středa 22. března 2017

Být lepší mámou

Mám za sebou pár náročných dní a po delší době přišla moje slabá chvilka, chvilka matky pochybovačky. Matky, která má pocit, že selhává, matky, která je vyčerpaná, matky, které přijde, že děti potřebují víc, než jim momentálně dává. Chlupáč je od neděle na služebce, obě děti jsou nemocné, na mě taky něco leze a už třetí noc jsem se pořádně nevyspala. Kubíka skolila v neděli nějaká silná viróza a já protože nejsem úplně fanouškem "s každým prdem k doktorovi" jsem vyčkávala. Čekala jsem, že to přejde tak, jako vždycky, jedna noc teplota, chvilku sopel a zas klid. Jenže nepřecházelo a bylo vidět, že Kubíček trpí. Hrozně mě štve, že jsem to nevyhodnotila líp a dřív, že jsem ho vzala k pediatrovi až dnes. Pediatr usoudil, že antibiotika jsou na místě. V 18 měsících první antibiotika. Achjo.


Klárka se dostává taky z virózy, díkybohu nijak vážné. Museli jsme zrušit kroužky a jsme většinu času doma. Což už všechny nudí, nejsme na to zvyklí. Navíc mi přijde, že doma furt jen lítám, něco uklízím, dávám věci do myčky, peru, vařím, chystám svačiny, a dětem se stejně pořádně nevěnuju. Nechápu, kam ten čas letí, jak je možné, že je den tak ukrutně krátký.

Jakoubek je v nemoci jako vyměněný. Z mého pohodového dítěte je ufňukané miminko, které mi neustále visí na noze. Pláče s nudlí u nosu, kašle, dáví se, nechce jíst, blbě spí, nechce si hrát. Dnes předvedl učebnicovou scénu, po příchodu od doktora se nechtěl vysvléct, s řevem zalezl oblečený pod stůl (kde jsem mu aspoň strhla boty) a řval a řval. Nic nechtěl, nechtěl ani mě. Dřív bych reagovala hystericky, dnes jsem byla klidná, chápavá, mluvila jsem s ním o tom, co se děje. Za 15 minut vylezl sám. Toto je něco, co jsem se musela dlouho učit a na co jsem pyšná. Respektovat. Naslouchat. Přijímat.

Dnes jsem se ale sama uklidnila. Pomohla mi paradoxně jiná matka v čekárně u doktora. Bohužel předvedla pravý opak toho, co jsem popisovala výš. Chovala se ke svým dětem jako diktátor, absolutně degradující své děti do něčeho na úrovni psího výkalu na vlastní botě. Nebudu zabíhat do podrobností, ani na to nemám žaludek, ale vážnost situace pochopila i Klára, která všechno pozorně sledovala (děti jsou neskuteční pozorovatelé). Před tou ženou mě stáhla za ruku k sobě, objala mě a řekla "já tě mám tak moc ráda, maminko". I když se necítím dobře, i když nemám tolik času a energie hrát si s ní, i když se teď hodně soustředím na nemocného Jakuba, ona moc dobře ví, že ji miluju. Že dělám maximum. A že se mě nemusí bát, že ji nebudu nikdy urážet, zesměšňovat, podceňovat.

10 komentářů:

  1. Zdravím Vás, Jano. trošku jsem Vás začla sledovat, přece jen když člověk čte podobné zážitky a ví že není v tom sám, je to lepší. Naše dcerka má teda teprve 8 měsíců, ale taky jsem u Vás zahlídla dřívější příspěvek o tom, jak měl syn období "u maminky" a vy jste i jedla u něho když si hrál, že nemohl být bez Vás. Koukám u Vás na inspiraci obecně, taky na knihy, kousací korále;)
    Kéž bych dokázala být taky respektující, chápavá. Takže jste malého nechala pod stolem plakat, až vylezl sám? jasně, píšete, nechtěl ani, Vás, tak co taky dělat že? Naše malá má právě ted asi to "ne bez mámy" období+zuby, už několik dní je uplakaná (hůře řečeno protivná;), nejde přebalit, na zádech nechce ležet, takže utřít zadek v sedě? v kleče?:) včera už jsem na ni teda zvyšovala hlas, protože jsem to taky nedávala, ráno je člověk svěží, ale k večeru už je to horší. Děsím se chvíle kdy malá někde dostane nějaký hysterák, jak se budu chovat, občas si doma zazuří a nějak nevím jak se s takovým prckem domluvit, nejvíc pomůže vzít ji do náruče, ale když jí potřebuju zrovna utřít zadek?:))
    Držím palce, ať je Vám i dětem brzy líp! Sobě a vlastně i manželovi přeji více trpělivosti...
    Lenka P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, Lenko, děkuju za milá slova. Často mi takto maminky píšou, že se v některých příspěvcích našly a mě to moc těší :) Je to jeden z důvodů, proč to dělám po nocích :))) Chci Vás uklidnit - s první dcerou jsem nebyla taková respektující a přijímající jako teď. Je to něco, co se musí člověk naučit, pokud to nemá vyloženě v povaze, což já rozhodně nemám. Je to tvrdá práce, přerovnání priorit, neposlouchání předsudků a ignorace zažitých vzorců chování. A hlavně bezmezná láska a trpělivost. Pamatuju si, kolikrát jsem s dcerou brečela, když mi dělala scény a nemohla jsem se s ní hodinu domluvit. Ale děti jsou rychlé, ta špatná období brzo přejdou a ony brzy pochopí, co mámu trápí. Vydržte a věřte, že to děláte dobře!

      Vymazat
  2. Jani, krasne napsane!!! Taky nejsem zastance hysterie, kriceni na deti, nedej boze urazeni a zesmesnovani (to vazne nejaka matka dokaze?!?). Nevim jak a kdy jsem se to naucila, ale na Kacenku nikdy nekricim a malokdy zvysim hlas - resp. zvysim malinko, aby pochopila, ze je potreba zaregistrovat neco, co zrovna rikam. Naucila jsem se vysvetlovat a mluvit s ni. Sama nevim, jak to delam, ale ani pri velkem hysteraku - klidne i venku, v obchode pred lidma - jsem klidna a vzdy to klapne domluvou s ni ;-) Myslim, ze Kacenka to, stejne jako Klarka, chape, vsima si toho, dokaze to ocenit a neni nic krasnejsiho, nez kdyz prijde a rekne mi, ze chce obejmout a ze me ma rada. A dela to cim dal casteji :-))) a ja jsem pak v sedmem nebi :-DD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kači děkuju! Jsi moc dobrá máma a děláš to skvěle. Přesně to děti potřebují a já jsem to hrozně dlouho neuměla. Teď jsem někde úplně jinde než před dvěma lety... Já jako občas taky zařvu, ale to už musí být nějaký echt průser, že třeba Klára něco úmyslně udělá Jakubovi. Ale mluvit a vysvětlovat a POSLOUCHAT je základ všeho. A to, co jsem včera u toho doktora slyšela, mě v tom jen utvrdilo. Pa, J.

      Vymazat
  3. Přeji brzké uzdravení a děkuji za nakopnutí, tohle čas od času potřebuju číst. Občas zvýším hlas, když už syn nějakou dobu ječí (zdánlivě kvůli ničemu), pere se se mnou, ničím mu nevyhovím... Nejsem na to pyšná, je mi to pak líto. Každé takové ujetí mě ale připravuje na další podobnou situaci, kterou se snažím v klidu řešit o to déle. Cesta k respektu a naslouchání není pro každého tak lehká a automatická, jak by se mohlo zdát. Chci k tomu ale dospět dřív, než budu mít další dítě :) Nikdy se nechci dopracovat k tomu, že budu dítě zesměšňovat a urážet. Když má člověk den blbec, může se chovat různě, ale tohle nepochopím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, přijde mi, že se pořád spousta lidí chová k dětem jako k méněcenným bytostem. Nepochopili, že dítě je na stejné úrovni jako oni. A co z těch dětí vyroste, když odmala slyší kritiku, nedůvěru a zlobu? Já jsem od povahy trochu hysterka a tak je pro mě cesta respektu a klidu hodně trnitá, ale za dobu, co mám děti jsem ušla kus cesty. A přesně tyto situace ze mě dělají zas o něco lepší mámu :)

      Vymazat
  4. Krásně napsaný článek :-)...Také se snažíme o přístup respektujícího rodiče. Někdy je to hodně těžké, protože se vše učíme za pochodu a máme nějaké ´´programy´´ z dětství. Pomalými kroky, ale někdy i mílovými, když si člověk uvědomí, co by měl změnit, to jde :-) Mějte se krásně a pohodově :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc vam dekuju za mila slova. Presne tak kazda nase "chyba" nas posouva dal v ceste za lepším rodicem.mejte se moc hezky

      Vymazat
  5. Taky jsem se poznala. Jsem respektujici a chapava mama, ale nekdy mam taky svuj den. Musim rict, ze ted u tretiho prcka nasloucham uplne nejvic. Mozna s poctem deti se zvysuje respektujici vychova? Nevim. Kazdopadne Mareckovi lezou zuby jak houby po desti. Nechce jist. Nespi. Uknourany. Velci kluci me taky potrebuji. Obcas mam taky pochybnosti jestli to jak to delam je to prave. At jste brzy zdravi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mam pocit ze se zdokonaluju postupem casu. S kazdou vychovnou "chybou" totiz prichazi ponauceni a zlepseni do budoucna. Dekujeme, zdravi uz je lepsi...

      Vymazat