Nemělo by, když už je to potřetí, ale stejně mě to vždycky zaskočí. Pokaždé mě překvapí ta neskutečná síla celého fyziologického procesu, toho, jak bouřlivě probíhají první týdny po oplodnění. Ta turbulence. Přijde mi to, jako bych si do těla najednou pustila nějakej fakt hustej fet. Něco, co do mého těla vlítne, co mi zaplní žíly něčím živým a tak mocným, zároveň však něčím, co vás dostane na kolena. Nepotřebuju těhotenské testy, abych věděla, že jsem těhotná. S každým těhotenstvím jsem si byla jistá, ještě než se objevily dvě čárky. Už když jsem se vlekla na slabých nohách na záchod a v třesoucích se rukách jsem svírala koňakovou skleničku na moč, jsem věděla, že to tam bude. A bylo. Tělo křičí a varuje, posílá všechny možné signály - už prosímtě nepij tolik vína, žádný panák na zahřátí ani proti bolesti v krku, nelez furt do sauny, brzdi s těma brambůrkama. Když mi zničehonic začne smrdět kafé, je vymalováno. Nemám chuť na smoothie, které jsem pila denně. Nesnesu cokoliv na cibulce. Je to jasné, jsem těhotná.
