Když se mě někdo zeptá, jak jsme přežili nouzový stav, bez školky, bez kroužků, bez služebek, s homeofficem, odpovídám bez nadsázky, že dobře. Že já jsem si to vyloženě užila. Že dětem to neuvěřitelně prospělo, že si jakoby upevnily svoje místo v rodinném kruhu. Já říkám, že tento omezený režim ukázal, co všechno je možné. To, co bylo dřív považováno za nemožné, nebo alespoň komplikované, se teď ve světle Covidu ukázalo jako naprosto reálné. Že jde pracovat z domu. Že se jde doma i učit. Že to jde vydržet bez častého nakupování, bez kaváren, bez restaurací a hospod, bez hřišť a zábavních parků. Uvědomuju si, že mít doma školáka, nejásala bych tímto způsobem, ale zatím si to můžu dovolit. Cítila jsem paradoxně velkou svobodu. Nic jsme nemuseli. Nemuseli jsme spěchat, nemuseli jsme vyvíjet žádné tlaky. Naší rodině Corona stav prospěl a když jsem chystala děti poprvé ve středu do školky, cítila jsem téměř fyzický smutek. Že nám končí jedno velmi zajímavé a přínosné období. A že tak blízko, jak jsem jim třem byla, už možná nikdy nebudu.
Jediné, co mi narušovalo osobní svobodu, byly roušky. Nařízení respektujeme a od prvního dne nosíme na veřejných místech, ale není nám v nich dobře. Nicméně mi přijde, že z roušky už se teď stal spíš jakýsi symbol. Symbol virové krize. Prostě musíš. A z našich dní se začal trochu vytrácet zdravý rozum.
A tak jsme na poslední chvíli utekli. Museli jsme. Potřebovali jsme vypadnout. Ubytovali jsme se na týden v chatě kamaráda v Jeseníkách. Výlety a výšlapy nebyly primárním cílem našeho pobytu. Hlavním důvodem bylo strávit spolu svobodný čas v přírodě. Ideálně bez lidí. Tam, kde na vás nikdo nekouká, jestli nosíte v lese roušku, tam, kde na vás při každé procházce nefuní desítka cyklistů a běžců, tam, kde v lese ještě pořád nejsou davy. Když se nám naskytla možnost strávit týden na chatě se zahradou, rozhodli jsme se tak spontánně jako snad nikdy. Pomalu ze dne na den jsme se sbalili a odjeli. Roušky se nám týden houpaly v autě a bylo to osvobozující.
Týden jsme žili skoro tak, jak si pamatuju ze svého dětství, které jsem trávila na chatě často. Děti ráno vyběhly na zahradu a dovnitř jsme se vraceli prakticky za tmy. Venku jsme si čistili zuby, venku jsme jedli, venku jsme si četli. Děti proháněly sousedovic kočku, pozorovaly ptáky a hmyz, hledaly říční šneky, každý den jsme zapalovali oheň a společně připravovali jídlo. Vyhlíželi jsme první hvězdy, ráno zkoumali rosu v pavučinách.
Strašně jednoduše strávený čas. Miluju to, jak jsou děti z takovýchto dnů špinavé. Takové ušmudlané. Jak všem zesvětlaly vlasy, jak mi (i Klárce) vyskočily pihy, jak jsme chytli takové to nenápadné zdravé opálení. Jak dětem večer voněly vlasy, venkem. Jak děti usínaly vyčerpáním ve vteřině po uložení. Jak jsme týden neviděli zprávy ani Déčko.
Ale jak nedávno řekla jedna moje dobrá kamarádka: "A teď už, Covide, běž do řiti!". Asi tak nějak. Dost bylo strachu. Cítím, že teď je obrovská potřeba života. Opatrujte se ♥
P.S. Těch pár tipů na výlety, co jsme podnikli, snad pro vás taky někdy sepíšu...
Žádné komentáře:
Okomentovat