Aniball. Balónek pomocník

Dnes čtení pro ženy. Aniball. Pomocník? Předporodní nutnost? Placebo? Pořád vyvolává mnoho otázek, mezi veřejností i mezi gynekology. Podle posledních statistik tenhle český růžový balonek používá 15% těhotných žen. A číslo roste. Je to dobře, rozhodně je to něco, co by mělo patřit k předporodní přípravě. Ať už se na to díváte pozitivně, nebo skepticky, když se na to podíváte selským rozumem, musí vám vyjít, že to smysl dává. Proto jsem se pro něj rozhodla i já. Samozřejmě mi do karet "hrála" také historie mých dvou předchozích porodů...

 

Matěj / Můj třetí porod

U každého porodu ve finále, kdy začínají být kontrakce téměř nesnesitelné, se s Chlupáčem držíme za ruku, já fňukám, že už nemůžu a že další porod už fakt ne. A za nějakou tu hodinu opilá hormony a tím vším štěstím, s malým voňavým tělíčkem na břichu fňukám, že už jako naposledy? Pokud bych měla zcela zahodit racionálno, šla bych do toho klidně znovu, ale musím přemýšlet i hlavou. Narodily se mi tři zdravé děti a měla bych být vděčná. Nepokoušet to. Tři je bezva počet.

Matěj

Před týdnem to začalo. Začala další etapa našeho života. Života v pěti. Život hlučný, plný křiku, pláče, smíchu a nekonečné radosti. Před týdnem se mi potřetí na pár dlouhých minut zastavil svět. Prostě se přestal na chvíli točit. Nebylo nic jiného. Nebyly starosti, nebyla bolest, bylo vakuum. Ale byl on. Matěj. Mé třetí dítě. Kdo mě zná z života "před", netipoval by mě rozhodně na trojnásobnou matku. A já jsem se jí stala. Mít děti je obrovský dar. Není to nic přirozeného. Nic samozřejmého. Víte, jak to s tou vírou mám, ale za tohle děkuju každý den. Že mi bylo dáno být mámou. Každý den cítím vděčnost, že jsem byla tímto štěstím obdarována.

 

Miminko / Do porodnice

Obligátní blogerské téma ve velkém těhotenském finále. Taška do porodnice. Už jsem o tom jednou psala, když jsem se chystala na svůj druhý porod. Ze seznamu pořád čerpám, jen ho lehce upravuju a škrtám věci, které už na Obilňák nehodlám tahat. Tašky si balím s každým dítětem později a později, ale teď ve 39. týdnu můžu konečně z diáře odfajfknout položku "sbalit se do porodnice". Dvě tašky se krčí v komoře a čekají. Jedna na porodní sál, druhá na pokoj. Po technické stránce se zdám být připravená, ale tak nějak cítím, že potřebuju ještě čas. Pro sebe, pro svoji psychiku, pro svoje tělo. I když už bych na jednu stranu chtěla být bez bříška, na druhou stranu aspoň jednou denně přemlouvám miminko uvnitř, ať mi ještě pár dní dá. Ze všech těhotenství, co mám za sebou, se nyní před třetím porodem cítím nejméně připravená. Paradox, co.

Sama u porodu?

Někdy před dvěma týdny jsem zažila první regulérní těhotenský nával paniky. Panika byla několik hodin celkem intenzivní, doprovázená úzkostí a nesebevědomím, další den panika slábla a střídaly ji jiné pocity, už ne tak silné. Paniku mi způsobil Chlupáč. No vlastně ne, způsobila jsem si ji já, ale on mi dal ten impuls. Jeho práce obnáší cestování. Nic dramatického, ale třeba osmkrát do roka pryč je, nic dlouhodobého, ale týden to vezme pokaždé. Za tu dobu, co máme děti, jsem si na to zvykla. Jednak vím, že to jeho pozice vyžaduje, ale nějak vnitřně cítím, že to potřebuje i on sám. A svým způsobem to potřebuje celá naše rodina. Zvykli jsme si na režim, že jsme občas na týden bez táty: děti spávají se mnou v ložnici, smažíme palačinky a koukáme spolu dýl na pohádky. Prostě takový freestylový režim, který pomáhá hlavně mně lépe zvládat domácnost bez muže, který je mi dennodenně velkou oporou. Navíc mi přijde, že jeho cesty náš vztah jaksi posílily, pokaždé, když se vrátí, se cítím ještě o něco víc zamilovaná ♥

Pregnancy Essentials / Co skutečně potřebuju ve svém třetím těhotenství?

Každá jsme tak jiná. Tak jiná i v těch nejobyčejnějších potřebách. Myslím, že jsem ve své podstatě dost skromná, neutrácím za hlouposti, nemám plný botník a ze skříně spíš vyhazuju, než bych ji plnila. Nedělám to z nějakých vznešených ekologických důvodů ani kvůli globálním vyšším cílům, dělám to "sobecky" jen kvůli sobě. Nechci být zavalená. Nechci mít plnou skříň něčeho, co už stejně tři roky nenosím. Nechci mít skříňku v koupelně narvanou k prasknutí a litovat každé piksličky, kterou vyhodím, protože už je otevřená hrozně dlouho. Třídím, kompostuju, ale na zero waste jsem zatím líná. Nekupuju trvanlivé potraviny do zásoby. O mé osobní cestě k minimalismu už jsem psala. I proto jsem se rozhodla, že mé třetí těhotenství bude co nejvíc minimalistické. A stejně tak naše třetí miminko. Chuďátko :)

 

Péče o jizvu po císaři

Nedávno mi psala kamarádka, prý jestli jí neporadím, co s jizvou po císaři, kterým jsme si obě prošly. Musela jsem zavzpomínat, císařem jsem nakonec na svět přivedla Kláru, po několikahodinovém klasickém průběhu porodu, mi podbřišek nenávratně "ozdobil" skalpel. S císařem jsem se hodně dlouho psychicky srovnávala, obrečela jsem ho už na operačním sále, bohužel příroda to za nás občas namyslí jinak, než si přejeme. Jizva zůstane napořád, stejně jako vzpomínka na porod. Dnes mám už svoji jizvu ráda, má svůj význam, je to pevná součást mého těla, takové pojítko mezi mnou a Klárkou.

Foto, které obletělo svět, zdroj: google.com

Můj boj s diastázou

EDIT 19.3.2021: Článek jsem na základě dvou negativních komentářů od fyzioterapeutů upravila. Něco smazala, něco upravila. Článek o diastáze vznikl před neuvěřitelnými pěti lety. Vznikl na základě informací, které jsem měla k dispozici, tenkrát opravdu na základě mého nejlepšího vědomí i svědomí. Rozhodně jsem nechtěla dávat nikomu špatné rady. Věřím, že jsem tím nikomu neublížila. Faktem je to, že před pěti lety jsem s diastázou dost tápala a sehnat v Brně fyzioterapeutku zaměřenou na ženy po porodu bylo prakticky nemožné. Všichni mě odmítali, neměli zkušenosti. Teď se díkybohu doba změnila, vznikají skupiny "odbornějšího rázu" na FB, vznikají firmy, které točí videa zaměřená na maminky, jejich vypouklá bříška a bolavá záda. Přibývají fyzioterapeuti, kteří se zaměřují přesně na můj problém. Což je super. Já tenkrát to štěstí neměla a proto článek byl takový jaký byl. Už ho sama vnímám, že není úplně správný, proto zasluhuje změny. Já jsem teď těsně před operací břišní kýly, která mi vznikla v místě diastázy, a začíná mi bolestivěji zasahovat do běžného života. Doufám, že až si vyřeším kýlu, mé bříško bude připravené na další změny a sama se s pokorou obrátím na odborníky, kteří mě tady přiměli k tomuto textu se vrátit. Pokud vás diastáza trápí a nevíte si rady, připojte se k FB skupince Diastáza a přidružené potíže, kde dohledáte mnoho informací a také lidi, kteří vám snad pomohou. Hledejte dobře, odborníků je stále málo. Jsem ráda, že i v této inspirativní skupině se v úvodu píše o tom, že diastáza se řeší pouhých pár let. Když jsem tento článek sepsala, tato skupina například ještě vůbec neexistovala.

Moje cesta k přirozenému porodu aneb O narození Jakuba

Nad tímto článkem jsem začala přemýšlet hned v porodnici. Když Jakub spal, čmrkala jsem si do deníčku poznámky, co všechno chci napsat o svém druhém porodu. Jaké to vlastně bylo, jak se cítím, jestli bych do toho šla do třetice...

Termín porodu našeho druhého byl stanovený na středu 16.9. Stejně jako před dvěma lety s Klárou jsem už poslední týden vnímala dost intenzivně, že se něco děje a že se to nezadržitelně blíží. Nešlo o fyzickou bolest, ale spíš nějak vnitřně jsem cítila, že to bude brzy. Byla jsem víc unavená, usínala jsem večer u filmů, když Klára po obědě spala, já odpočívala taky. Začala jsem cítit podivný klid, psychika se uklidnila, obavy se rozplynuly. Měla jsem pocit, že toho mám ještě moc, co stihnout - začala jsem divoce uklízet, dobalila tašku do porodnice, pár dní předem jsem ještě na hřišti říkala kamarádce, že musím ostříhat Klárce nehty a umýt vlásky, aby to Chlupáč nemusel řešit, až budu v porodnici :) Dofinišovali jsme Klárce pokojík, koupili jí šatní skříň, kam jsem jí přestěhovala oblečení, a do komody v ložnici nafutrovala miminkovské věci. Připravila jsem postýlku. Pořád jsme si říkali, že se miminko určitě narodí na Klárčiny narozeniny a budou tak přesně o dva roky - tedy 15.9. Nestalo se.

16.9. jsem měla domluvenou první kontrolu v porodnici, kde jsem měla rodit. Povolala jsem svoji mamku, aby pohlídala Kláru, že tam možná budu trčet celé dopoledne. Babička čekala s Klárou na hřišti u porodnice, až za dvě hodiny vypadnu. Natočili mi monitor a za chvíli si mě zavolala mladá doktorka na prohlídku. Pořád mě zaráží, jak jsou kolem mě všichni strašně mladí :) Podle ultrazvuku stanovila váhový odhad na 3,7 kg. Říkala, že ani větší miminko a předchozí císař nejsou indikace dalšího císaře a že udělají vše pro to, aby to tentokrát císař nebyl. Co mě trochu vyděsilo, když začala mluvit o vyvolání porodu, pokud neporodím do týdne. Vyvolávat jsem rozhodně nechtěla. Uprostřed vyšetření mi začala povídat, že mám krásně připravené porodní cesty. A prý jestli bych chtěla dnes rodit? A já na to, jasně. Po krátké diskuzi jsem souhlasila s Hamiltonem. Bolelo to jako prase, dobrý trénink před porodem. Na závěr doporučila dlouhé procházky a nechráněný sex. Se smíchem se loučila, že se dnes asi ještě uvidíme. Vyzvedla jsem Kláru s babičkou a šly jsme na oběd. U špaget carbonara říkám mamce, že mi začínají kontrakce, ale pořád jsem měla podezření, že to bude spíš jen následek vyšetření. Doma se to celkem zpravidelnilo, od 3 hodin po 5 minutách. To už dorazil domů i Chlupáč, dali jsme si kafčo, já teplou sprchu, on se každých 5 minut ptal, jestli už je to ono a jestli jedem :) Kontrakce byly poměrně slabé a já chtěla co nejvíc z první doby porodní strávit doma v klidu a s Klárou. Tak jsem odpočívala, prodýchávala. Po páté jsem zavolala do porodnice, poradili ještě teplou vanu. Klárka šla s babičkou ven, já si užila božskou vanu s knížkou (poprvé za celé těhotenství), napsala jsem mamce pár instrukcí na papír, sbalili jsme se a před půl 7 vyjeli směr Obilný trh.

Na příjmu to bylo lepší než minule, kontrakce jsem se snažila hezky rozdýchávat i na monitoru, pročetla jsem si tam časák o bydlení, až se mi sestřička smála, jak vypadám klidně. To já vždycky ze začátku klamu tělem. Další strašně mladá doktorka zase mluvila o krásném nálezu (ani tentokrát moc nevím, co tím myslela - asi otevření na 3-4 cm) a že to tentokrát zmákneme přirozeně. Ano, bez chemie, nástrojů, císaře. Přečetla si můj porodní plán, představila mi porodní asistentku (skvělá paní, za ni jsem dodnes fakt vděčná a vím, že mi ve finále hodně pomohla) a poslala na porodní sál. Na růžovou jedničku, stejný box, kde jsem rodila Fazůlku. Byla jsem odhodlaná a nabuzená. Bylo asi 8. Bolest sílila, ale pořád to šlo v pohodě prodýchat. Asi hodina probíhala v naprostém klidu, byli jsme s Chlupáčem sami, povídali si, dokonce se smáli, zavolali jsme Klárce. Prý je maminka u "do" (doktor) a musí "tačit" (tlačit). Tak tak. Přišla sestra a nabídla klystýr. Pobavily jsem se o tom a já následně strávila tak půl hoďky v koupelně :) Nálev pomohl k dalším dvěma "cenťákům". Furt jich ale bylo málo. 5-6 cm a kontrakce začaly být úmorné. Už mi to nešlo rozchodit, rozhýbat, rozdýchat, když jsem si chtěla odpočinout a lehnout si na bok, tak to taky moc nešlo. Ještě byla přede mnou dlouhá cesta a chtěla jsem to zvládnout líp než minule. Pak se něco zlomilo a nabralo to nečekaně rychlý spád. Pár šílených kontrakcí a já se dostala do krize. Žadonila jsem o něco proti bolesti. Jsem teď vděčná, že jsem nakonec žádnou chemii nedostala. Už jsem začala cítit velký tlak a chtělo se mi tlačit. To bylo před půl 11. Asistentka zajásala, prý jdeme do finále a že už to za chvilku bude za mnou. Pořád mě povzbuzovala, chválila, byla skvělá. K posledním centimetrům chyběl jen kousek a "zavazela" jen plodová voda, souhlasila jsem s puštěním. Druhou fázi porodu jsem si představovala jinak, jednodušeji. Taky jsem si uvědomila, že váhové odhady se u mě asi bohužel potvrdily a že miminko bude na mě dost velké. Bylo tomu tak, souhlasila jsem s nástřihem, protože jsem to sama cítila. Poslední nádech a na tři výdechy bylo miminko venku. Je to chlapeček. Náš syn Jakub. Hned mi ho dali. Bylo to neskutečně krásné. Z pohledů doktorky a asistentky mi bylo jasné, že to tam dole nedopadlo úplně dobře, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. To nahé miminko na mém břiše za to všechno stojí a tělo se zas rychle zahojí. Jakubovi nechali dotepat pupečník.

Následující dvě hodiny jsem k sobě tiskla Kubíčka, zatímco mě doktor šil, porodila jsem placentu a začali jsme s kojením. Většinu času jsme strávili mlčky ve třech, užívali si tu krásnou chvilku, kterou jsme minule neměli možnost zažít. Cítila jsem sice fyzickou bolest, ale zároveň velkou hrdost, že jsem to tentokrát zvládla. Téměř 100% podle porodního plánu. Bez léků, bez drog. Byla jsem šťastná, spokojená a neuvěřitelně psychicky v pohodě. Měla jsem u sebe dluh z minula, který jsem právě smazala.

Teď když se na Jakoubka podívám třeba u kojení, padne na mě neskutečná vlna dojetí (no jo, šestinedělka :)). Ale pozitivního, tentokrát žádné poporodní depky ani divnostavy, ale spíš cítím tak trochu lítost nad tím, že už pravděpodobně nikdy nezažiju ten intenzivní pocit štěstí, když přivedu na svět dítě. Ale kdo ví? Třeba to do třetice budu chtít zvládnout úplně na jedničku, bez velkých poporodních poranění, bez prasknuté vody, bez Hamiltona...

Jsme doma a jsme čtyři

Před týdnem to začalo a od středeční noci máme Jakuba, naše druhé štěstí. Kdo mě sleduje na facebooku, už o tom nějakou dobu ví, na blog jsem zatím neměla dostatek síly. A taky se teď snažím svůj čas věnovat hlavně rodině, aby nikdo nestrádal. Blog to pár dní snese :)

Zatím jen stručně, rodila jsem přesně v den, kdy jsem měla termín, tedy 16.9.2015. Celé těhotenství jsme se trochu strachovali, aby i druhý porod neskončil císařem. Neskončil. I díky neskutečné podpoře Chlupáče u porodu, i díky milému personálu jsem tentokrát porod zvládla sama a přirozenou cestou. Bylo to náročné a jednu dobu jsem si dokonce přála porušit můj porodní plán a zatoužila jsem po epidurálu, ale naštěstí jsem to ustála. Bylo to poměrně rychlé, celé odpolední kontrakce jsem strávila doma s rodinou, v půl 7 večer jsme se rozjeli raději do porodnice. Od příjmu to pak trvalo necelých 5 hodin.

Jakub byl na mě celkem velký, 3 740 g a 49 cm, 23:10 si poprvé zakřičel. Hned jsem ho dostala nemytého na své břicho, bonding proběhl teda ukázkově, ňufala jsem si ho aspoň 2 hodiny. Myslím, že i kvůli tomu bylo kojení mnohem snazší než s Klárkou. Je to malý velký savec.

Když se narodil, vůbec jsem neviděla podobu s Klárou. O pár dní později jsou sice patrné některé stejné rysy, ale vím, že bude jiný, že bude asi víc Chlupáčův, bude tmavší, bude mít asi hnědé vlásky a hnědé oči.

Od neděle jsme doma, přepravili jsme se domů a Kubíkovi všechno ukázali. Chtěli jsme, aby měl "první noc v novém bytě" co nejpříjemnější.

Klára je nadšená, tedy aspoň se tak jeví. Pořád za ním chodí, hladí, pusinkuje, říká mu "Kubí" a "ráda". Asistuje u přebalování, převlíkání a hygieně, lehá si vedle něj, když ho kojím.

 

 

Jsme šťastní ♥

Rekapituluju / Třetí trimestr

Sice trochu s předstihem, ještě mám pár dní před sebou, ale z porodnice tento příspěvek psát nemůžu. Jsem ve 38. týdnu a jde to znát. Pupek je úctyhodný. Jak říká Chlupáč, až neuvěřitelný :)

38. týden s miminkem v břiše

 

A jak to teda s námi vypadá? Na poslední kontrole mi doktorka řekla, že jde vidět, že se něco chystá. Jak jako chystá? Ještě potřebuju ty poslední dva týdny k dobru. Přípravy sice oproti minulu dost pokročily, základní výbava je dokoupená, oblečky vyprané a vyžehlené, jsem sbalená do porodnice. Ještě chci zapracovat na svém porodním plánu, na který jsem ani po minulé nic moc zkušenosti nezanevřela. Abych odjížděla k porodu s klidným svědomím, budu ho mít s sebou.

Miminko se má čile k světu, podle váhového odhadu už má přes tři kila (což mě trochu děsí, ale beru s rezervou), mám za sebou první monitor. Miminko je už poměrně dlouho správně otočené hlavičkou dolů, takže mám o starost míň. Pravidelně pojídám železo a jód, kterého mám v krvi nedostatek. Přijde mi, že má miminko mnohem větší sílu než měla Fazůlka, pohyby jsou nějak intenzivnější. Pořád škytá, stejně jako to dělala Klára. Klárka se mnou ráda pozoruje pohyby, směje se kopancům a pořád mu říká "mimi pojď" :) Prý se těší.

Přibírám víc než s Fazůlkou před dvěma lety. Nějak oplácaná se ale necítím, mám to zase hlavně v břiše. Nicméně váha nelže. Strie zatím nejsou a snad už ani žádné nepřijdou. Co vnímám líp než tehdy, nebolí mě záda. Možná je to tím, že nechodím do práce a nesedím za počítačem. Co zas cítím víc než tehdy, je utiskovaný žaludek. Pořád je mi těžko, nemám moc apetit, přijde mi, že do sebe nic nemůžu dostat. Z čeho přibírám, netuším. Žáha teď trochu povolila, nepálí mě nonstop. Na zádech už ležet nemůžu, dělá se mi z toho zle a cítím, že ani miminku to nesedí.

Ani v tomto posledním trimestru se mi nevyhnula nemoc. Ve 37. týdnu mě začalo škrabat v krku a ze strachu, abych něco pár dní před porodem nezanedbala, jsem zajela na ORL. Prý jen nějaká viróza, kterou spraví Vincentka a jód. Na noc paralen. Včera jsem od Kláry chytnula nějakou střevní chřipku, takže máme doma lazaret a ták moc mě to nebaví. Kláru to drží už 4. den a čekám na náznak zlepšení.

Vždycky jsem milovala léto, teplo, sluníčko. Teď to všechno z celého srdce nesnáším. Když se blíží teploty k třicítce, trnu, jestli z toho neporodím. Zatím jsem je přečkala bez úhony, jsem z toho ale ufuněná a unavená. S Klárou chodíme v těchto vedrech výhradně do parku, po odpoledních jsme jezdívali s Chlupáčem na koupák, kde nám všem čtyřem bylo nejlíp. Klárka vodu bude milovat asi po mně, vydržela by v ní hodiny. A mně plavání dělalo moc dobře, když mi voda pomáhala nést všechna ta kila navíc.

Sice nechodím nikam organizovaně cvičit, ale pohybu mám s Klárou víc než dost. Pořád jsme venku, odpoledne mi hodně pomáhá Chlupáč a většinou chodí ven beze mě. Já mám tak čas na trochu odpočinku, blog, úklid a přípravy. Snažím se dodržovat svůj plán příprav těla k porodu, jak jsem o něm psala začátkem srpna. No a taky jsem trochu vyměkla a navštívila jeden večerní předporodní rychlokurz, nebo spíš konzultaci s porodní asistentkou. Hodně jsme spolu mluvily o tom, jaký byl porod Kláry, co mohlo být jinak, trénovala jsem správné dýchací techniky a zopakovala úlevové polohy. Dala mi několik doporučení a dodala další podporu v boji za svůj porodní plán.

Snad poslední dva týdny proběhnou příjemně, miminko samo nejlíp ví, kdy přijde jeho čas, já můžu jen čekat až se rozhodne, že už chce být s námi. Těšíme se!



To chci / Bonding po porodu

Moc bych si přála, aby to tentokrát vyšlo. Bojím se přát si to nahlas, abych to nezakřikla. Vím, že správný a raný bonding by nám mohl ušetřit trápení s kojením například. Možná by Fazůlka byla míň plačtivá v prvních měsících. Možná bych já necítila takové zklamání v podobě Syndromu ukradeného porodu. Bohužel také tuším, že to v českém prostředí stále není úplně easy a v tradičních porodnicích se do toho nikomu moc nechce. Stále se to vymyká tabulkám a zažitým postupům. Věřme, že jsme na dobré cestě a že třeba naše dcery už za bonding tolik bojovat nebudou muset.

Trocha teorie pro ty, které toto téma zajímá. Bezprostředně po porodu nastává u maminky i dítěte unikátní hormonální situace. Je to období, které je nám dáno biologicky (u zvířat tento biologický proces funguje naprosto automaticky) a jeho účelem je navázání silného láskyplného pouta. Těsně po porodu hormon lásky zaplaví organismus ženy, čímž se posílí její vztah s dítětem. Tomuto procesu se říká bonding. Aby se toto pouto dobře nastavilo, mělo by být okamžitě po porodu miminko u mámy na hrudníku v kontaktu kůže na kůži, a to nerušeně a ideálně několik hodin. Bohužel je to u nás stále velká utopie a je to jeden z mála důvodů, pro který chápu ženy, které se rozhodnou porodit doma. Doktoři často operují slovy, že si matka musí po porodu odpočinout a že se o dítě postarají. Nikdo se o něj nepostará lépe než matka, dítě ve většině případů moc nepotřebuje. A odpočinek? Z úst všech matek, co znám, stejně slyším, že oka nezamhouřily a čekaly, až bude miminko s nimi. Starším generacím to jistě přijde směšné a zbytečné, ale všechno to jsou vědecky podložená fakta. Poměrně obsáhlý článek včetně výsledků výzkumů a názorů odborníků si můžete přečíst tady.

Found on Google

Význam bondingu pro miminko

Zajištěná ideální termoregulace
Stabilizace dýchání
Bez separace cítí existenciální pocit bezpečí
Novorozenecký pláč je mírnější
Snadněji se přisaje k prsu

Význam bondingu pro matku

Žena se lépe vyrovná s porodními bolestmi
Rychlejší nástup laktace, usnadnění kojení
Žena se cítí psychicky lépe a vyrovnaněji

Jak má správný bonding probíhat

Vše je důkladně rozebráno na blogu Porodní radost. Stejně se jmenuje i zajímavá kniha Bonding - Porodní radost od klinické psycholožky Michaely Mrowetz, která se bondingem v Česku začala zabývat snad jako první vůbec.

Zajímavosti, které mě k tomuto tématu napadají

Pokud to z nějakého důvodu není možné (císařský řez, špatný zdravotní stav matky, jiné komplikace, dvojčata, aj.) může bonding proběhnout i na těle tatínka
Pokud bonding proběhl správně, může se vám přihodit něco, čemu se odborně říká Breast Crawl
Aby se miminko cítilo na matčině kůži komfortně, je dobré ho přikrýt, k tomu je ideální plenka/dečka v červené barvě, tato barva miminku připomíná prostředí v těle matky (my máme červenou bambusovou osušku T-tomi)

Jak jsem psala ve svém příspěvku o porodu dcery, nedopadlo to podle našich představ, porod byl zakončen císařem a o bondingu nemohla být řeč (i když si myslím, že v praxi by to šlo, kdyby se trochu chtělo). Tento raný kontakt nám s Fazůlkou hodně chyběl, což bylo několik týdnů (možná měsíců) znát jak na mě, tak na ní. Porodní plán si připravím i tentokrát, bonding v něm bude mít své pevné místo a miminku i sobě slibuju, že tentokrát budu bojovat víc.

Chystám pro miminko / Část 3. - výbavička pro novorozeně

V půlce září budeme čtyři. Protože se nám narodí druhé miminko, většinu věcí do základní výbavy už máme, něco málo přikoupíme, aby nebylo všechno poděděné. Před narozením Fazůlky jsem si posháněla pár seznamů, co je potřeba pro čerstvě narozené miminko mít doma, probrala pár věcí se zkušenějšími matkami a udělala si svůj finální seznam. Po narození Kláry jsem si jej ještě trochu upravila, skutečnost často ukáže, co je potřebné a co jsou zbytečné položky. Tady teda je můj osvědčený seznam, základní výbava pro novorozeně. Nikoli povinná, u nás však fungovala.

Spaní

Postýlka (120 x 60 cm), ideální je, když má nastavitelnou výšku polohy roštu a oddělávací bočnici
Matrace (120 x 60 cm), pro miminka co nejtvrdší, kokos nebo pohanka
Mantinel na obvod postýlky, nebo pouze vyšší k hlavičce
Prostěradlo 2x, na zimu je lepší froté, chladnější bavlna spíš na léto
Chránič matrace (např. IKEA protipočurávací prostěradlo)
Deka fleesová nebo bavlněná na přikrytí 2x
Overaly na spaní 3x, propínací jsou lepší než ty přes hlavičku
Rychlozavinovačka 2x
Těsná zavinovačka 2x (třeba typ SwaddleMe), děti potřebují těsné zavinutí, aby dobře spaly
Látková plenka pod hlavu, na odbrknutí, na kojení, do kočárku, apod. 15x
Spací pytlík (až vyroste ze zavinovaček, cca od 3-4 měsíce)
Peřinka a polštář (stačí později, od cca půl roku, polštářek jen tenký), do malé postýlky je ideální rozměr peřinky 120 x 90 cm, polštáře 60 x 40 cm
Povlečení na peřinky (stačí později, od cca půl roku) 2x
Dudlíky novorozenecké 2x
Chůvička (dobrou zkušenost máme se značkou Avent, má i orientační světýlko a hraje ukolébavky)
Monitor dechu (Nanny od Jablotronu)
Hračka do postýlky, nejlepší je hrací kolotoč, příp. různé spirály na postýlku
Mazlík, nějaký plyšák, aby si na něj dítě zvyklo od začátku při usínání
Gymnastický míč (dobrý na uspávání, když už nic jiného nepomáhá :))

Přebalování

Přebalovací podložka (ideálně s tvrdou deskou na postýlku, nebo měkká na komodu) 
Jednorázové plenky (velikost Newborn 2-5 kg, pro malé miminko bílé Pampers Premium Care, doporučuju 8 ks plen na den) 
Vlhčené ubrousky
Přebalovací/jednorázové podložky

Koupání

Teploměr do vody
Osuška/plenka na utření velká a měkká, 3 ks
Vanička s podložkou, koupací lehátko, nebo kyblík
Žínky na mytí, 3 ks (idálně různé barvy na různé části těla) 

Kosmetika, lékárna

Líh na pupík (60%)
Bepanten, Rybilka nebo jiný bariérový krém na zadeček proti opruzeninám
Na promazávání novorozenecké kůže se názory velmi liší, já mám v záloze čistý mandlový olej, ale nejspíš mazat nebudu
Paralen čípky 100
Vatové tyčinky s rozšířenými konci
Digitální teploměr – rychlý, po zkušenostech s neklidnou Klárou jsme pořídili infračervený teploměr Hartmann Thermoval Duo Scan
Nůžky na nehty s kulatými konci, mně osobně se ale líp stříhá normálními, které jsou tenčí
Kartáček na vlasy dětský
Odsávačka nosu na vysavač (Babyvac)
Prášek na praní (Lovela)
Pokud mýdlo, tak jedině nějaké tuhé z lékárny, miminku ale nejlépe svědčí čistá voda

Krmení

Lžička malá plastová (na kapky)
Bryndáky – malé bavlněné 2x
Odsávačka mléka (Avent manuální páková) – nekupovat předem, až kdyby byl problém
Láhev - nekupovat předem
Kartáč na mytí lahví (není nutný, pokud nepoužíváte láhve)
Přípravek na mytí lahví (dětský jar – např. NUK - není nutný)

Oblečení pro miminko nejnutnější pro začátek (vel. 56)

Bodíčka, nejlépe zavinovací pro lepší oblékání, 7x
Tepláčky, legínky 3x 
Ponožky 7x
Čepička bavlna 2x
Mikina 1x
Overaly na spaní 3x

+ v zimním období:
Kombinéza 2x
Rukavičky bavlna 1x
Teplejší čepička 2x
Kabátek/mikina, svetřík 1x
Teplejší kalhoty/oteplováky 1x

Kočárek

Trojkombinace (hluboký, sporťák, autosedačka)
Pláštěnka (bývá součástí)
Moskytiéra (bývá součástí)
Přebalovací taška na kočárek (není nutná, ale užitečná)
Fusak (na zimu)
Deka

Hraní

Hrací dečka se závěsnými hračkami
Chrastítko/kousátko

Pro tebe (podrobněji můj seznam do porodnice)

Poporodní kalhotky 10 ks
Poporodní vložky (Batist Flower z lékárny) 3 balení
Gel s dubovou kůrou na poporodní rány
Kojící podprsenka 2x
Vložky do podprsenky
Medela Purelan 100 mast na bradavky (lékárna)
Čaje pro kojící matky
Caro/melta na podporu kojení 

Balím do porodnice

Jsem ve 35. týdnu, začínám si tedy chystat tašku do porodnice, kdyby to náhodou přišlo dřív, nebylo by se čemu divit v těch vedrech. Protože mám jeden porod za sebou, dokážu lépe vyselektovat, co opravdu v porodnici potřebuju, co nikoliv. Existují totiž stovky nejrůznějších seznamů, některé věci mi v nich chybí, jiné přebývají. Některé seznamy jsou zbytečně obsáhlé, stejně jako jsou často nadsazené výbavičky pro novorozence, o kterých dodám příspěvek brzo. Třeba někoho můj seznam inspiruje.

Jaké doklady s sebou potřebuju mít už na příjmu

Těhotenská průkazka s originálem testu na krevní skupinu (vydělejte si z ní fotky z ultrazvuku - nevrátí vám ji)
Kartička zdravotní pojišťovny
Občanka
Oddací list (stačí kopie)
Porodní plán

Co budu potřebovat pro sebe k porodu a k pobytu

Osobní léky a vitamíny
Termofor na teplé obklady, látkový kapesník na obklady
2 ručníky, 1 osuška
2 páry ponožek, z toho určitě jedny teplé, u porodu mi byla jednu chvíli hrozná zima
Kojící pyžamo nebo noční košile, mně například nemocniční košilka nijak nevadila 
2 kojící podprsenky a vložky do ní
Přezůvky na pokoj a pantofle do sprchy
Jednorázové poporodní síťované kalhotky 10 ks (nejlepší zkušenost mám s těmi z lékárny)
Porodnické vložky 60 ks ( 3 balíky Batist Flower z lékárny)
Toaletní potřeby (toaletní  papír, neparfemované mýdlo, kartáček a pasta na zuby, krém, šampon, papírové kapesníky, pomáda na rty...)
Gel s dubovou kůrou na poporodní rány
Medela Purelan 100 na bradavky
Homeopatika (Arnica montana a Staphysagria na hojení poporodních ran)
Aromaterapie, homeopatika, hudba k porodu (nepoužila jsem ani jedno)
Kniha, mp3 přehrávač, mobil s nabíječkou, jiná zábava na pokoj, kdyby bylo miminko spavý typ :)

Svačinka pro energii

Nesycený nápoj, čaj v termosce, ovoce, müsli tyčinka, hroznový cukr (mě u porodu nic konzumovat nenechali a umírala jsem hladem :))

Pro tatínka u porodu

Přezůvky
Foťák
Mobil
Svačina, rychlá energie a pití

Co budu potřebovat v porodnici pro miminko

Jednorázové plenky (30 ks - cca 8 na den, pro miminko mám nejlepší zkušenost s bílými Pamperskami - Premium Care)
Vlhčené ubrousky (1 balení)
Jednorázové přebalovací podložky (2-3 ks)
Bepanthen, Rybilka, nebo jiný krém proti opruzeninám
Žínka
Oblečení (1 sada – bodíčko s dlouhým rukávem, tepláčky, ponožky, čepička, bavlněné rukavičky)
Látkové pleny (2 ks)
Osuška/velká plenka nejlépe červená, tu si vezměte už na sál
Těsná zavinovačka typu SwaddleMe

Co nespěchá a může přivézt tatínek později

Autosedačka, dečka na přikrytí
Rychlozavinovačka
Druhá sada oblečení včetně mikiny nebo svetříku na cestu domů (pro nás byla druhá sada zbytečná, Fazůlku jsem měla v porodnici v jejich erární košilce a tenkrát mi maximálně vyhovovala)

Praktická rada na závěr, je dobré mít dvě zavazadla - jedno menší s věcmi na sál, druhé větší na pokoj. Na porodním sále většinou moc místa není, všechno navíc zavazí, větší tašku na pokoj proto můžete nechat třeba v autě a po porodu vám ji partner přinese. A malou ze sálu třeba odveze domů. Můj první porod byl císařem, proto bych spíš místo tašky ocenila kufr na kolečkách.

Jak připravit tělo k porodu

Velké finále se kvapem blíží. Jsem ve 34. týdnu těhotenství a mé břicho hrdě dokazuje, jak čas letí. Uvědomila jsem si, že oproti prvnímu těhotenství mám mnohem méně času na různé přípravy. Tak abych to nezanedbala úplně, posledních 6 týdnů si trochu máknu :) Většina z následujících aktivit se stejně doporučuje právě zmíněných 4-6 týdnů před "akcí".

Cvičení

Začít se cvičením můžete během těhotenství kdykoliv. Lepší pozdě, než nikdy. Ideální však je, když pravidelně celou dobu navštěvujete nějaký kurz, já za sebe doporučuju gravid jógu, která uvolní tělo i mysl. Pravidelnost cvičení je prostě u porodu poznat. Když budete cvičit, budete mít určitě lepší fyzičku, bude se vám líp dýchat, pomůžete i své psychice. Pokud nejste příznivcem hromadných cvičení, cvičte krátce každý den doma, choďte na delší procházky, plavte. Já mám s dcerou pohybu víc než dost, ona je drak, který ani chvíli neposedí. Teď ke konci však chci připravit své tělo na porod důkladněji pomocí speciálních cviků, soustředím se hlavně na posílení svalů pánevního dna - tzv. Kegelovy cviky, uvolňování pánve - ideální je hluboký široký dřep s pánví až k zemi, cévní gymnastiku proti otokům a protahování zádových svalů, které těhotenstvím trpí nejvíc. Hodně čerpám právě z gravid jógy.

Správné dýchání

Mnoho z nás neumí správně dýchat, což může být u porodu dost problém. Pokud jste se to nenaučily na nějakém předporodním kurzu, doporučuju googlit a shlédnout pár videí na youtube. Opravdu je dobré mít to natrénované, porod každého rozhodí a na sále už na to čas nebude. Pokud budete správně dýchat, ulevíte částečně bolestem při kontrakcích, budete uvolněnější, porod tak bude rychlejší. Ucelený článek o dýchání najdete třeba zde nebo zde.

Uvědomění si úlevových pozic

Už s prvním porodem jsem měla v hlavě několik úlevových pozic, které jsem se naučila na józe, nebo na předporodním kurzu. Využila jsem jich bohužel poměrně málo, hlavně kvůli komplikacím, které mě většinu času poutaly na monitor. Ale i tak jsem nezanevřela a rozhodně si je připomenu, abych věděla, co mi při kontrakcích uleví. Skvělá je jógová pozice dítěte, pomoci může kroužení pánve, nebo zapření se o lůžko/stěnu. Už z předporodního kurzu si pamatuju tento obrázek.

Čaj z listů maliníku

Pití odvaru z listů maliníku zní jako prastará babská rada, ale ty jsou často nejlepší. Obecně se doporučuje začít pít maliníkový čaj 4 týdny před porodem, čaje můžete koupit buď sypané, nebo i v nálevových sáčcích, samozřejmě si můžete listy samy usušit, máte-li maliník doma. Pijí se většinou dva větší šálky maliníkového čaje denně (jedna kávová lžička na šálek), před porodem můžete dávku zvyšovat až na 3-4 šálky denně. Čaj má vliv na činnost hladkého svalstva v malé pánvi, může pozitivně ovlivnit a možná i zkrátit průběh porodu, připravuje porodní cesty na porod, může vyvolat děložní stahy, to proto se s ním nemá začínat dříve. Po porodu čaj nevyhazujte, pijte jej dál, napomáhá k zavinování dělohy a podporuje laktaci.

Lněné semínko

Podobný účinek jako maliník má také konzumace lněného semínka. Semínko a olej v něm obsažený uvolňuje porodní cesty, zjemňuje hladké svaly a tím se lépe otvírá děložní hrdlo. Říká se, že "hlen" ze lnu obalí dítě, proto se tak snadno porodí. Porodní asistentka mi říkala, že dítě tak hezky vyklouzne ven :) Zní to jako pohádka, ať tak, nebo tak, lněná semínka jsou prospěšná pro každého. S konzumací můžete začít kdykoliv, často se doporučuje v kombinaci s maliníkem. Já si připravuju takovou mňamku: 2 polévkové lžíce do sklenice studené vody, nechat přes noc stát a ráno slizký nápoj vypít. Můžete však i mixovat, pokud byste na to neměly žaludek. Důležité je pořádně rozkousat a dostatečně pít.

Masáž hráze

6 týdnů před porodem můžete začít s masáží hráze. V lékárně nebo zdravé výživě koupíte speciální olejíčky, poslouží prý ale i jakýkoli kvalitní rostlinný olej. Vyčleňte si denně 5 minut na tuto speciální masáž, která by měla zlepšit elasticitu hráze, rozvinování během porodu a umožnit lehčí průchod hlavičce dítěte. Doporučují ji i gynekologové jako prevenci nástřihu hráze. Na internetu najdete mnoho informací, článek včetně videa si můžete přečíst zde. Nejen k prevenci nástřihu, ale i k uvědomění si fungování těla při porodu (dýchání, tlačení) může posloužit česká zdravotnická pomůcka Aniball.

V neposlední řadě nesmím zapomínat na psychiku. Porodu jsem se nebála tenkrát, nebojím se ani teď. Je důležité být v tomto směru vyrovnaná, informačně připravená, odhodlaná prosadit svůj názor, věřit svému tělu a svým instinktům. Určitě je dobré mít představu, jak porod probíhá, co se děje v průběhu jednotlivých fází, je dobré na to všechno připravit i partnera, pokud tam bude s vámi. Vím, že pro mě přítomnost Chlupáče u porodu Fazůlky byla neocenitelná.

Světový týden kojení a můj příběh o kojení

Kdo čte pravidelně můj blog ví, že jsem zastáncem přirozeného porodu, respektujícího přístupu k výchově dítěte a také jsem fanouškem dlouhodobého kojení. První srpnový týden je tedy jako dělaný pro sepsání mého příběhu, příběhu o kojení mé dcery, o období, které bylo několik měsíců nadmíru těžké, ale potom nadmíru krásné. První srpnový týden je totiž Světovým týdnem kojení. Kojení je celosvětově věnována pozornost již od roku 1990, kdy byla vydána tzv. Innocenti Declaration, jejímž obsahem bylo upozornění na význam kojení v životě novorozence a jeho matky. V dnešní době snad už nikdo nezpochybňuje důležitost kojení, existuje nespočet studií, které ukazují, na co všechno má kojení pozitivní vliv. Mnoho informací o kojení najdete na stránkách slovenské Mamily, občanského sdružení, které poskytuje poradenství při kojení.
A teď už tedy k mému příběhu, pro někoho to může být hodně intimní, chtěla bych však na svém příběhu ukázat, že to nemusí být vždycky snadné. Zároveň doufám, že třeba nějakou maminku tento příspěvek může povzbudit a dodat sílu pokračovat.

Found on Google

Můj porodní příběh znáte, pokud ne, tady si o něm můžete přečíst. To je vlastně ten nejlepší výchozí bod, protože mnohé vysvětluje. Po komplikovaném a dlouhém porodu završeném císařským řezem jsem nedostala dceru k sobě. Neproběhl tedy můj vytoužený bonding a myslím, že to byl celý kámen úrazu. Fazůlku mi na pooperační pokoj k prvnímu přisátí přinesli až po cca 6 hodinách. Dcera se sice přisála, ale často se pouštěla, navíc laktace nebyla správně nastartovaná (ještě k tomu jsem byla hodně rozhozená průběhem porodu a cítila jsem vinu za to, že jsem to nezvládla přirozeně - tyto stavy u mě trvaly minimálně celé šestinedělí). Na JIPku mi Fazůlku nosili na kojení zhruba po třech až čtyřech hodinách, ona se vždy snažila, kojení mě dost bolelo, ale asi každá matka zatne zuby a vydrží. Nicméně pořád hodně plakala a zdálo se, že má pořád hlad. Na dětském mi ji sestry dokrmovaly umělým mlékem ze stříkačky, aby byla klidnější. Byla jsem nešťastná, že mléka moc nemám a bála jsem se, že skončíme na UM. Když jsem z porodnice odjížděla, sestry mi říkaly, že se laktace rozjede a kdyby ne, raději spokojené dítě na UM, než vystresovaná matka a hladové dítě. Tak jsem si v lékárně v porodnici koupila malou krabici Nutrilonu pro případ, stříkačky, Purelan na bolavé bradavky a kojící čaje.

První dny doma nebyly nic moc, Fazůlka pořád hodně plakala, byla hladová, kojení bolelo jako čert a já pořád nevěděla, jestli někde nedělám chybu. Od doktorky jsem si půjčila váhu (už bych tuto blbost nikdy neudělala!) a vážila jsem dceru před a po každém kojení. Někdy vypila 120 ml, někdy jen 30 a plakala... Zapisovala jsem si časy kojení, strany kojení, váhové přírůstky, počty stolic a pročůraných plenek, atd. To bylo tak stresující, že jsem se po týdnu rozhodla váhu vrátit. Tak jsem si pozvala laktační poradkyni. Paní přijela druhý den, poradila s technikou, poradila ohledně bolestivosti, řekla, že dcera umí hezky sát, že mám být v klidu, často kojit a že se to samo srovná. Dokonce mi řekla, že máme koupit dudlík, že ji to uklidní (prý se nemusíme bát ztráty sacího reflexu). Trochu mě její přítomnost uklidnila a nějak jsem začala cítit, že to zvládneme. Po dvou - třech týdnech bradavky přestaly bolet, režim se trochu ustálil a zdálo se, že to jde. Pak ale následovalo období cca 4 měsíců, kdy se u nás střídaly stavy pohody a růstové spurty. Když tyto spurty přišly, Fazůlka byla u kojení jako vyměněná. Dělala strašné divadlo, nechtěla se přisát, když se přisála, tak se hned vztekle pouštěla a nemohla jsem ji k prsu vůbec dostat, někdy mi kojení zcela bojkotovala a řvala a řvala. To byly dny, kdy jsem Chlupáčovi s pláčem říkala, že na to kašlu, že už nemám sílu ji dál přemlouvat a přemýšlela jsem tajně o krabici Nutrilonu v komoře. Párkrát jsem zavolala mé laktační poradkyni a ona mě vždycky uklidnila a hlavně proto jsem vydržela. Na tyto období jsem si vždycky koupila homeopatika Ricinus communis 5 CH na podporu laktace. Hodně jsem pila kojící čaje, Caro, mléčné výrobky a vařila jsem jeden vývar za druhým :) Po těch 4 měsících se to zlomilo, najednou dcera začala kojení milovat. Začala jsem kojit vleže (dřív jí to nešlo) a byla to pohodička. Bez pláče, bez křiku, dcera hezky přibírala a já jsem na sebe i na ni byla pyšná. Následovaly měsíce a měsíce krásného období, dceru jsem kojila do jejích 19 měsíců, kdy jsme nenásilně přestaly kvůli mému dalšímu těhotenství.

Kojení je sice věc naprosto přirozená, nicméně velice zapeklitá, vím, že mnoho maminek v mém okolí prožívalo něco podobného, mnoho maminek kojení vzdá, mnoho maminek podlehne tlakům okolí a na doporučení sáhne po UM. Protože jsem to sama málem několikrát vzdala, tyto maminky svým způsobem chápu, ale přece jen bych si přála, aby tento příběh pomohl někomu k tomu, přečkat ta těžká období a počkat si na ty krásné chvíle, které s sebou kojení přináší.

Těším se / Světový týden respektu k porodu

Snad každé ženě záleží na tom, jak bude porod jejího dítěte probíhat. Je více než dobré, že většině žen to už není jedno, že mnoho žen se na porod aktivně připravuje a vzdělává. Takto vzdělaná žena ví, co si přeje, má představu, jak by měl porod probíhat, není pouhou loutkou, kterou řídí porodnický personál, umí si říct, co ano a co ne. Nad porodem přemýšlí, sestavuje si svůj porodní plán. Porodu se nebojí.

Jelikož mě letos v září čeká porod našeho druhého miminka, těším se na sérii přednášek a workshopů v rámci Světového týdne respektu k porodu. Uskuteční se od 18. do 24. května 2015 na různých místech v Brně, takže pokud to nemáte daleko, třeba se tam potkáme.

Pro více informací navštivte stránky www.aktivnirodicovstvi.cz, kde najdete spoustu užitečného, včetně podrobného programu celé akce.

Porodní plán nevyšel, aneb O narození Klárky

Už velice dlouho si v hlavě chystám příběh, příběh o tom, jak Klára přišla na svět, příběh o tom, že to všechno mělo být úplně jinak. Přes to všechno jsme vděční, že porod dobře dopadl a my už máme 16 měsíční zdravou holčičku.

Měla jsem krásné těhotenství, bez sebemenších komplikací (ranní nevolnosti mi přijdou jako velmi malá daň za to štěstí kolem), užívala jsem si rostoucího miminka ve mně, žila stále svůj aktivní život, kila šla nahoru jen velice zvolna, celkově jsem měla snad jen 7 kilo nad svou původní váhu. Navíc, čekali jsme na překvapení, nechtěli jsme vědět, jestli naše první bude holčička nebo chlapeček. Byla jsem vyrovnaná, na porod jsem se těšila, čekala jsem velký zážitek. Pořád jsem porod vnímala jako nejpřirozenější věc na světě. Trochu jsem se připravovala. Jak prakticky (předporodní kurzy - které nyní vnímám jako zbytečné, ale mohlo to být špatnou volbou, jóga a cvičení), tak teoreticky. Hodně jsem si studovala materiály o přirozeném porodu. Tak jsem to totiž chtěla. V době, kdy jsem si balila tašku do porodnice "pro případ" jsem začala pracovat na svém porodním plánu. Našla jsem si porodnici, o které jsem věděla, že tato přání respektuje a vychází ženě vstříc. Chlupáč si plán přečetl a vzal v úvahu. Občas se mě na něco z toho zeptal. Chtěla jsem porod spontánní a nemedikovaný. Chtěla jsem být 100% informovaná, co se s námi děje, a v neposlední řadě jsem si přála, aby se mnou všechno konzultovali.

Termín jsem měla vypočítaný na pondělí 16.9.2013. Pamatuju si, že ten poslední týden mi už přišel náročný, cítila jsem, že se to rychle blíží, v úterý jsem si zacvičila poslední jógu a naordinovala jsem si odpočinek. V noci z pátka na sobotu jsem už moc nespala. Přišli poslíčci. Ráno jsem Chlupáčovi oznámila, že dnes budeme rodit. Byla jsem si jistá jako nikdy. Celý den probíhal v příjemném duchu, bylo mi dobře, někdy po obědě se začaly hlásit první kontrakce. Velmi slabé, začínaly po dvaceti minutách. Chlupáč si šel ještě zaběhat, aby si pročistil hlavu, já zalila kytky, naložila čínu a čekala jsem. Asi v 7 večer se kontrakce zpravidelněly a přicházely po 5 minutách. Pořád to bylo celkem snesitelné, takže jsme si řekli, že dvě hodiny počkáme a pak pojedeme. Před devátou jsme vyrazili. Cesta autem nebyla z nejpříjemnějších, jak se člověk nemůže moc hýbat, aby bolestem nějak ulevil.

Příjem v porodnici mi přišel strašně zdlouhavý, první monitor, který zaznamenal celkem silné kontrakce, pak vyšetření, které bylo díky bolestem nepříjemné (paní doktorka mi řekla, že mám podle ultrazvuku nádherný nález - nechápala jsem, co to znamená) a pak šíleně moc papírování. Všechny informace jsem měla jak v těhotenském průkazu tak v porodním plánu, stejně jsem musela všechno diktovat znovu. Z příjmu jsem vylezla snad po hodině, představila se nám naše porodní asistentka Petra a odvedla nás do porodního boxu.

Bylo mi doporučeno vlézt si do teplé sprchy na balón, že by mi to mohlo ulevit a trošku porod nastartovat. Hopsala jsem tak třičtvrtě hodiny a povídali jsme si s Chlupáčem. Z této doby máme opravdu legendární fotky :)) Myslím, že na žádné jiné fotce nemohlo být břicho větší a víc "připravené". Kontrakce začaly být úporné. Za hodinu se vrátila Petra a přesunula jsem se na postel. Znovu mě napojila na monitor a noční můra začala. Fazůlka měla (prý kvůli silným kontrakcím) strašně vysoký tep, takový, který přivolal doktora a takový, který většinou rychle spouští císaře. Jak jsem slovo císař zaslechla, chtěla jsem plakat. Co můj přirozený porod? To přece musím zvládnout. Doktor tedy souhlasil a navrhl vyzkoušet ještě jiné řešení, které by mohlo pomoct. To co následovalo, zcela popírá můj porodní plán, vše, co jsem nechtěla, jsem pod hrozbou vážných komplikací odkývala. Ten zběsilý tlukot srdíčka na monitoru totiž mluvil za vše. Bylo něco po půlnoci. Takže paralenová infuze na snížení mé zvýšené teploty, prasknutí vody (která byla díky těm komplikacím navíc zkalená), epidurál pro rozběhnutí zcela zastaveného porodu. Byla jsem na pokraji zhroucení, ne kvůli bolestem, ale hrozně jsem se obviňovala, že to nezvládám kvůli Fazůlce. Epidurál hezky zabral, porod se rozběhl, Fazůlka měla znovu správný tep, nic mě nebolelo. Byl to jako malý zázrak a my věřili, že to nejhorší je za námi. Začala poslední fáze porodu a já už se těšila, že za chvíli bude miminko s námi. Bohužel ani to nedopadlo. Nad ránem se při fázi tlačení něco zvrtlo. Najednou se začali sbíhat všichni doktoři a celkem znepokojivě sledovali monitor. Odbíhali a zase přibíhali, přicházely posily. Až po několikátém dotazu nám řekli, že Fazůlce klesl tep na opravdu nízkou hodnotu, což je velmi špatné znamení. Přivolali si nějakou kapacitu, doktor provedl vyšetření a zavelel "císař". Fazůlka prý nějak špatně naléhala hlavičkou, tlačila se ven ouškem. Už jsem neměla sílu vzdorovat, asi i proto, že v jejich výrazech bylo jasno. Bylo dobré, že už jsem měla epidurál, takže jsem mohla být jen lokálně umrtvená a vnímat porod aspoň takto. Zafačovali mi nohy kvůli embolii, přiběhl anesteziolog a rychle na sál. Celou dobu jsem brečela a až zpětně si uvědomuju, jaký strach musel mít Chlupáč.

Na sále už to mám rozmazané, pamatuju si na neuvěřitelně milého anesteziologa, který mě celou dobu uklidňoval, že všechno dobře dopadne, povídal si se mnou celou dobu a patří mu snad největší dík. Dostala jsem kyslík (mimochodem, to je vám moc příjemná záležitost), anestezie za chvíli zabrala a šlo se na věc. Necítila jsem nic, jen nepříjemné pohyby v břiše. Byla to strašná rychlovka, za chvíli jsem slyšela pláč, krásný, něžný a vystrašený pláč našeho miminka. Prý je to holka! 6:05, neděle 15.9.2013. Vítej Klárko. Když mi ji ukázali, brečela jsem znovu, tentokrát štěstím. Pochovat mi ji nenechali, odnesli ji vedle sálu na první vyšetření a vážení a měření (3430 g, 50 cm, APGAR skóre 10-10-10). Byla jsem poměrně klidná, byla tam už přece s tátou. Mě čekalo šití po císaři a padla na mě únava. Ještě si pamatuju rozmluvu mezi doktorem, který "vedl" celý můj porod a tím, co přispěchal zachránit situaci. Ten zachránce toho mladého velice káral za to, že situaci neodhadl správně a mnohem dřív. Nebylo příjemné to slyšet.

Začali mě odvážet na pooperační pokoj, na chodbě jsem se rozloučila s Chlupáčem, Klára byla už na novorozeneckém oddělení, prý mi ji po císaři nemůžou dát. Je fakt, že bych se o ni nemohla zatím starat. Na pokoji jsem byla asi v 7 a že se mám prospat. Nešlo to, přes velkou únavu mi v žilách proudil adrenalin a nedovolil mi spát. Pořád jsem čekala, až mi přinesou Kláru, chtěla jsem ji pochovat a chtěla jsem začít co nejdřív kojit. Každou půl hodinu mě na JIP chodily kontrolovat sestry a začala se ozývat pooperační bolest. Klárku mi přinesla dětská sestra až před polednem, bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Kojení jí celkem šlo, i když s komplikacemi, které se táhly snad až do jejího čtvrtého měsíce (pak se to zlomilo a kojím dodnes). Za půl hodiny mi ji odnesli a já byla sama. Sama se svými černými myšlenkami a depresemi, proč to tak dopadlo.

Samotný průběh našeho pětidenního pobytu v porodnici už popisovat nebudu, napadá mě tento tok myšlenek: rána po císaři neskutečně bolela a hojila se fakt dlouho, nemocnici jsem si vybrala dobře, příště bych rodila také tam, měla jsem děsný hlad, po operaci jsem nemohla ještě 24 hodin jíst (celkem to tedy bylo asi 35 hodin bez jídla), první kroky po operaci jsem považovala za své poslední, jednu noc jsem si vyptala prášky proti bolesti a odnesla jsem Klárku spát k sestřičkám, málo mléka a neustále hladová Klárka způsobovaly každodenní cesty do sesterny pro stříkačku s Nutrilonem, mým největším kamarádem se stal Purelan (kéž bych ho znala dřív!), moc vysoké postele, ze kterých jsem nemohla s rozřezaným břichem bez stoličky slézt, a v neposlední řadě pocit podivného smutku.

Až mnohem později jsem si doma přečetla o Syndromu ukradeného porodu, to jsem přesně po císaři cítila já, minimálně celé šestinedělí, ale bojím se přiznat, že to trvalo několik měsíců. Císař je náročný nejen po fyzické stránce, ale hlavně po psychické. Není tam ta správná souslednost, kterou matka potřebuje a která jí usnadní ten přechod do mateřství. Jakoby tam něco chybělo, nějaký mezičlánek. Pojítko mezi dítětem a matkou. Bohužel si myslím, že náročný porod se podepsal i na Klárce, byla podle mě plačtivější než děti bývají, měla problémy s kojením a spánek nebyl také ideální. Naštěstí je zdravá a trauma z náročného porodu si nemůže pamatovat. Já už si to v hlavě hezky srovnala, lítost nad Ukradeným porodem je zá námi a vím, že příště bude jen líp.