nevím vůbec nic. Jen to, že mě její chování vyčerpává a scény totálně rozhazují. Trošku to svádím na večerní únavu, ale nevím, jak dlouho se na to člověk může vymlouvat. I když jsem se toho ze společného soužití s ní naučila spoustu, když to trvá dlouho, stejně to nedávám. Umí být ošklivá na mě, Chlupáče, bohužel i na Jakuba. Já vím, že nás má všechny ráda, ale všechno neguje, všechno shazuje, říká zlé věci. Malý drzoun.

A proč jako soukromá??

Po loňském maratónu odpovědí na otázku "Proč jako ještě Klárka nebude chodit ve třech letech do školky?" jsme se letos dostali na vyšší a zapeklitější level otázek ohledně našeho dalšího svobodného rozhodnutí. Proč jsme pro Klárku vybrali Montessori školku. "Ona by se nedostala do státní??". Ale jo, dostala. Ale i přes to jsme zvolili školku soukromou. Školku s úplně "normálním" režimem, školku, kde děti normálně jí, normálně spí, normálně si hrají. Jenom ten přístup je trošku jiný.

Knihy pro děti / Little Hand & Finger Plays

Ještě než jsem měla děti, jsem vždycky přemýšlela, proč někteří lidi tlačí do dětí angličtinu odmala. Klasická fráze, která dodnes tento jev doprovází, je: "Proč je učit angličtinu, když ještě neumí pořádně česky?", anebo ještě lépe: "Vždyť se jim to bude plést". My s Chlupáčem máme k angličtině velice blízko. Chceme, aby naše děti byly "na jazyky" jako my. A tak Klára začala ve třech letech chodit do kurzu pro nejmenší. Psala jsem o tom už tady. A tenkrát před rokem se vlastně začal budovat kladný (a velmi silný) vztah Klárky k angličtině. Od té doby nás angličtina provází den co den, doma posloucháme písničky z kurzů a asi neuvěříte, že je Klára umí zpaměti snad všechny (cca 40 písniček). Některá slovíčka umí vyslovit precizně, jiná komolí (stejně jako některá česká). Už tam jsou poznat základy správné intonace a výslovnost je perfektní. A rozhodně to není na úkor mateřštiny.

Klára a Jakub / Poosmnácté

Mít dvě děti (a více) je takový velký psychologicko-sociální experiment. Denně se na ně koukám se zájmem pozorovatele, mnoho věcí v jejich sociální interakci mě nepřestává udivovat. Například to, jak spolu komunikují. Myslím, že Klárka Kubíkovi začala rozumět mnohem dřív než my dva. Každý den je mi jasné, že si rozumí i beze slov. Samozřejmě to má i matka, taky dokáže většinou docela dobře číst pocity toho malého bezbranného človíčka, ví, kdy má hlad, ví, kdy potřebuje poňufat v náručí. Ale děti jsou v tomto ještě velký krok před námi. Dokáží v nás všech číst. Dokáží slyšet i to, co je vyřčeno za jejich zády šeptem. Odrážejí naše myšlenky, reflektují naše stresy, nálady i bolesti. To, co se děje mezi dospělými, se většinou nějakým způsobem zobrazí na dětech.

Důležité momenty / Klára čtyřletá

Máme za sebou náročný víkend. Víkend ve znamení oslav narozenin obou dětí, ale také ve znamení jednoho rozloučení. S prababičkou. Září míváme často ve znamení velkých příchodů a velkých odchodů. Někdo říká, aby mohlo něco nového začít, musí něco skončit. Nevím, jestli je to opravdu tak dramatické, ale život musíme přijmout tak, jak běží. Nemá sílu vzdorovat. V těchto složitých chvílích cítím obrovský vděk. Za všechno kolem sebe...