Existují dětské knihy, které přečtete jednou, a totálně si je tím získáte. Když se u toho budou smát, máte bod k dobru. Když se u toho budete smát vy, pecka. Když si děti po jednom přečtení zapamatují nějaké hlášky, klobouk dolů. Co naplat, že si zapamatují hlavně ty sprosťárny. Kája Mařík to vskutku není. Novinka z brněnského Hostu Nedráždi bráchu bosou nohou je velice punková knížka. Žádný mainstream. Někoho může dokonce zaskočit. Někoho může snad i pohoršit? Je to možné. Pro mě je tato černá kniha velmi zábavnou jízdou životem vícedětné rodiny, kdy jsem se v celé první polovině absolutně propojila s povídkovou matkou. To je tak pravdivé. Tak každodenní. To jsem já? To jsme my?
Mám doma dvouletého syna Matěje. Je šikovný, dobře jí, tančí a hraje si s auty. Spokojeně čůrá a kaká do pampersek, skoro nemluví, teda aspoň ne pomocí slov, a během noci se stále vydatně kojí. Je takový ne úplně tabulkový dvouleťák. Jenže jako matka třetího dítěte z toho necítím nervozitu. Nevadí mi, že se na nočník zatím práší, že mu rozumím jen já a děcka, když nám chce něco sdělit. To kojení mi teda trochu vadí, ale to je o mě, ne o něm. Zatím jsem nesebrala tolik odhodlání, abych ho odstavila. Už totiž vím, že některé věci člověk neuspíší, ani kdyby se na hlavu stavěl. Dotazy prarodičů, jestli už by neměl sedět na nočníku, mě nechávají chladnou. Netlač řeku, teče sama. Vzpomínáte?
