Černá Hora / Den třetí

Ve čtvrtek jsme zažili krásné chvilky v pohoří Komovi. Nebýt velice silného větru, který fučí už několikátý den v kuse, řekla bych, že dokonalé. Komovi je pohoří na východě Černé hory, menší část zasahuje i do Albánie. Nejvyšší vrchol má bez pár metrů 2500 m. Nenápadnou silnicí vedoucí hlubokým lesem jsme se vyšplhali až k silničnímu sedlu Trešnjevik. Odtud už začínaly četné turistické trasy, ale my se vydali ještě dalších 6 km kamenitou cestou autem. Chudák Kia dostala asi zabrat, ale to k těm roadtripům jaksi patří. Pořád jedete lesem, nikde nic, jedna velká nuda. A pak se les rozestoupí a jste v ráji. Náhorní plošina ve výšce 1900 m a nad ní se tyčící vápencové štíty hor.

Černá Hora / Den druhý

Z Kolašinu, kde jsme byli dvě noci ubytovaní, ráno co nejdřív vyrážíme na západ kaňonem řeky Tara do národního parku Durmitor. Chceme tady strávit jeden celý den a i tak tušíme, že to bude málo. Hlavní turistické centrum je v malé obci Žabljak na náhorní plošině pohoří Durmitor. V městečku funguje perfektně infocentrum, odkud si odnášíme 5 tipů na výlety do okolí vhodné i pro malé děti. Durmitor se nachází na hranicích s Bosnou a Hercegovinou a nejvyšší vrchol má lehce přes 2500 m. Takže žádná vysočina. Na vrcholcích vápencových skal se ještě držel sníh, všude se něco páslo a je tu 19 ledovcových jezer. Durmitor je zapsán na seznam UNESCO.

Černá Hora / Den první

S docela těžkým srdcem jsme se rozloučili se Srbskem. Srbsko je krásná země, má nádhernou nedotčenou přírodu, je to země velkých kontrastů a pohnuté historie. S historií člověk nic nezmůže, musí ji přijmout. Chci jen říct, že jsme se tady cítili bezpečně a velmi vítáni. Tím, že je Srbsko turisty jen málo dotčené, místní nejsou turismem ještě zkažení. Váží si každého Dináru, každého milého slova. Lidé jsou zde otevření, hodní a v dobrém slova smyslu prostí. Mezi takovými lidmi se cítím dobře. Moc doufám, že se sem ještě jednou vrátíme. Kolem poledne jsme přejeli hraniční přechod Jabuka mezi Srbskem a Černou Horou. A nové dobrodružství začalo. Jeden pán v Bělehradu nás před Černohorci varoval, prý jsou divocí a velmi hrdí. Tato slova máme na paměti a respektování jakékoliv národnosti a lidské odlišnosti je pro nás samozřejmostí.

Srbsko / Den sedmý

Další dobrodružná noc. Proběhl divoký lov zeleného sarančete, které se rozhodlo s námi přenocovat. Já si to moc nedovedla představit, tak jsem o půlnoci vzbudila Chlupáče, ať to nějak pořeší. Jako muž chránící svoji rodinu obstál. Trvalo to, bylo to nepříjemné, bylo to provázeno něčím na pomezí hysterického smíchu a zhnuseného pláče, ale nakonec jsme spali přece jen sami. Ráno jsme si přispali a po dlouhé době bylo pod mrakem. Jakub s Klárou se nasnídali lesních jahod na zahradě a vyrazili jsme. Původně bylo v plánu Perućačko jezero. Počasí nám moc nepřálo, bylo ochlazené a kolem se honily bouřky. Využili jsme toho a zajeli úplně neplánovaně do zlatiborské obce Mokra Gora, kde mají kromě unikátního parního vlaku (Šarganska osmica), také velice speciální vesničku Drvengrad.

Srbsko / Den šestý

V dřevěné chaloupce se nám spalo dobře. Já v noci, když všechno stichlo, jsem musela povraždit pár pavouků, kteří začali vylézat z všemožných skrýší. Promiň karmo. Klárka s Kubíkem spali výrazně klidněji než obvykle. A já už jsem nespala hrozně dlouho v divoké přírodě, kde nejde slyšet žádný městský šum. Jen cikády a nad ránem kravské zvonce. Tradiční snídaně na sousední farmě nás posilnila na celé dopoledne. Sbalili jsme tašky, děti se ještě naposledy vykoupaly v zahradním kohoutku a vyrazili jsme.

Srbsko / Den pátý

V sobotu jsme měli den úplně bez internetu. A dnes to taky není bůhvíco. Ale vůbec to není špatný pocit. A tak nějak se to tady k tomu hodí. Je až zvláštní, jak moc jsme na internetu závislí - ač si to chceme přiznat nebo ne. Takže jsem v konečném důsledku ráda, že v našem sobotním ubytování připojení nebylo. V sobotu ráno jsme vyjeli z penzionu hned po snídani, protože nás čekal poměrně dlouhý přesun na západ. Průjezd moc hezkým městem Užice, které je obklopené skalami. Příjezd do Zlatiborske oblasti jakoby lusknutím prstu změnil celkový ráz krajiny. Nejvíc mi připomínala Slovinsko. Neuvěřitelně zelené louky, pasoucí se krávy, semtam jehličnatý les, všude poházené bílé odlomky skal, dřevěné chaloupky.

Srbsko / Den čtvrtý

Dopoledne jsme autem vyrazili s cílem konečně podniknout nějakou túru na Starou Planinu. Byli jsme víceméně na okraji pohoří a neměli jsme žádný jednoznačný plán. Takže Stara Planina byl velice široký pojem. Tím, že hory jsou tady v Srbsku pořád zcela nekomerční a necivilizované (v dobrém slova smyslu), není úplně jednoduché najít to pravé místo "vlezu". Když už jsme našli dobře vypadající stezku za malým klášterem vedoucí přímo nahoru, místní jeptišky nás varovaly. Prý to jsou cesty neprošláplé, neznačené, vysoká tráva a spousta jedovatých hadů. Rozhodně ne s dětmi. Stezka u nedalekého hotelu nám nepřišla zas dost atraktivní, taková běžná procházka lesem.