Matěj / 24. měsíc s třeťátkem

Mám doma dvouletého syna Matěje. Je šikovný, dobře jí, tančí a hraje si s auty. Spokojeně čůrá a kaká do pampersek, skoro nemluví, teda aspoň ne pomocí slov, a během noci se stále vydatně kojí. Je takový ne úplně tabulkový dvouleťák. Jenže jako matka třetího dítěte z toho necítím nervozitu. Nevadí mi, že se na nočník zatím práší, že mu rozumím jen já a děcka, když nám chce něco sdělit. To kojení mi teda trochu vadí, ale to je o mě, ne o něm. Zatím jsem nesebrala tolik odhodlání, abych ho odstavila. Už totiž vím, že některé věci člověk neuspíší, ani kdyby se na hlavu stavěl. Dotazy prarodičů, jestli už by neměl sedět na nočníku, mě nechávají chladnou. Netlač řeku, teče sama. Vzpomínáte?

Matěj / 23. měsíc s třeťátkem

Včera jsem potkala sousedku, která mi povídá, že jejich třetí dítě - syn - je za odměnu, že hodně spinká, skoro nepláče. Tak jsem si vzpomněla na naše první týdny a měsíce s Matějem. A trochu naštvaně mu povídám: "Slyšíš to? Takhle se to dělá!". Bylo to tak těžké a očekávání tak odlišná. Jenže s dětmi prostě matka očekávat nemůže, je to zrádné, je to často bolestné. S dětmi nejde nic naplánovat, nátura mimina všechno naškatulkované stejně převálcuje. Matěj nás válcoval několik prvních měsíců. Teď skoro ve dvou letech je strašně veselé děcko. Pořád se směje, pitvoří, dělá blbiny. Baví mě to s ním.

Matěj / 22. měsíc s třeťátkem

Letní mód Matěj snáší celkem dobře. Já taky. Potí se, nechce nosit sandálky, které jsme společně s velkou parádou (a po půlhodinovém řevu, kdy si nechtěl nechat změřit nohu) vybrali - sbohem mé milované Tikki. Je konzervativní až to pěkné není, lpí na věcech, které zná a nechce přijmout změnu. Takže celé léto chodí v teniskách Vivobarefoot Primus, díkybohu, že jsou tak prodyšné. A díkybohu, že se neštítí chodit bosej. Každé ráno si potřebuje sám vybrat ponožky, nejčastěji sahá po červeném páru. Přestal být hysterický ve vaně, ale musíme být extrémně opatrní a ani náhodou se nepřiblížit k hlavě. Ehm, vlasy jsem mu od dovolené nemyla.

 

Matěj / 21. měsíc s třeťátkem

Víte, jak se věci dají zakřiknout? Opravdu. Já to umím zcela dokonale. Když si libujete, jak vám jde společně to či ono, jak je vaše dítě spolupracující v nějaké činnosti, jak dobře jí, jak bezva spí. Tak na to bacha. Nevím, proč nám to ten někdo dělá, ale opravdu se něco zákonitě pokazí, když to s chválou přeženete. Myslím, že nás to má udržet bdělé, ve střehu, v neustálém napětí, abychom byly připravené, že opravdu může být vždycky ještě hůř. Před měsícem jsem měla dítě, které ze sebe rvalo oblečení, když slyšelo téct v koupelně vodu. Řvalo nadšením při zběsilém úprku do vany. Smálo se, když ze sprchy pršela voda. Prosím pěkně, toto období skončilo. A mám co dělat, abych to do puberty ještě zvrátila. Jinak si nenajde holku.

 

Dárky pro muže / Hodinky a další vkusné doplňky

Nebudu se tady zase rozepisovat s omáčkou ohledně toho, že můj muž se těžko obdarovává. Píšu to sem furt. Existují prakticky čtyři druhy dárků, se kterými u něj nešlápnu vedle - zrnková káva, dobré víno nebo pivo, ponožky a hodinky. Hodinky jsou totiž jediným doplňkem krom snubáku, který nosí každý den, pomalu i na home officu. Letos se nám toho sejde víc, ale v září nás čeká desáté výročí svatby. V plánu byla dovolená ve dvou, vyrazit spolu někam, kam bychom děti normálně netahali. Jenže přišel pan Covid a vlastně i Matěj je na takové opuštění podle mého názoru dost malý. Navíc nevím, která babička by ho odkojila. Ehm. Takže pojedeme na hmotné vlně a romantickou (nebo spíš dobrodružnou) cestu si věnujeme k výročí jedenáctému...

 

Matěj / 20. měsíc s třeťátkem

Svůj den Matěj oslavil s dvěma našimi kamarády ze školky, kteří dnes slavili narozeniny. Matěj si užil první velkou společnost jiných dětí (mimochodem nové slovo "dědi"). A aby tomu dodal na důležitosti, prostě vynechal polední spánek. A dal to. Důstojně, bez emocí, překvapivě i bez prsa. Pašák. Na druhou stranu čekám bouřlivou noc, oni to tak paradoxně někdy mívají...

 

Kuchařka pro mého muže

Muži mívají takovou zvláštní nemoc. Přehnanou a nikým nevyžádanou skromnost. Za žádné situace nic nechtějí, většinou ani nic nepotřebují, jsou takoví celí nehezky spokojení a když se jich zeptáte, co by si přáli k Vánocům, narozkám, svátku, radostně odpovídají, že přece už všechno mají. Ok. Moc moc doufám, že podobně nemocného muže nemám jen já. Nejhorší na tom všem je, že je ta nemoc možná nakažlivá, protože mám pocit, že já už taky vlastně nic nepotřebuju. Takže, přátelé, nejlepší je darovat si společný čas se sklenkou vína a nic moc neřešit. Občas se mi ale přece jen něco povede. A zrovna tohle by mohlo potěšit i vás, objevila jsem tuto úžasnou Kuchařku pro mého muže. Za mě je dokonalá. A to ani nejsem muž.

Matěj / 19. měsíc s třeťátkem

Matějův 19. měsíc mám spjatý s prvním pořádným oteplením, kdy léto skoro přeskočilo jaro. Kraťase a tričko. 19. měsíc budu mít taky nadobro spojený s týdnem stráveným v Jeseníkách na chatě, kdy jsme se vzdali veškerých zaběhlých vzorců, režimů a omezení. Týden absolutní svobody a volnosti. Nás pět a příroda. Pan Covid byl na míle daleko. Matěj se v tomto období stává poměrně samostatným článkem rodiny, buduje si své názory, umí dost razantně říct ne, spoustu věcí chce dělat sám. A mě se tím pádem vrací složité období, ve kterém matka brousí hrany své trpělivosti a silné vůle. Pomoz mi, abych to dokázal sám. Kouzelné heslo, které nás už 6 let provází životem v Montessori. Je tak pravdivé. A tak moc to funguje.

 

Knihy pro děti / Jedno přání

Z této knihy padnou na zadek asi všechny matky, které si libují v dětských knihách a mají tendence vybírat knížky dětem podle svého vkusu. Ono je to totiž těžké, jak si děti budují své názory a začnou chodit do knihovny, budou vám do tašky strkat knihy, které byste vy pravděpodobně sama nepůjčila. Vy naopak jim budete láskyplně předkládat všechny ty nádherné knihy s nadčasovým poselstvím, knihy, které jsou založeny na něžných snových ilustracích. A tak se to trochu bije i u nás. Naštěstí nemám doma vyloženě propadáky, vždycky je ke knize přitáhnu společným čtením a následným povídáním. Klidně jim řeknu, proč se mi mnou vybraná kniha líbí, na druhou stranu jim nechci všechno diktovat a když Klárka bude s láskou číst o nějakých puberťačkách a koňské farmě, budu ji v tom podporovat. Hlavně ať děti čtou.

 

Jen tak si utéct...

Když se mě někdo zeptá, jak jsme přežili nouzový stav, bez školky, bez kroužků, bez služebek, s homeofficem, odpovídám bez nadsázky, že dobře. Že já jsem si to vyloženě užila. Že dětem to neuvěřitelně prospělo, že si jakoby upevnily svoje místo v rodinném kruhu. Já říkám, že tento omezený režim ukázal, co všechno je možné. To, co bylo dřív považováno za nemožné, nebo alespoň komplikované, se teď ve světle Covidu ukázalo jako naprosto reálné. Že jde pracovat z domu. Že se jde doma i učit. Že to jde vydržet bez častého nakupování, bez kaváren, bez restaurací a hospod, bez hřišť a zábavních parků. Uvědomuju si, že mít doma školáka, nejásala bych tímto způsobem, ale zatím si to můžu dovolit. Cítila jsem paradoxně velkou svobodu. Nic jsme nemuseli. Nemuseli jsme spěchat, nemuseli jsme vyvíjet žádné tlaky. Naší rodině Corona stav prospěl a když jsem chystala děti poprvé ve středu do školky, cítila jsem téměř fyzický smutek. Že nám končí jedno velmi zajímavé a přínosné období. A že tak blízko, jak jsem jim třem byla, už možná nikdy nebudu.

 

Matěj / 18. měsíc s třeťátkem

Tyhle malé narozeniny kolem nás nějak propluly, ani nevím jak. I když se obecně rok a půl považuje za docela důležitý milník, zastihl nás v době intenzivního rodinného covidového soužití, kdy pomalu nevím, co je za den. Natož, abych registrovala datum. Poslední měsíc mám pocit, že se náš život scvrkl na vaření, pečení, hraní deskovek a procházek do okolí. Dnes jsme ale důstojně oslavili Den Země a uklidili jsme okolí našeho domu. Takový náš malý zelený projekt. Matěj asistoval taky. Nevím, jestli je v roce a půl nějaké oficiální období silné separační úzkosti, nočních běsů a strachů, pokud ne, tak mám smůlu jen já.

 

Matěj / 17. měsíc s třeťátkem

Skoro rok a půl. To už je doslova malý člověk. Člověk se svým temperamentem, svými náladami, svými charakteristickými rysy. Je podobný na Kubíka v jeho věku, až na ty blond vlasy a modré oči, a všichni mi říkají, že je to celý Chlupáč. Já to vidím jen na fotkách. Hrozně rád se nechá opečovávat, miluje čištění uší, natírání, česání, čistění zubů (jen teda nechápe, že je potřeba otevřít pusu :)), nijak zásadně nebojuje ani u stříhání nehtů. Teď jsem ho podruhé sama stříhala strojkem, musela jsem ho teda u toho kojit, ale dali jsme to. Máme za sebou těžké období vymezování hranic, které se teď dočista záhadně vyřešilo, tak nějak ale tuším, že se brzy vrátí jako bumerang. O tom plánuju napsat samostatný článek, stojí za to podívat se na to detailněji. Věřím, že to mnohé z vás rozesměje, jiné uklidní, že nemáte jediné uřvané dítě v okrese.

 

Matěj / 16. měsíc s třeťátkem

Skončilo mi nesmírně plodné a efektivní období na mateřské. Protože Matěj v noci spává na prd, přes den bývá dost unavený a několik měsíců si po obědě dopřával dvě a půl hodiny hlubokého spánku. Já toho stihla! V klidu se naobědvat, zkouknout jeden dva díly Přátel, u úklidu si poslechnout tři kapitoly audioknihy, občas i nějaký ten článek na blog, abych nemusela vysedávat do noci, kafíčko, knížka, nohy hore. Jenže roste, kluk. A spánku už asi tolik nepotřebuje. Poslední dny mu stačí tak hodina a půl. A teď - co z toho osekat? Jde znát, že poslední měsíc strádá blog a poněkud i domácnost :) Naštěstí se budí do růžova a večer se zkrátila doba uspávací. Noční spánek beze změny, škoda mluvit. Dnes v noci byl dvě hodiny vzhůru a byl se mnou značně nervózní, že nemohl zabrat.

Matěj / 15. měsíc s třeťátkem

Díky povánočnímu skluzu dlužím Matýskovi ještě jeden zápisek. Tak aspoň stručně - jaký byl jeho 15. měsíc? Od prosince do ledna? Rychlý. Divoký. Pokrokový. Jak jsem minule psala, Matěj se nádherně rozchodil. Je úžasný, jak mu to jde. Jakoby chodil už mnohem dýl než nějaký měsíc. Doma nabral takovou jistotu, že se pokouší o běh. Nepadá. Jen občas nevybere zatáčku a sejme roh stolu nebo futra. Obecně ale na boule a šrámy trpí míň než ti dva starší. Zajímají ho výšky, téměř si přebral Kubíčkovu rostoucí židličku. Jakub mu to toleruje, ale jen když je ve školce. Nahoru Matěj vyleze v pohodě, občas má ale problém se slezením dolů a občas se snaží ze svého těla udělat most mezi židlí a stolem. Dnes sletěl. Jak hruška zapadl pod stůl. Za minutu tam byl znovu...

 

Matěj / 14. měsíc s třeťátkem

Mám trošku skluz s Matýskovými zápisky. Milník všech milníků - Matěj chodí. Co chodí, běhá! Jak jsem v listopadu psala o jeho prvních bázlivých krůčcích, někdy v první polovině prosince to dal. Ze začátku mu hodně pomohla opora v nás, chtěl se nás držet za ruku. Nebylo to takový to vodění, tahání, ale jen lehká opora a jeho jistota. Tak se nás asi týden dva přidržoval a pouštěl se víc a víc, až se rozchodil tak sebejistě a dokonale, že jsem žasla. Tím, že jsme na jeho první kroky tak čekali (začal chodit minimálně o dva měsíce později než Klára s Jakubem), získal sílu a rovnováhu. Teď už výhradně chodí, na kolena jde jen v případě, když si s Kubíkem hraje na psa. Sbohem prošoupaná kolena a nažehlovací záplaty.

 

Hello 2020!

Dvacet dvacet. Tento letopočet zní doslova magicky. Doufám, že rok 2020 bude doopravdy kouzelný, že nám přinese všechno dobré, že to zlé zůstane za zavřenými dveřmi. Doufám, že se zase někam posunu, jako máma, jako člověk. Že v sobě najdu ještě dost sil zabojovat a naučím se s dětmi lépe komunikovat. Že se už opravdu naučím zhluboka se nadechnout a v duchu počítat. Že je už konečně přestanu zastrašovat a vyhrožovat :) A taky že už začnu trochu myslet i na sebe...  

 

Matěj / 13. měsíc s třeťátkem

Matýsek někdy kolem svých 13timěsíčních narozenin pokořil své první kroky. Před víc než týdnem si začal stoupat bez držení se něčeho. Ze dřepu, pomalu, rozkročmo. A hrozně se tomu smál, měl ze sebe radost a my na něj byli pyšní. Pak Chlupáč odjel na služebku a já se s dětmi vsadila, že za těch 8 dní, co bude táta pryč, Matěj udělá první krůčky. Udělal. Dá jich v průměru tak 3-4. Víc ani ťuk. Má strach. Je tak opatrný, že v něm vůbec nepoznávám svoje děti. Když si pamatuju, jak do toho šla Klárka po hlavě... Ale jsem ráda, jen ať je rozvážný, chlapeček můj. Děsí mě představa, jak je kvapem skládám všechny tři do auta a vyrážíme na pohotovost s rozbitou hlavou.

Matěj / 12. měsíc s třeťátkem

Září je fičák. Vždycky. Je to náš měsíc. Začátek školky, jedny narozky, druhý narozky, výročí svatby (to je teď trochu na vedlejší koleji). Ze všech 12 měsíců s Matějem, ten poslední utekl nejrychleji. Vlastně ani nevím, jak. Jak jsem se na nelehkém začátku modlila, aby to švihem poskočilo dopředu, teď už mám zas děsy z toho, že to nezastavím. Že se náš život řítí dopředu závratnou rychlostí, že ani nestíhám vnímat všechny ty krásy a pokroky, co mé děti dennodenně dělají. Matěj měl v pondělí rok! V pondělí večer jsem si málem navodila porodní bolesti, jak moc intenzivně jsem myslela na svůj třetí porod. Jak moc to bylo jiné, jak moc to bylo hezké (i když to bolelo jako prase a v tu chvíli jsem to rozhodně jako žádnou velkou nádheru nevnímala). Vzpomínám si na následnou pohodičku v porodnici. A taky si vzpomínám na první uplakané měsíce doma. Jak moc to bylo náročné, jak moc mě to překvapilo, jak moc mě to zasáhlo. Já už jsem to přece jako trojnásobná máma měla všechno znát a umět. A třetí už by nemělo řvát. A když už, měla bych ho umět rychle utišit. První měsíce jsem si připadala totálně marná. Teď to zpětně beru zase jako krok dopředu. Zocelení. Posunutí hranic. Další level mateřství.

Důležité momenty / Jakub čtyřletý

S odchodem Jakoubka do školky, jako bych ze dne na den přišla o pravou ruku, nebo třeba o levou ledvinu. Tak moc mi přijde divné, že ho na sobě nemám nonstop nalepeného, že ho nemůžu co chvíli pohladit, že mě půl dne nikdo netahá za uši. Že neslyším stokrát denně naléhavé a neodkladné "mami". Přes den mi chybí jeho smích, jeho oči rozzářené dětským štěstím. Ale byli jsme tak domluveni, až uhodí čtvrté narozeniny, půjdeš za Klárkou do školky. A tak se stalo. Z Jakuba se rázem stalo velké děcko, zmizely miminkovské rysy, konečně začal smrkat a zapojením do kolektivu se učí mnoha novým věcem. V tomhle školku rozhodně potřeboval. A trocha Montessori řádu mu vůbec neuškodí.

Důležité momenty / Klára šestiletá

Mám pocit, který nechci zakřiknout. Mám pocit, že se naše vztahy s Klárou urovnávají. Že k sobě máme blíž. Že mě už netíží její povaha. Že prožíváme víc harmonických dnů než dřív. Harmonie v našem podání rozhodně neznamená ticho a klid. Je u nás furt hukot, křik, pláč, ale stejnou měrou i hlasitý a srdečný smích. Klárčina povaha je pro mě stále nejmíň čitelná, pořád je to dítě, ve kterém se vyznám ze všech nejmíň, ale pomalu jí sloupávám nálepku "komplikovaná". Je to asi tím, že jsem přestala řešit to, co je vrozené. Už se jí nesnažím "pomoct" změnit se. Když se na mě zlobí, nechám ji. Když se vzteká, ujistím ji, že ji mám ráda. A taky se na ni už nedívám skrz Kubíka. Všichni víme, že děti nemůžeme srovnávat. Ale tolikrát jsem si v těžkých chvílích říkala, jak je to s Jakubem jednodušší. Přijmout své dítě bezpodmínečně je strašně složitá věc a podle mě právě tohle je klíč ke šťastnému životu.