Já i Chlupáč jsme byli pokřtění a vychovaní v rodinách inklinujících ke křesťanství. Já jsem jako dítě pravidelně do kostela chodila, přišlo mi to ale vždycky lehce z donucení ze strany rodiny a okolí. Nenápadný křesťanský tlak. Jak mladý člověk roste, odkrývá některé pravdy, vidí i stinné stránky náboženství a vytváří si svůj vlastní postoj. Postoj rozumově postavený, nezděděný. Nyní náboženství respektuju, ale stavím se k němu opatrně. Do kostela nechodíme. Naše děti nejsou pokřtěné. Když jsme někde na dovolené, hrozně ráda zasedám do lavic všech těch chrámů, katedrál a kostelů všemožných vyznání a nacházím tam vnitřní klid. Organizované mše mi na druhou stranu příjemné nejsou. Před Vánocemi se mi v hlavě rojí otázky, jak to celé pojmout. Skrze děti. Zatím jsme to moc nemuseli řešit, děti byly malé. Bereme Vánoce jako tradiční rodinný svátek, snažíme se o pokojnou a láskyplnou atmosféru. Ještě minulý rok byl u nás "Ježíšek" tabu. Děti tak nějak samy vytušily, že dárky jim dávají jejich blízcí. A já jsem neměla potřebu přesvědčovat je, že dárky nosí Ježíšek, protože byly celý rok hodné. A co vlastně znamená to "hodné"? Když půjdu do extrému, to by taky nemusely doživotně dostat nic :)
