Knihy pro děti / Velká obrázková knížka - Slovíčka

Opět se s vámi chci podělit o zkušenosti s bezvadnou knížkou. Jedná se o velké leporelo (formát 26 × 31,5 cm) s názvem Slovíčka (Velká obrázková knížka). Má 26 stran, ilustrovala ji Séverine Cordier a předlohou jí byla francouzský originál. Je běžně k dostání v knihkupectvích a v eshopech (cena cca 200,-), já ji koupila výhodně v místním knihkupectví, protože měla lehce opotřebené rožky.

Máme ji doma už několik měsíců a stále je u nás na denním pořádku. Na každé dvojstraně je vyobrazena jedna z následujících situací běžného života:

- V dětském pokoji
- Ve škole
- V parku
- V kuchyni
- V koupelně
- V lese
- Na pláži
- Na venkově
- Na horách
- Na statku
- Ve městě
- Na obloze

Pravá strana vždy ukazuje danou scénu s obrovským množstvím detailů, které dítě zaujmou, na levé straně jsou pak vypíchnutá klíčová slova, kterým by se dítě mělo naučit. Ilustrace jsou hezké, nekýčovité, univerzální (není zde nějak zohledněno francouzské prostředí). Od té doby, co Klára začala mluvit, jí kniha pomáhá k učení se novým slovíčkům a taky si na ní vysvětlujeme různé situace kolem nás (např. ve městě zůstalo na chodníku po psovi hovínko, tak si říkáme, co s ním měla paní udělat, apod.). Klárka knížce říká "ve", což znamená v její řeči velká, a opravdu ji má moc ráda.

Podobný úspěch u nás zaznamenala také tato kniha, o které jsem psala článek v květnu.

Inspirace / Dárky ke 2. narozeninám

Klárka bude mít v polovině září 2 roky! Je to už velká holka. První narozeniny jsme oslavili v úzkém rodinném kruhu a z dárků už měla radost. Jsem proto zvědavá, jak to bude vnímat letos. Trošku komplikace je to, že téměř na den jejích narozenin mám termín porodu. Takže to chce o něco víc plánování, protože ji rozhodně nemůžu nějak ošidit. Dárky chci mít koupené do konce léta (navíc bude mít v srpnu i svátek a ještě pro ni chci připravit dárek "z porodnice", až přijedu domů s miminkem). No je toho dost a kde začít? Nejlépe s dárky, pak plánem oslav a dekoracemi. Chci, aby si to užila.

Hraček máme doma spoustu a nejsem zastáncem kupování všeho, co trh nabízí. Přemýšlím teda i trochu prakticky, navíc musíme vymyslet dárky i pro babičky a dědečky... Takže tady je náš narozeninový wishlist.

Rostoucí židle

Už když jsme plánovali koupi první jídelní židličky, jsem měla v hlavě kvalitní rostoucí židli. Nakonec jsem po zvážení všech pro a proti odolala, koupili jsme klasickou plastovou židli v Ikei a čekala jsem na ten správný čas. Myslím, že ten čas přišel a Klára je připravená na další krok ve stylovém stolování :) Navíc židličku využije i později ve svém pokojíku. Originál Stokke jsem zamítla hned kvůli šílené ceně, židličky mají sice krásné, ale na druhou stranu je to pořád jenom židle. Po chvíli hledání mě hlavně kvůli hezkému designu zaujaly židličky Wood Partner (Unize Kombi). Jsou to židle českého výrobce, který se specializuje na dětský nábytek do školek, což je mi sympatické. A ceny jsou rozhodně příznivější. Tato židle je stabilní a pevná, vyrobená z bukového dřeva s nosností do 110 kg. Principem stejná jako ostatní rostoucí židle, sedátko i podnožka jsou nastavitelné dle výšky dítěte, pultík s popruhem bránící propadnutí je demontovatelný. Vybrala jsem variantu v kombinaci bílá/žlutá a dokoupím i nějaký textilní podsedák, klidně tento růžový.

Rostoucí židle Wood Partner

První kolo / Odrážedlo

Tady je rozhodování ještě o něco složitější. Klárka zatím jezdí na plastové motorce, má ji ráda, ale už začíná toužit po kole. Na dětských hřištích je nestydatě okukuje :) A ve dvou letech by se měla posunout ve své cestě za opravdovým kolem. Doufám, že to bude tak, jak píší výrobci a recenze, že dítě se na odrážedle naučí rovnováze a přeskočí tak stádium učení se s postranními kolečky. Dlouho jsem zvažovala tři nejkvalitnější typy/výrobce. Německý Puky LR M, americký First Bike a americký Strider. Přečetla jsem spoustu recenzí a nastudovala spousty parametrů. Nakonec to vypadá na Strider Bike (verze 12 Sport). Moc se mi líbí Puky, vím, že Klárce by teď vyhovovalo asi nejvíc, ale bylo by to krátkodobé řešení, je totiž maličké. Většina rodičů se shoduje, že je dítě užije tak do 2,5 - 3 let. Na druhou stranu First Bike by byl na mnohem delší dobu, ale je pravděpodobné, že teď by jí ještě neseděl, je totiž poměrně vysoký a menší dítě nedosáhne plně na zem. Proto se mi zdá nejlepší volbou Strider Bike, který je navíc lehoučký (má jen 3 kila!). Sedátko má nízko, takže na něm můžou jezdit děti už od 1,5 roku, k modelu Sport je nově přidáno i větší XL sedátko, to zaručí, že kolo dítěti vydrží až do 4-5 let. Tento týden si kolo chci vyzkoušet u kamarádky, a pokud bude Klárce sedět, máme rozhodnuto. Barvou si nejsem zatím jistá, favoritem je limetkově zelená. V cykloshopu pak musíme dokoupit helmu, bez té ani krok.

Odrážedlo Strider

Lampa do pokojíčku

Pokojík pro Klárku je téměř hotový, chybí rozvěsit pár dekorací a zvládnout nejtěžší krok - stěhování :) To bude asi ještě chvilku trvat. Každopádně bude k postýlce potřebovat nějakou lampičku. Mám dilema, jestli pořídit už normální hezkou a praktickou lampu, později i ke čtení, nebo zatím pořídit pouze tlumené orientační světlo, pro klidný spánek. Mám už dlouho v oku Svítícího kamaráda od Philips. Výhodou je LED světlo, dlouhodobý provoz, zpracování a mobilita. Pro naši holčičku určitě Minnie, i když jí to zatím nic neříká, vím, že by z ní byla nadšená.

Svítící kamarád od Philips

Lego Duplo

Lego, respektive v našem případě zatím Duplo, je nesmrtelné. Máme pár sad, zatím menších, a Klára tomu začíná přicházet na chuť, umí kostky skládat, největší úspěch samozřejmě mají zvířátka, které pořád někam přenáší. Musíme pro ně stavit příbytky, tak k narozeninám jsem se plácla přes kapsu a pořídila obrovskou krabici, ze které budeme mít radost všichni :) Sada se jmenuje "Domek na hraní", dá se z ní postavit třípatrový dům a už mi přijde hodně variabilní.

Lego Duplo, Domek na hraní

Toto budou hlavní dárky, o které se podělíme s rodinou. Pak určitě vymyslíme nějaké drobnosti, určitě nějaká knížka (dlouho přemýšlím o Tulletových knihách, ale stále mi na to dcera přijde malá), takže sáhneme asi po nějakých osvědčených leporelech.

Nemáte nějaké osvědčené tipy na dárky pro dvouleté dítě? Něco, co udělalo velkou parádu u vás doma? Co dítě ocení a co jej zabaví na nějakou dobu? Budu ráda, když se v komentářích podělíte.

Nic nelámat přes koleno

Ještě jednou a ještě aktuálněji "Netlač řeku, teče sama". To vystihuje tento příspěvek líp než cokoliv jiného a vlastně by to stačilo tak, bez nějakého dalšího rozepisování. Ve všech zásadních bodech výchovy, ve všech klíčových situacích a u všech průlomových rozhodnutí bylo toto přísloví v mé hlavě (jen jsem si ho bohužel ze začátku moc neuvědomovala a s druhým budu zase o něco chytřejší).

Myslím si, že naši generaci hodně straší v hlavě paradigmata a zažité staré vzorce, které slýcháme od okolí, rodiny, starších kamarádů (nechovej tak moc miminko, zvykne si na to, nespi s miminkem  v posteli, rozmazlíš ho, posazuj dítě na nočník hned, jak se naučí sedět, atakdále atakdále). Já jsem dovolila, aby mě tyto poučky strašily asi jen měsíc. Brzy mi to secvaklo, že se nebudu řídit tím, jak se to dělalo kdysi, jak to dělal někdo jiný. Přece to není vůbec důležité. Já, jako matka, nejlíp vím, co je nejlepší pro mé dítě a jak na něj. Každé dítě dozrává jinak a nakonec se všechno naučí. Když to má maminka srovnané v hlavě, na dítě nějak netlačí, samo dospěje do stadia, kdy "to" jde. A co myslím tím "to"?

U nás si za "to" můžete doplnit jeden z těchto milníků:

Uspávání

Naše Fazůlka vždycky byla hodně kontaktní, potřebovala nás k tomu, aby usínala. První 3 měsíce jsme hopsali na balóně s Klárou v náručí, pak jsme ve slabosti sáhli dokonce po Estivillově metodě, což nám drásalo srdce, a stejně u nás metoda nezafungovala. Někdy kolem půl roku se to zlomilo samo a Klárka usínala bez naší aktivní asistence, sice za přítomnosti jednoho z nás, ale to nám přijde nějak přirozené. Já taky nerada usínám sama a to je mi přes třicet. Velkou inspiraci jsem sbírala na krásném webu Prosím spinkej - Lenčiny články mi dodávaly neskutečnou sílu.

Kojení

Přes velké problémy na začátku se nám s kojením dařilo víc než dobře. Kojila jsem ráda a dlouho. Kolem Klářina roku mi okolí začalo našeptávat, že bych měla skončit. Nevěnovala jsem tomu pozornost, kojila jsem s láskou. Jen jsem si říkala, že bychom měli omezit kojení v noci, věděla jsem, že ona už ho nepotřebuje. V duchu jsem si připravovala plačtivé scénáře, kdy jí v noci odmítnu dát cucnout. Nikdy k tomu naštěstí nedošlo a dcera sama dospěla a přestala v noci mlíčko chtít asi ve 14 měsících. Pak v zimě přišlo druhé těhotenství (Klárce bylo něco kolem 17 měsíců) a já se začala cítit dost vyčerpaná. Nechtěla jsem se však zachovat sobecky a odstavit Kláru jen kvůli druhému miminku, proto jsem to ještě nechala být. A ejhle, Klárka si to zase rozhodla sama. Na dovolené v Římě přestala chtít pít na oběd a do měsíce po návratu z Itálie jsme byli i bez večerního kojení.

Spaní v naší posteli

Klára měla jedno období (zhruba v jejích 14 měsících), kdy chtěla spát s námi v posteli. Přišlo to z ničeho nic, když jsme ji uložili do postýlky, tak začala hrozně plakat a ukazovala na naši postel. To se stávalo při usínání, v noci kdykoliv, když se vzbudila. Vůbec nechtěla být ve svém. Asi týden jsem to řešila, koumala a vymýšlela co a proč. Oddělala jsem bočnici z její postýlky, aby ke mně měla blíž. Pak jsem si řekla, že má nějaké špatné období, kdy ji něco trápí (ať už to byly špatné sny nebo rostoucí zoubky) a že se to snad srovná. Srovnalo se to do měsíce. Teď většinou usíná u nás v posteli, někdy si ale sama od sebe vleze do své postýlky, aby měla prostor, a v noci za námi nechodí už téměř nikdy.

Nočník

Toto vydá na samostatný článek, ale stejně stručně, ať to máme kompletní. Taky vám vaši rodiče říkali, že už jste v 7 měsících chodili na nočník? V roce už snad každé dítě? My to slýchávali při každé možné příležitosti. A protože máme svoji hlavu, pozjišťovali jsme si všechny potřebné informace a přestali to řešit. Dítě je na nočník fyziologicky a psychicky připraveno až mezi 18. a 24. měsícem svého života. Nočník jsme doma měli, Klárka si občas sedla, ale absolutně nechápala, o co jde. Zlom přišel teď v létě (zhruba v jejím 22. měsíci), nejprve si zvykala bez plenky na zahradě u babiček, potom doma z ničeho nic sama odněkud vytáhla nočník a řekla si. No a povedlo se a už několik dní jsme bez nehody. Na spaní zatím nosí plenku. Nemusela jsem jí nic složitého vysvětlovat, nijak motivovat, nemusím ji tam ani posazovat, prostě najednou přesně ví, co má dělat.

Ještě nás čekají dvě zásadní zkoušky a to stěhování do vlastního pokojíku a zbavení se dudlíčku. Zatím nám nepřijde připravená, ale vím, že to brzo přijde...

Klářin svět v Montessori

Už nějakou dobu mám v hlavě článek o naší první sezóně v Montessori centru. Začala jsem s Klárou do Montessori chodit v zimě, tedy když jí bylo necelých 17 měsíců. Jaký tedy byl první půlrok?

Moc jsem v to nedoufala, Kláru jsem v té době považovala stále za miminko, ještě jsem ji kojila, nemluvila, na dudlíčku byla pevně závislá a nočník byl jen ozdoba na našem záchodě. Ale hledala jsem nějaké kroužky, kam bychom pravidelně docházely, a Montessori centrum mi v tu dobu přišlo jako nejlepší volba (zároveň jsme ještě chodily do dvou dětských kroužků, tam je to ale jen o pohybu a zpěvu).

Pokud jste úplný laik a chcete vědět, v čem Montessori matoda spočívá, mrkněte třeba sem.

Klárka mě od začátku překvapila, připravené prostředí se jí líbilo, rychle pochopila základní principy, sedla jí i lektorka a každá lekce nám utekla jako voda. Já jsem ocenila hlavně neobvyklé pomůcky na hraní, které každému dokazují, jak jednoduché a běžné věci dokáží dítě zaujmout. Naše centrum v Brně disponuje opravdu obrovským množstvím těchto pomůcek - hlavně dřevěných vkládaček, skládaček apod. pro nejmenší, což jsme ocenili převážně v začátku. Teď ke konci už si Klára vyzkoušela všechno, včetně mokrých aktivit, úklidových činností, třídění, apod.

Takto nějak by měla vypadat Montessori učebna

Jak u nás lekce probíhaly?

- Po příchodu nás čekala šatna, zde byste měli děti vést k samostatnosti při převlíkání a skládání svých věcí.
- Po vstupu do "herny" každé dítě navštíví koupelnu, kde si ve výškově přizpůsobeném umývadle samo umyje ruce a utře je. Pro starší děti jsou k dispozici nočníky, prkýnka a malé záchody.
- Poté přesun do jídelny/kuchyňky, kde si dítě vybere místo u nízkého stolu, samo si přinese prostírání, může si samo nalít čaj nebo vodu, proběhne svačina. Dítě po sobě samo uklízí, za pomoci rodičů umyje nádobí a roztřídí odpad.
- Pak následuje cca 45 minut práce s pomůckami, dítě si samo vybere, s čím chce pracovat, to si odnese na svůj koberec, což je jeho hrací plocha, až s pomůckou skončí, musí ji vrátit na své místo v polici.
- Když zazní zvonečky, dítě se může přesunout na koberec s elipsou, kde probíhají lektorkou organizované aktivity, vždy zaměřené na nějaké téma (Země, Ovoce&Zelenina, Zvířata), zpívá se, probíhají nějaké pohybové činnosti.
- V úplném závěru zaznívá "zvonkohra", při které se děti učí rozeznávat různé tóny.

Příklad pomůcek

Aktivity se zaměřením na praktický život

Co nám Montessori dalo?

Klára se doposud neumí sama obléct, snaží se o to, ale opravdu jí to ještě nejde, skládání oblečení také ne. Občas se jí podaří něco vysvléct :) Perfektně se tam naučila pravidlo, že po příchodu domů se musí umýt ruce. To funguje většinou na jedničku. Je schopná se základně obsloužit v kuchyni - přinést a odnést nějaké věci, vyhodit věci do odpadkového koše. Někdy si je schopná po sobě uklidit hračky, ale s tím jí většinou pomáhám. Naučila se aktivity s přiřazováním a tříděním, pochopila princip "stejný obrázek/předmět". Mně Montessori srovnalo nějaké věci v hlavě, se kterými jsem si předtím nebyla jistá. Často jsem konzultovala s lektorkou naše problémy a krizové situace (půjčování hraček jiným dětem, resp. dělení se o něco, záchvaty vzteku, aj.), vždycky mi pomohla a já si tak ujasnila, kterým směrem moje výchova půjde.

Montessori ale určitě není pro každého. Má svůj řád a svá pravidla. Pokud nejste ten typ, nebude se vám tam líbit. Hodně to záleží i na lektorce a jejím přístupu. Jsou lektorky, které lpí například na tom, aby boty v šatně směřovaly tam, kam mají. My jsme měli štěstí na ne tolik striktní lektorku, což mi úplně vyhovovalo. V Montessori k dětem přistupujete jako k osobnostem, plně je respektujete. Vedete jej k samostatnosti, dítě si samo rozhoduje, s čím, kde, kdy a jak si bude hrát. Tím mu dáte najevo svoji úctu, když necháte rozhodování na něm.

Celkově hodnotím první půlrok více než kladně a pokud nám v září druhé miminko dovolí, budeme navštěvovat i další kurz. Pokud nedovolí a z nějakého důvodu to nepůjde, budu se soustředit na montessori aktivity doma. Například na Pinterestu najdete stovky inspirací nebo třeba na stránkách Montessoridoma.

Hledání ztraceného lega

Myslím, že už jsem o tom tady jednou psala, ale dnes mi to nedá jinak. Jsem puntičkář, všechno musí sedět, každá odvedená práce musí být tip ťop. Systematický blázen, s trochou nadsázky. Mám ráda, když všechno má své pevné místo a nějaký řád.

Víte, čím jsem strávila dnešní den (samozřejmě kromě starání se o Kláru a běžných činností), prostě čím jsem vyplnila každou volnou vteřinu? Hledala jsem po našem třípokojáči jednu kostku z lega. Nemáme lega zatím tolik, asi jen 3-4 sady, ale ráno jsem zjistila, že chybí Jednička. Jednička z kolekce vláček, který na svých vagónech vozí čísla od 1 do 10. A jednička nikde! Pro mě vážně katastrofa. Byly doby, to jsme měli sady jen 2, kdy jsem přesně věděla, kolik jakých kostek máme a vždycky, když jsem Duplo uklízela, kontrolovala jsem, zda počty sedí :) Fakt. Teď už je kostek víc, tak mám jen přehled o zásadních kouscích, jako jsou zvířátka, postavičky, nebo právě tato čísla. Prohledala jsem všechno, prohlídla odpadkové koše, šťourala jsem vařečkou pod nábytkem, přeskládavala oblečení a obviňovala Klárku, kam ji zašantročila. Odpoledne, když Chlupáč odešel s Klárou na hřiště, jsem se pustila do posledního kola hledání a už jsem se s kostkou loučila, když jsem ji našla na posledním místě, kde jsem dnes ještě nepátrala. Třikrát hurá a všem puntičkářům zdar!

Filmový bonbónek / Divoké historky

Strašně rádi s Chlupáčem koukáme na filmy, máme už 11 let stejný vkus, rozhodování o výběru filmu na večer netrvá proto dlouho. Pokud se nám teda podaří uspat Kláru relativně brzo (rozuměj do půl 10 :)), zapojíme naše velkokapacitní zařízení, otevřeme něco dobrého a jedeme...

Co mě za poslední dobu naprosto dostalo, bylo povídkové drama Divoké historky. Argentinsko-španělská dvouhodinovka utekla ani jsem nemrkla a jako u velmi mála filmů jsem si nakonec povzdechla "To už je konec?". Divoké historky by se klidně mohly jmenovat Smutné historky, nebo taky Historky ze života. Jedná se o 6 na sebe nijak nenavazujících příběhů, ve kterých se hlavní hrdinové rozhodnou vzít pomstu do svých rukou. V krutém světě se všichni z nich setkali s vlnou nespravedlivých situací a křivd a jednoduše jim ruply nervy. A nezdá se, že by existoval na světě někdo, kdo by jim pomohl, pomohli si teda sami a vždycky velmi svérázným způsobem.

Ať už jde o zhrzenou novopečenou nevěstu, padesátníka, kterého šikanuje odtahovka, nebo byznysmena, který na silnici bohužel narazí na totálního křupana... Bude vás mrazit. Ale budete se smát.

Je to svým způsobem zábavná podívaná, dost cynická, ale modleme se, ať se do těchto situací nikdy nedostaneme a nikdy ať nenasereme podobné týpky :)

P.S. „Ještě někdo tu zná Gabriela Pasternaka?“

Vyhraná bitva s reklamačním oddělením

Jeden ze života. Tak trochu nuda, tak trochu Občanské judo, ale třeba tento příběh pomůže některé z vás v podobné situaci.

Příběh začíná krátce po narození Fazůlky, na podzim 2013, kdy jsem zatoužila po holínkách. Už tehdy jsem věděla, že Klárka bude kočárkové dítě, a že budeme počasí nepočasí naše volné chvíle trávit hlavně venku. Koupila jsem si hezké gumáky ve značkové prodejně, asi za 900,-. Byla jsem z nich nadšená, taková stylovka, žádný déšť ani bláto mě už nezastavil. Nosila jsem je na podzim a na jaro, jen v situacích, které by jiné boty nezvládly. Celkově jsem je měla na noze asi 15x. Když jsem je letos na jaro vytáhla ze skříně, na obou botách byla nad patou velká prasklina.

Byly ještě v záruce, tak jsme je hned odvezli na prodejnu a čekali na jejich návrh kompenzace. Už po týdnu (týden! nikdy nebyla žádná moje reklamace tak rychlá) volali z prodejny, že je reklamace vyřízená. Na lístku stálo "reklamace neoprávněná, poškozeno mechanicky". Už dlouho mě nic tak nedožralo. Okamžitě jsem volala vedoucí prodejny, co to má znamenat, a ta mi beze studu řekla, že si myslí, že jsem obě boty rozřezala nožem. Tady by asi spousta lidí skončila, byli by naštvaní, napsali by možná nelichotivé hodnocení na facebook a už by do obchodu nikdy nevkročili. To ale nebyl náš případ.

Přes stránky ČOI jsme si našli odborného znalce, který se specializuje na kvalitu a jakost obuvi, a oslovili jsme jej s žádostí o vytvoření znaleckého posudku. Nejprve jsem mu emailem (abych zbytečně neutrácela za poštu) naposílala veškeré informace, doklady, včetně detailních fotografií. On mi téměř okamžitě napsal, že se jedná o jasnou vadu obuvi, boty jsem teda měla odeslat do Zlína. Za necelých 14 dní mi od něj přišel vypracovaný znalecký posudek (musela jsem za něj zaplatit 1500,-) s tím, že vina je jednoznačně na straně výrobce a ten mi jej musí proplatit. Pokud by se cukal, přišlo by na řadu občansko-právní řízení. To se ale prý nestává, protože je to pro výrobce předem prohraná bitva.

Podle znalce byla obuv vyrobena z nekvalitního materiálu, použitá pryž byla málo elastická a běžným užíváním se snadno deformovala a praskala (gumáky z kvalitního materiálu by podle něj měly vydržet 5-10 let intenzivního užívání).

Znalecký posudek, včetně účtu za jeho vypracování a podacího lístku z pošty jsme odnesli na prodejnu a přesně po 30 dnech mi reklamaci uznali a všechny peníze jsme dostali zpět.

Pokud se taky někdy setkáte s takovou "nespravedlností" :), vzpomeňte si na můj příběh a nedejte se!