Proč Zrzka zahálela

Pokud se sem někdo z vás chodí občas kouknout, co je tady nového, zjistili jste, že nic moc. Spíš nic, než moc. Dlužím vysvětlení, proč Blog Zrzky několik týdnů odpočíval.

V období leden/únor mi nebylo totiž moc do skoku. Asi v polovině ledna jsem zjistila, že jsem těhotná a taky mi bylo hned jasné, co přijde. Celodenní nevolnosti a šílená únava. Mí staří "kámoši" se dostavili v plné síle a doběhli mě snad ještě víc, než s Fazůlkou před dvěma lety. To jsem si taky (tenkrát ještě v práci) užívala žaludku na vodě a citlivého nosu plnými doušky, nicméně teď mi to přišlo ještě náročnější. Musela jsem se naplno starat o naši holčičku, být 100% mámou. A ta večerní únava, usínala jsem pomalu dřív než Klára. Nevím, jak vám, ale nenašla jsem nic, co by mi nevolnosti uklidnilo. Všechno spravil jen čas. Jak přišly, tak odešly. Kromě bouřlivého počátku těhotenství se na mě navíc podepsalo dlouhodobé kojení a moje vybudovaná imunita odešla do věčných lovišť. Začalo to střevní chřipkou, následovala chřipka normální doprovázená silným kašlem, který zapříčinil skřípnutý nerv v mezižeberních svalech (který dodnes kurýruju). Takže místo poledního a večerního sezení u počítače, sedím buďto přišpendlená na sedačce s termoforem na zádech, nebo se válím na karimatce a praktikuju nejrůznější cviky a rehabilitační protahování. Bolest je po měsíci z 50% pryč a už můžu aspoň spát :)

Ale konec negativního. Vstoupila jsem do druhého krásného trimestru, cítím se dobře, všichni se těšíme na miminko (opět budeme v porodnici překvapení), jsme zvědaví, jaké to bude. Bez pochyby náročné (děti od sebe budou přesně dva roky, což není moc), ale krásné, že jsme kompletní.

Na jednu stranu mi přijde, že prvních 18 měsíců s Klárkou uteklo jako voda, na druhou stranu si musím připomenout, co všechno mě čeká, a jak jsem se na příchod Fazůlky připravovala. To už si moc nevybavuju. Přípravy zatím moc neprobíhají, koupila jsem doslova pár věcí, ale vím, že nákupní horečka u mě přichází relativně na poslední chvíli (a taky už - jako zkušená matka - vím, že toho miminko opravdu moc nepotřebuje).

Takže v polovině září 2015 už budeme čtyři.

Z čeho mám radost / Balzámy na rty EOS

Když se Chlupáč začal chystat na služebku do NewYorku, měla jsem si nachystat seznam věcí, co bych chtěla ze států přivézt. Krom pár věcí pro Fazůlku (výběr oblečení pro mě jsem mu nechtěla hodit na triko) byly balzámy EOS jasnou volbou. Vím, že už jdou koupit i tady, ale... Hrozně ráda si mažu rty, od gymplu ujíždím na různých balzámech, tyčinkách, mastičkách a snažím se pořád mazat :) Takže jsem zatoužila vyzkoušet legendární EOS. Muž přivezl dva, červený Summer Fruit (šťavnatý mix jahod, borůvek a broskví) a zelený Honeysuckle Honeydew (slaďoučký meloun), jeden lepší než druhý. Samozřejmostí je krásná vůně, příjemná konzistence tak akorát, neodolatelné balení ve vajíčku, ale hlavně balzámy se pyšní z 95% organickým složením, jsou bez parabenů, obohaceny o vitamín E, bambucké máslo a jojobový olej. Od té doby, co je mám doma, je miluje nejvíc Fazůlka, každý den natíráme rty a je to jedno jediné mazání, které vyžaduje :) Jsou to naši noví nepostradatelní kabelkoví parťáci.

Z čeho mám radost / Peněženka na drobáky

Kdo chodí často ven s kočárkem, nebo potřebuje někam vyletět jen "nalehko" bez velkých kabelek, mi dá jistě za pravdu, že některé věci jsou potřeba minimalizovat. Jako třeba peněženka. Mám klasickou koženou velkou peněženku, která pojme všechno, od milionu drobáků, po stovky věrnostních kartiček a nejrůznějších vizitek. Dokud jsem chodila do práce s velkou (ok - normální) kabelkou, žádný problém. Ale na mateřské jsem neustále v pohybu, dvakrát denně s kočárkem, na hřišti, atd., takže kabelku s sebou nenosím a velkou přebalovací tašku na kočárek jsem prodala, protože mi přišla nepraktická a Kláře bránila ve výhledu. Pořídila jsem si jen malý organizér od Pinkie (bohužel si trochu musím postěžovat na kvalitu) a nastalo dilema, jak tam vecpat vše nezbytné (plenku, ubrousky, sváču, pitíčko, lesk na rty...). A hlavně mobil a peněženku! Se studem ve tváři musím přiznat, že jsem nějakou dobu používala na peníze takovou taštičku původně na mobil. No fuj. Nicméně účel plnila, než se začala rozsypávat a navíc se mi tam nevlezla třeba občanka. Nastala vhodná chvíle pro milovaný Fler. Asi po hoďce brouzdání jsem objevila paní Damonu, co šije malé kapsičky na cokoliv. Veselé, holčičí, hravé. Nic elegantního, žádná supr stylovka, ale ták praktická. Vejdou se mi tam přesně ty věci, co potřebuju - mé miliony, občanka, šalinkarta, všemožné kartičky. Navíc ty korálky jsou oblíbenou hračkou pro Fazůlku na cestách :)

V čem capat doma

Jsem ten typ člověka, kterého deprimuje, když na něco neexistuje jednotný názor. Myslím tím názor na něco odborného, lékařského a z mého pohledu důležitého. Jsem pragmatik. Mám ráda jasná fakta, statistiky, důkazy. 1+1=2. Když budete dlouho nechráněni na přímém slunci, spálíte se. A tak dál.

Snad nejvíc mě v dnešní době trápí očkování. Já samozřejmě očkovaná jsem, ale pouze na to, co bylo povinné, když jsem byla dítě. Zatím jsem však nesáhla (a troufám si říct, že asi ani nesáhnu) po nadstandardních vakcínách. Neprošla jsem očkováním proti rakovině děložního čípku, chřipku léčím klasicky postaru a na klíšťata se snažím jít od lesa - preventivně a opatrně. Samozřejmě nejvíc jsem nad očkováním začala přemýšlet, než se nám narodila Fazůlka, očkovat jsem sice chtěla, ale s odklady. Někteří mí blízcí přátelé své děti neočkují vůbec a jsou si jistí, že dělají dobře. Za své přesvědčení by dali ruku do ohně. Já toto prostě nedokážu. Jak bych mohla teď o něčem tak zásadním rozhodnout, když na to opravdu neexistuje nějaký jednotný a jasný názor. Pročetla jsem spoustu článků o škodlivých účincích, věřím jim na sto procent, bohužel dokonce znám jeden smutný příběh osobně, ale i tak jsem nedokázala být tak striktní, abych neočkovala. To je však na zcela jiné povídání. Teď jsem chtěla psát o něčem jiném, méně kontroverzním, méně vážném, ač velmi důležitém. O papučích :)

Found on Pinterest

I tady mě dost stresuje to, že ani na tak jednoduchou věc, jako je obouvání malých dětí, neexistuje jasný a jediný názor, vědecká studie, kterou nic neotřese. Kterou po pár letech nikdo nevyvrátí a neobrátí ji naruby.

Fazůlka začala chodit v 11 měsících, před tím už tak měsíc obcházela nábytek. Pevné boty na ven jsem ale pořídila až v roce, tudíž asi po měsíci samostatné chůze. Do té doby měla jen celokožené capáčky, jsem nadmíru spokojená s českou značkou Capiki. Firma nabízí mnoho vzorů a velikostí, za přijatelnou cenu, zpracování je kvalitní, botky opravdu vydrží. Poslední studie i (především) zahraniční pediatři tvrdí, že dítě by své první krůčky mělo dělat ideálně naboso (samozřejmě pokud nemají nožky nějaký problém), aby se správně vyvíjelo svalstvo na noze. Nožka tak přirozeně cítí každou nerovnost, přizpůsobuje se jí a tak se správně vyvíjí. Klárka tedy ťapala víc než měsíc v kožených capáčcích, poznala v nich nerovnosti oblázkové pláže v Chorvatsku a okusila v nich dokonce i vlny :) Na podzim, když jí byl rok a kousek jsme koupili klasické kožené botky na ven, v kožených capáčkách už začínalo být mokro a chladno. Jsem rozhodnutá, že teď na jaro pořídím aspoň jedny botky barefootové. Jak to půjde chci s Fazůlkou chodit na boso - na zahradě u babiček, osvědčených pískovištích a dovolených. V plánu máme taky navštívit barefootovou stezku v Brně (to bylo velké překvapení, když jsem ji objevila). Hrozně se těším. Informace o stezce bez bot najdete tady, včetně filozofie barefoot.

V čem jsem měla dlouho dilema a co se mi po čase vyřešilo samo, byly papučky na doma. Velice dlouho jsme i doma používali Capiki, pak jsem trochu zaváhala a koupila klasické látkové papuče s Žirafou, pevné s gumovou podrážkou, do kroužků, ale i domů, na chladnější dny. Když jsem se totiž ptala našeho pediatra, v čem chodit doma, řekl, že buď bosa, nebo v pevných papučkách. Není příznivec capáčků, prý mu přijde, že je v nich nožka nehezky "sešmatlaná". Stará škola? Ono to tak možná trochu vypadá, ale je to skutečně pravda? Není to jen ta nařasená kůže po stranách? Není to přece elastan, že jo. Takže jsme to doma porůznu střídali, chvilku měkké, chvilku tvrdé. Ale! Klára začala dávat něco najevo. Už byla zas o něco větší a signály předávala líp a líp. A já si začala víc všímat těchto poselství. Když jsem jí ráno řekla, že ještě obujeme papučky, ukazovala energicky na capáčky. Takže máme jasno. Dítě si vybralo a já doufám, že správně. Že její instinkt má pravdu. Nebo je jí v nich jednoduše líp. Docela to chápu, kožené botky jsou nádherně ohebné, takže ji nezavazí, když leze po kolenou, když všelijak sedí s nohama pod sebou. Nikdy se jí v nich nepotila noha, krásně dýchá. Občas chodí doma jen v ponožkách, ale přijde mi, že podlahy máme dost studené, takže ji jen tak nenechávám moc dlouho. Snad v létě bude líp.

Informace v češtině o barefoot najdete na stránkách Nohynaboso nebo Chůzebezbot.

Jak to máte s domácími botkami vy? V čem chodí doma vaše děti? Co na to vaši pediatři?

Chytrá hračka / Bino dřevěný vláček

Mám strašně ráda dřevěné hračky, stále mi přijdou trochu oldschool v dnešním plastovém světě. Jsem vděčná, že jich všude přibývá a v obchodech jdou najít i vskutku pěkné kousky. Na druhou stranu, když byla Fazůlka menší, sahala jsem spíš po těch plastových, protože mi přišlo, že si s nimi neublíží tolik, jako s tvrdým dřevem :) A například plastové Lego je taky nesmrtelné. Tím chci ve zkratce říct, že dřevěné hračky u mě teď sice vedou, ale plast slepě neodsuzuju.

Teď nás například moc baví dřevěný skládačkový vláček od Bina, který jsme pořídili na Vánoce zde. Mašinka táhne dva vagónky, každý má na sobě dva kolíky, na které se dají navlékat barevné kostky - domečky. Každá kostka je jiná, mají krásně zpracované detaily. Ideální pro malé děti na trénování jemné motoriky a trpělivosti. Navíc Bino je česká firma, pro mě tedy o důvod víc rozhodnout se pro hračky této značky. Rozhodně brzo pořídím nějaké další poklady.

Z čeho mám radost / Truhlička na pastelky

Klára začíná pomalu sbírat pastelky, voskovky, fixky a jiné potřeby pro svoji kreativní zábavu. Papírové originální obaly jsou pro tak malé dítě nepoužitelné, pastelky z nich nejdou pořádně vyndat, navíc se rychle trhají. A v neposlední řadě nejsou zas tak cool. Rozhodla jsem se, že pořídím na svém milovaném Fleru nějakou krabici. Našla jsem si prodejkyni bellab, která vyrábí různé dekorace do dětských pokojíků. Mimo jiné taky krásné dřevěné truhličky. S paní jsme se domluvily, jak by naše bedýnka měla vypadat a voilá tady je. Klárku zatím nejvíc baví bedýnku někam přenášet, pastelky vyndávat a zase po jedné vracet zpět. Ale vím, že její čas přijde. 

Knižní výzva / A dost! Francouzské děti nedělají scény

Mise splněna. Další motivační knížka přečtena. A výsledek? Celkem vtipná beletrie, nad míru zajímavá reportáž, ale víceméně ztráta času pro toho, kdo hledá nějaké chytré rady a inspiraci, jak na věc :)

Kdysi jsem si pořídila tuto knihu od Pamely Druckermanové - A dost! Francouzské děti nedělají scény. Kniha popisuje nekompromisní střet amerického pohledu na výchovu dítěte s tím francouzským. Formou reportáže popisuje americká autorka své zkušenosti po přestěhování se do Paříže. Zdá se, že Pařížanky prožívají zcela jinak už svá těhotenství (urputně si hlídají postavu, nicméně neřeší "zakázané" potraviny jako třeba plísňové sýry, nebo víno) a po narození dítěte se co nejdřív snaží o jeho samostatnost. Mnohé z nich s kojením přestanou dřív než vůbec začnou, formou vyplakání řeší naučení se celonočnímu spánku už u velmi malých miminek, na dětská hřiště chodí v lodičkách a své děti pozorují jen z dálky, nechávají svá dítka čekat, podporují je v tom, aby si hrála sama, od necelého roku děti posílají do jeslí a samy se vrací do práce. Jako, proč ne, mnohé z nás v tom najdou jistě nějakou inspiraci. Navíc to jsou celkem známé věci, žádná aplikovaná fyzika. Mně osobně to ale moc nesedělo, já si s Fazůlkou hraju ráda, ráda ji doprovázím na jejích výpravách na dětská hřiště, pro mokrá období jsem si pořídila holínky a kojení považuju za naprostou samozřejmost.

Co mě z knihy naopak zaujalo:
- jak Francouzi už u svých malých dětí pěstují zažitou lásku k jídlu, od prvních příkrmů zavádějí několikachodová menu včetně nejrozmanitějších druhů sýra
- jak Francouzky dbají na svůj osobní život, na svoji postavu, vše se netočí jen kolem dítěte
- zajímavá sonda do francouzského sociálního systému, je až k neuvěření, jak stát podporuje rodiny s dětmi (např. dotované chůvy, zdravotnická péče, cvičení a rehabilitace po porodu...)

Musím přiznat, že kniha se četla dobře, byla veselá a v jistých ohledech zajímavá. Rozhodně bych ji nedoporučila jako nějakou příručku pro mladé rodiče, spíš jako lehké čtení k odpolední kávě.

Přes to všechno, co jsem napsala, chce si někdo knihu pořídit? Mám tady totiž jeden nepotřebný výtisk a místa v knihovně rapidně ubývá... Pokud má některá z matek (nebo otců) zájem, napište mi do komentáře, proč si chcete knihu přečíst. Pokud vás bude víc, vylosujeme s Fazůlkou jednoho šťastného a knihu pošleme dál.