Z čeho mám radost / Peněženka na drobáky

Kdo chodí často ven s kočárkem, nebo potřebuje někam vyletět jen "nalehko" bez velkých kabelek, mi dá jistě za pravdu, že některé věci jsou potřeba minimalizovat. Jako třeba peněženka. Mám klasickou koženou velkou peněženku, která pojme všechno, od milionu drobáků, po stovky věrnostních kartiček a nejrůznějších vizitek. Dokud jsem chodila do práce s velkou (ok - normální) kabelkou, žádný problém. Ale na mateřské jsem neustále v pohybu, dvakrát denně s kočárkem, na hřišti, atd., takže kabelku s sebou nenosím a velkou přebalovací tašku na kočárek jsem prodala, protože mi přišla nepraktická a Kláře bránila ve výhledu. Pořídila jsem si jen malý organizér od Pinkie (bohužel si trochu musím postěžovat na kvalitu) a nastalo dilema, jak tam vecpat vše nezbytné (plenku, ubrousky, sváču, pitíčko, lesk na rty...). A hlavně mobil a peněženku! Se studem ve tváři musím přiznat, že jsem nějakou dobu používala na peníze takovou taštičku původně na mobil. No fuj. Nicméně účel plnila, než se začala rozsypávat a navíc se mi tam nevlezla třeba občanka. Nastala vhodná chvíle pro milovaný Fler. Asi po hoďce brouzdání jsem objevila paní Damonu, co šije malé kapsičky na cokoliv. Veselé, holčičí, hravé. Nic elegantního, žádná supr stylovka, ale ták praktická. Vejdou se mi tam přesně ty věci, co potřebuju - mé miliony, občanka, šalinkarta, všemožné kartičky. Navíc ty korálky jsou oblíbenou hračkou pro Fazůlku na cestách :)

V čem capat doma

Jsem ten typ člověka, kterého deprimuje, když na něco neexistuje jednotný názor. Myslím tím názor na něco odborného, lékařského a z mého pohledu důležitého. Jsem pragmatik. Mám ráda jasná fakta, statistiky, důkazy. 1+1=2. Když budete dlouho nechráněni na přímém slunci, spálíte se. A tak dál.

Snad nejvíc mě v dnešní době trápí očkování. Já samozřejmě očkovaná jsem, ale pouze na to, co bylo povinné, když jsem byla dítě. Zatím jsem však nesáhla (a troufám si říct, že asi ani nesáhnu) po nadstandardních vakcínách. Neprošla jsem očkováním proti rakovině děložního čípku, chřipku léčím klasicky postaru a na klíšťata se snažím jít od lesa - preventivně a opatrně. Samozřejmě nejvíc jsem nad očkováním začala přemýšlet, než se nám narodila Fazůlka, očkovat jsem sice chtěla, ale s odklady. Někteří mí blízcí přátelé své děti neočkují vůbec a jsou si jistí, že dělají dobře. Za své přesvědčení by dali ruku do ohně. Já toto prostě nedokážu. Jak bych mohla teď o něčem tak zásadním rozhodnout, když na to opravdu neexistuje nějaký jednotný a jasný názor. Pročetla jsem spoustu článků o škodlivých účincích, věřím jim na sto procent, bohužel dokonce znám jeden smutný příběh osobně, ale i tak jsem nedokázala být tak striktní, abych neočkovala. To je však na zcela jiné povídání. Teď jsem chtěla psát o něčem jiném, méně kontroverzním, méně vážném, ač velmi důležitém. O papučích :)

Found on Pinterest

I tady mě dost stresuje to, že ani na tak jednoduchou věc, jako je obouvání malých dětí, neexistuje jasný a jediný názor, vědecká studie, kterou nic neotřese. Kterou po pár letech nikdo nevyvrátí a neobrátí ji naruby.

Fazůlka začala chodit v 11 měsících, před tím už tak měsíc obcházela nábytek. Pevné boty na ven jsem ale pořídila až v roce, tudíž asi po měsíci samostatné chůze. Do té doby měla jen celokožené capáčky, jsem nadmíru spokojená s českou značkou Capiki. Firma nabízí mnoho vzorů a velikostí, za přijatelnou cenu, zpracování je kvalitní, botky opravdu vydrží. Poslední studie i (především) zahraniční pediatři tvrdí, že dítě by své první krůčky mělo dělat ideálně naboso (samozřejmě pokud nemají nožky nějaký problém), aby se správně vyvíjelo svalstvo na noze. Nožka tak přirozeně cítí každou nerovnost, přizpůsobuje se jí a tak se správně vyvíjí. Klárka tedy ťapala víc než měsíc v kožených capáčcích, poznala v nich nerovnosti oblázkové pláže v Chorvatsku a okusila v nich dokonce i vlny :) Na podzim, když jí byl rok a kousek jsme koupili klasické kožené botky na ven, v kožených capáčkách už začínalo být mokro a chladno. Jsem rozhodnutá, že teď na jaro pořídím aspoň jedny botky barefootové. Jak to půjde chci s Fazůlkou chodit na boso - na zahradě u babiček, osvědčených pískovištích a dovolených. V plánu máme taky navštívit barefootovou stezku v Brně (to bylo velké překvapení, když jsem ji objevila). Hrozně se těším. Informace o stezce bez bot najdete tady, včetně filozofie barefoot.

V čem jsem měla dlouho dilema a co se mi po čase vyřešilo samo, byly papučky na doma. Velice dlouho jsme i doma používali Capiki, pak jsem trochu zaváhala a koupila klasické látkové papuče s Žirafou, pevné s gumovou podrážkou, do kroužků, ale i domů, na chladnější dny. Když jsem se totiž ptala našeho pediatra, v čem chodit doma, řekl, že buď bosa, nebo v pevných papučkách. Není příznivec capáčků, prý mu přijde, že je v nich nožka nehezky "sešmatlaná". Stará škola? Ono to tak možná trochu vypadá, ale je to skutečně pravda? Není to jen ta nařasená kůže po stranách? Není to přece elastan, že jo. Takže jsme to doma porůznu střídali, chvilku měkké, chvilku tvrdé. Ale! Klára začala dávat něco najevo. Už byla zas o něco větší a signály předávala líp a líp. A já si začala víc všímat těchto poselství. Když jsem jí ráno řekla, že ještě obujeme papučky, ukazovala energicky na capáčky. Takže máme jasno. Dítě si vybralo a já doufám, že správně. Že její instinkt má pravdu. Nebo je jí v nich jednoduše líp. Docela to chápu, kožené botky jsou nádherně ohebné, takže ji nezavazí, když leze po kolenou, když všelijak sedí s nohama pod sebou. Nikdy se jí v nich nepotila noha, krásně dýchá. Občas chodí doma jen v ponožkách, ale přijde mi, že podlahy máme dost studené, takže ji jen tak nenechávám moc dlouho. Snad v létě bude líp.

Informace v češtině o barefoot najdete na stránkách Nohynaboso nebo Chůzebezbot.

Jak to máte s domácími botkami vy? V čem chodí doma vaše děti? Co na to vaši pediatři?

Chytrá hračka / Bino dřevěný vláček

Mám strašně ráda dřevěné hračky, stále mi přijdou trochu oldschool v dnešním plastovém světě. Jsem vděčná, že jich všude přibývá a v obchodech jdou najít i vskutku pěkné kousky. Na druhou stranu, když byla Fazůlka menší, sahala jsem spíš po těch plastových, protože mi přišlo, že si s nimi neublíží tolik, jako s tvrdým dřevem :) A například plastové Lego je taky nesmrtelné. Tím chci ve zkratce říct, že dřevěné hračky u mě teď sice vedou, ale plast slepě neodsuzuju.

Teď nás například moc baví dřevěný skládačkový vláček od Bina, který jsme pořídili na Vánoce zde. Mašinka táhne dva vagónky, každý má na sobě dva kolíky, na které se dají navlékat barevné kostky - domečky. Každá kostka je jiná, mají krásně zpracované detaily. Ideální pro malé děti na trénování jemné motoriky a trpělivosti. Navíc Bino je česká firma, pro mě tedy o důvod víc rozhodnout se pro hračky této značky. Rozhodně brzo pořídím nějaké další poklady.

Z čeho mám radost / Truhlička na pastelky

Klára začíná pomalu sbírat pastelky, voskovky, fixky a jiné potřeby pro svoji kreativní zábavu. Papírové originální obaly jsou pro tak malé dítě nepoužitelné, pastelky z nich nejdou pořádně vyndat, navíc se rychle trhají. A v neposlední řadě nejsou zas tak cool. Rozhodla jsem se, že pořídím na svém milovaném Fleru nějakou krabici. Našla jsem si prodejkyni bellab, která vyrábí různé dekorace do dětských pokojíků. Mimo jiné taky krásné dřevěné truhličky. S paní jsme se domluvily, jak by naše bedýnka měla vypadat a voilá tady je. Klárku zatím nejvíc baví bedýnku někam přenášet, pastelky vyndávat a zase po jedné vracet zpět. Ale vím, že její čas přijde. 

Knižní výzva / A dost! Francouzské děti nedělají scény

Mise splněna. Další motivační knížka přečtena. A výsledek? Celkem vtipná beletrie, nad míru zajímavá reportáž, ale víceméně ztráta času pro toho, kdo hledá nějaké chytré rady a inspiraci, jak na věc :)

Kdysi jsem si pořídila tuto knihu od Pamely Druckermanové - A dost! Francouzské děti nedělají scény. Kniha popisuje nekompromisní střet amerického pohledu na výchovu dítěte s tím francouzským. Formou reportáže popisuje americká autorka své zkušenosti po přestěhování se do Paříže. Zdá se, že Pařížanky prožívají zcela jinak už svá těhotenství (urputně si hlídají postavu, nicméně neřeší "zakázané" potraviny jako třeba plísňové sýry, nebo víno) a po narození dítěte se co nejdřív snaží o jeho samostatnost. Mnohé z nich s kojením přestanou dřív než vůbec začnou, formou vyplakání řeší naučení se celonočnímu spánku už u velmi malých miminek, na dětská hřiště chodí v lodičkách a své děti pozorují jen z dálky, nechávají svá dítka čekat, podporují je v tom, aby si hrála sama, od necelého roku děti posílají do jeslí a samy se vrací do práce. Jako, proč ne, mnohé z nás v tom najdou jistě nějakou inspiraci. Navíc to jsou celkem známé věci, žádná aplikovaná fyzika. Mně osobně to ale moc nesedělo, já si s Fazůlkou hraju ráda, ráda ji doprovázím na jejích výpravách na dětská hřiště, pro mokrá období jsem si pořídila holínky a kojení považuju za naprostou samozřejmost.

Co mě z knihy naopak zaujalo:
- jak Francouzi už u svých malých dětí pěstují zažitou lásku k jídlu, od prvních příkrmů zavádějí několikachodová menu včetně nejrozmanitějších druhů sýra
- jak Francouzky dbají na svůj osobní život, na svoji postavu, vše se netočí jen kolem dítěte
- zajímavá sonda do francouzského sociálního systému, je až k neuvěření, jak stát podporuje rodiny s dětmi (např. dotované chůvy, zdravotnická péče, cvičení a rehabilitace po porodu...)

Musím přiznat, že kniha se četla dobře, byla veselá a v jistých ohledech zajímavá. Rozhodně bych ji nedoporučila jako nějakou příručku pro mladé rodiče, spíš jako lehké čtení k odpolední kávě.

Přes to všechno, co jsem napsala, chce si někdo knihu pořídit? Mám tady totiž jeden nepotřebný výtisk a místa v knihovně rapidně ubývá... Pokud má některá z matek (nebo otců) zájem, napište mi do komentáře, proč si chcete knihu přečíst. Pokud vás bude víc, vylosujeme s Fazůlkou jednoho šťastného a knihu pošleme dál.

Porodní plán nevyšel, aneb O narození Klárky

Už velice dlouho si v hlavě chystám příběh, příběh o tom, jak Klára přišla na svět, příběh o tom, že to všechno mělo být úplně jinak. Přes to všechno jsme vděční, že porod dobře dopadl a my už máme 16 měsíční zdravou holčičku.

Měla jsem krásné těhotenství, bez sebemenších komplikací (ranní nevolnosti mi přijdou jako velmi malá daň za to štěstí kolem), užívala jsem si rostoucího miminka ve mně, žila stále svůj aktivní život, kila šla nahoru jen velice zvolna, celkově jsem měla snad jen 7 kilo nad svou původní váhu. Navíc, čekali jsme na překvapení, nechtěli jsme vědět, jestli naše první bude holčička nebo chlapeček. Byla jsem vyrovnaná, na porod jsem se těšila, čekala jsem velký zážitek. Pořád jsem porod vnímala jako nejpřirozenější věc na světě. Trochu jsem se připravovala. Jak prakticky (předporodní kurzy - které nyní vnímám jako zbytečné, ale mohlo to být špatnou volbou, jóga a cvičení), tak teoreticky. Hodně jsem si studovala materiály o přirozeném porodu. Tak jsem to totiž chtěla. V době, kdy jsem si balila tašku do porodnice "pro případ" jsem začala pracovat na svém porodním plánu. Našla jsem si porodnici, o které jsem věděla, že tato přání respektuje a vychází ženě vstříc. Chlupáč si plán přečetl a vzal v úvahu. Občas se mě na něco z toho zeptal. Chtěla jsem porod spontánní a nemedikovaný. Chtěla jsem být 100% informovaná, co se s námi děje, a v neposlední řadě jsem si přála, aby se mnou všechno konzultovali.

Termín jsem měla vypočítaný na pondělí 16.9.2013. Pamatuju si, že ten poslední týden mi už přišel náročný, cítila jsem, že se to rychle blíží, v úterý jsem si zacvičila poslední jógu a naordinovala jsem si odpočinek. V noci z pátka na sobotu jsem už moc nespala. Přišli poslíčci. Ráno jsem Chlupáčovi oznámila, že dnes budeme rodit. Byla jsem si jistá jako nikdy. Celý den probíhal v příjemném duchu, bylo mi dobře, někdy po obědě se začaly hlásit první kontrakce. Velmi slabé, začínaly po dvaceti minutách. Chlupáč si šel ještě zaběhat, aby si pročistil hlavu, já zalila kytky, naložila čínu a čekala jsem. Asi v 7 večer se kontrakce zpravidelněly a přicházely po 5 minutách. Pořád to bylo celkem snesitelné, takže jsme si řekli, že dvě hodiny počkáme a pak pojedeme. Před devátou jsme vyrazili. Cesta autem nebyla z nejpříjemnějších, jak se člověk nemůže moc hýbat, aby bolestem nějak ulevil.

Příjem v porodnici mi přišel strašně zdlouhavý, první monitor, který zaznamenal celkem silné kontrakce, pak vyšetření, které bylo díky bolestem nepříjemné (paní doktorka mi řekla, že mám podle ultrazvuku nádherný nález - nechápala jsem, co to znamená) a pak šíleně moc papírování. Všechny informace jsem měla jak v těhotenském průkazu tak v porodním plánu, stejně jsem musela všechno diktovat znovu. Z příjmu jsem vylezla snad po hodině, představila se nám naše porodní asistentka Petra a odvedla nás do porodního boxu.

Bylo mi doporučeno vlézt si do teplé sprchy na balón, že by mi to mohlo ulevit a trošku porod nastartovat. Hopsala jsem tak třičtvrtě hodiny a povídali jsme si s Chlupáčem. Z této doby máme opravdu legendární fotky :)) Myslím, že na žádné jiné fotce nemohlo být břicho větší a víc "připravené". Kontrakce začaly být úporné. Za hodinu se vrátila Petra a přesunula jsem se na postel. Znovu mě napojila na monitor a noční můra začala. Fazůlka měla (prý kvůli silným kontrakcím) strašně vysoký tep, takový, který přivolal doktora a takový, který většinou rychle spouští císaře. Jak jsem slovo císař zaslechla, chtěla jsem plakat. Co můj přirozený porod? To přece musím zvládnout. Doktor tedy souhlasil a navrhl vyzkoušet ještě jiné řešení, které by mohlo pomoct. To co následovalo, zcela popírá můj porodní plán, vše, co jsem nechtěla, jsem pod hrozbou vážných komplikací odkývala. Ten zběsilý tlukot srdíčka na monitoru totiž mluvil za vše. Bylo něco po půlnoci. Takže paralenová infuze na snížení mé zvýšené teploty, prasknutí vody (která byla díky těm komplikacím navíc zkalená), epidurál pro rozběhnutí zcela zastaveného porodu. Byla jsem na pokraji zhroucení, ne kvůli bolestem, ale hrozně jsem se obviňovala, že to nezvládám kvůli Fazůlce. Epidurál hezky zabral, porod se rozběhl, Fazůlka měla znovu správný tep, nic mě nebolelo. Byl to jako malý zázrak a my věřili, že to nejhorší je za námi. Začala poslední fáze porodu a já už se těšila, že za chvíli bude miminko s námi. Bohužel ani to nedopadlo. Nad ránem se při fázi tlačení něco zvrtlo. Najednou se začali sbíhat všichni doktoři a celkem znepokojivě sledovali monitor. Odbíhali a zase přibíhali, přicházely posily. Až po několikátém dotazu nám řekli, že Fazůlce klesl tep na opravdu nízkou hodnotu, což je velmi špatné znamení. Přivolali si nějakou kapacitu, doktor provedl vyšetření a zavelel "císař". Fazůlka prý nějak špatně naléhala hlavičkou, tlačila se ven ouškem. Už jsem neměla sílu vzdorovat, asi i proto, že v jejich výrazech bylo jasno. Bylo dobré, že už jsem měla epidurál, takže jsem mohla být jen lokálně umrtvená a vnímat porod aspoň takto. Zafačovali mi nohy kvůli embolii, přiběhl anesteziolog a rychle na sál. Celou dobu jsem brečela a až zpětně si uvědomuju, jaký strach musel mít Chlupáč.

Na sále už to mám rozmazané, pamatuju si na neuvěřitelně milého anesteziologa, který mě celou dobu uklidňoval, že všechno dobře dopadne, povídal si se mnou celou dobu a patří mu snad největší dík. Dostala jsem kyslík (mimochodem, to je vám moc příjemná záležitost), anestezie za chvíli zabrala a šlo se na věc. Necítila jsem nic, jen nepříjemné pohyby v břiše. Byla to strašná rychlovka, za chvíli jsem slyšela pláč, krásný, něžný a vystrašený pláč našeho miminka. Prý je to holka! 6:05, neděle 15.9.2013. Vítej Klárko. Když mi ji ukázali, brečela jsem znovu, tentokrát štěstím. Pochovat mi ji nenechali, odnesli ji vedle sálu na první vyšetření a vážení a měření (3430 g, 50 cm, APGAR skóre 10-10-10). Byla jsem poměrně klidná, byla tam už přece s tátou. Mě čekalo šití po císaři a padla na mě únava. Ještě si pamatuju rozmluvu mezi doktorem, který "vedl" celý můj porod a tím, co přispěchal zachránit situaci. Ten zachránce toho mladého velice káral za to, že situaci neodhadl správně a mnohem dřív. Nebylo příjemné to slyšet.

Začali mě odvážet na pooperační pokoj, na chodbě jsem se rozloučila s Chlupáčem, Klára byla už na novorozeneckém oddělení, prý mi ji po císaři nemůžou dát. Je fakt, že bych se o ni nemohla zatím starat. Na pokoji jsem byla asi v 7 a že se mám prospat. Nešlo to, přes velkou únavu mi v žilách proudil adrenalin a nedovolil mi spát. Pořád jsem čekala, až mi přinesou Kláru, chtěla jsem ji pochovat a chtěla jsem začít co nejdřív kojit. Každou půl hodinu mě na JIP chodily kontrolovat sestry a začala se ozývat pooperační bolest. Klárku mi přinesla dětská sestra až před polednem, bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Kojení jí celkem šlo, i když s komplikacemi, které se táhly snad až do jejího čtvrtého měsíce (pak se to zlomilo a kojím dodnes). Za půl hodiny mi ji odnesli a já byla sama. Sama se svými černými myšlenkami a depresemi, proč to tak dopadlo.

Samotný průběh našeho pětidenního pobytu v porodnici už popisovat nebudu, napadá mě tento tok myšlenek: rána po císaři neskutečně bolela a hojila se fakt dlouho, nemocnici jsem si vybrala dobře, příště bych rodila také tam, měla jsem děsný hlad, po operaci jsem nemohla ještě 24 hodin jíst (celkem to tedy bylo asi 35 hodin bez jídla), první kroky po operaci jsem považovala za své poslední, jednu noc jsem si vyptala prášky proti bolesti a odnesla jsem Klárku spát k sestřičkám, málo mléka a neustále hladová Klárka způsobovaly každodenní cesty do sesterny pro stříkačku s Nutrilonem, mým největším kamarádem se stal Purelan (kéž bych ho znala dřív!), moc vysoké postele, ze kterých jsem nemohla s rozřezaným břichem bez stoličky slézt, a v neposlední řadě pocit podivného smutku.

Až mnohem později jsem si doma přečetla o Syndromu ukradeného porodu, to jsem přesně po císaři cítila já, minimálně celé šestinedělí, ale bojím se přiznat, že to trvalo několik měsíců. Císař je náročný nejen po fyzické stránce, ale hlavně po psychické. Není tam ta správná souslednost, kterou matka potřebuje a která jí usnadní ten přechod do mateřství. Jakoby tam něco chybělo, nějaký mezičlánek. Pojítko mezi dítětem a matkou. Bohužel si myslím, že náročný porod se podepsal i na Klárce, byla podle mě plačtivější než děti bývají, měla problémy s kojením a spánek nebyl také ideální. Naštěstí je zdravá a trauma z náročného porodu si nemůže pamatovat. Já už si to v hlavě hezky srovnala, lítost nad Ukradeným porodem je zá námi a vím, že příště bude jen líp.

První pojmenovaná kresba

Klára maluje už nějaký ten pátek, teda maluje, spíš čmrká, většinou po stole, míň už na papír. Dnes po snídani se dožadovala propisky, co viděla na stole, dostala k ní papír a volné pole působnosti. Rozjela to ve velkém. Až skončila, zahleděla se na výtvor, ukázala na to a zničehonic vyhrkla "ííííííííííí". Takhle označuje koníčka. Když jsem se zeptala pro jistotu ještě jednou, co to namalovala, řekla znovu "íííííííííí". Takže je to jasné, máme namalovaného koně. To neumím ani já, o Chlupáčovi ani nemluvě :)