čtvrtek 9. února 2017

Mám se ráda / Únorové radosti

Začátek něčeho nového. Něčeho, co je pro mě poslední dobou hodně důležité, něčeho, o čem bych ještě před pár lety psát nedokázala. Z pravidelných rubrik jsem měla ze začátku strach. Že začnu něco, co potom nedokážu plnit, že mi dojdou slova, že to za chvíli přestane bavit vás... No a? I kdyby. Můj blog je osobní, nemá žádný deadliny, žádný osnovy, žádný diktát, takže děj se co děj, bude to pořád jedna z nejpřirozenějších věcí v mém životě. Nová rubrika a nový štítek na blogu. Jen o mě. O mámě. O ženě. O manželce.


K této rubrice mě přivedla kamarádka Zuzka, se kterou se známe už z gymplu, a po dlouhém odloučení (geografickém) nás k sobě zpátky přivedly až děti. Zuzka je totiž moje spřízněná duše v mateřství. Zuzi, díky! Zuzka včera zveřejnila příspěvek na FB skupince Odposlechnuto od dětí (projekt Linky bezpečí) a já na něj od té doby myslím.
 
" Dnes ráno jsme se se synem (4 roky) u snídaně bavili, co má kdo nejradši. Já mu říkám, že mám nejradši jeho, brášku a taťku. A on na to: "a SEBE?"" 

Hm, to jsou ty dětský pohledy. Ta jejich moudrost a nezkažená mysl. Je přece naprosto přirozené mít rád sám sebe. Milovat sám sebe by mělo být to nejdůležitější, priorita číslo jedna, bezpodmínečná vlastnost lidského bytí. Všechny ostatní vztahy, funkce a životní řád se od tohoto "já" odvíjejí. Ale přiznejme si to, kdo z nás se opravdu umí mít rád? Já to popravdě moc neumím. Ne, že bych se ráda neměla, ale nijak zvlášť o sobě nesmýšlím. Donedávna jsem to neuměla vůbec, sebevědomí veškeré žádné, touha zavděčit se všem, myslet i na posledního člověka ve firmě a přitom sama umírat hlady, když to řeknu nadneseně. S narozením dětí se to ale pomalu učím, protože chci, aby se moje děti uměly mít rády. Aby věděly, že sebeláska a sebevědomí nejsou špatné věci. Že myslet sám na sebe není nic zlého. Chci, aby si děti vážily samy sebe, aby v sebe věřily. Aby měly sny a nikdo jim je nevymluvil. Aby si stály za svým. Aby si nenechaly přistřihnout křídla. Aby byly samy sebou, ať budou jakékoliv. A aby tu lásku cítily i od nás. Aby se za mnou nebály v dospívání přijít a oznámit mi třeba, že jsou homosexuálové, nebo, že je někdo ve škole šikanuje. Chci, aby byly děti silné a moudré.


Tolik k mé filozofii, proč je důležité mít rád sám sebe. Pro mě velká výzva. Vím, že to v první řadě je o duchovních věcech, k tomu mám rodinu, jógu a knihy. O tom tady píšu běžně. Ale i prostřednictvím těch materiálních věcí se člověk stává spokojenějším, sebevědomějším, krásnějším. Už pár měsíců se snažím náš byt trochu provětrat (k minimalismu mě to sice táhne, ale zatím jsem na začátku), plním popelnice a charity, přestávám kupovat hlouposti jen proto, že se mi líbí anebo že jsou na ně super recenze, vracím se k jednoduchosti. Ale stejně se vždycky za měsíc najde malá hromádka "něčeho", co mi radost z nějakého důvodu udělalo, žádné sáhodlouhé popisky, prostě jen tak, šup to sem :)


* Bio zrnková káva, protože dvakrát denně prostě musím mít to svoje cappuccino,
Lidl
 
* Lak na nehty Rimmel, Berries and cream, protože nehty jsou často jediné barevné na mém těle,
Teta drogerie
 
* Bio hydratační krém Make Me BIO, Garden Roses, protože hledám sílu v přírodě,
Notino
 
* Přírodní kokosový sprchový gel Naturalium, protože kokos je nepřekonatelný,
Notino
 
* Kniha Než jsem tě poznala, Jojo Moyes, protože nemůžu číst jen samý krváky,
Bux.cz
 
* Ovocná tyčinka s rakytníkem Dr. Light Fruit, protože už fakt musím brzdit s čokoládou, Pharmind.cz

10 komentářů:

  1. Jani diky, tohle je hodně inspirativni článek. Mít sama sebe rada je pro mě celoživotní téma. A děti jsou zase moje největší životní motivace. Jedná z velmi mála věcí, kvuli kterým jsem schopná překonat sama sebe. Ale nikdy jsem si pořádně tyhle dvě věci nedala dohromady. Takže diky. Asi na tom začnu taky pracovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Myslím, že je to trochu generační problém. Nemyslím jen naši generaci, ale samozřejmě i generace před námi. Mít rád sám sebe bylo vždycky považováno za něco špatného. Bývalo to synonymum pro egoismus, namyšlenost, uzavřenost. Není to pravda a je na čase to prolomit. Se vším se musí začít u sebe. Přijde mi, že jsem opravdu začala mít ráda sama sebe až s dětmi. Kvůli nim se snažíme posunout hranice nemožného a ony nás vidí jako ty nejlepší...

      Vymazat
    2. K tomu mít se rád musí člověk dospět a to v "životě před dětmi" tak úplně nejde. Zaprvé teprve když máte miminko, přestanete se tolik zkoumat a řešit, co kdo řekne a co si pomyslí a jak vypadáte a jak působíte, zadruhé to miminko je v jistém smyslu důkaz, že jste cosi dokázala, že vaše tělo má obrovskou hodnotu atd. Tím nehcci říct, že dítě je jediný smysl života, že vás nějak napraví nebo vylepší - ale zkrátka vedle dětského úsměvu a drobných každodenních pokroků a vývoje - vedle toho vypadají pracovní úspěchy nebo obdiv sousedů směšně a pomíjivě.

      Vymazat
    3. Minimalne je dite velka motivace k tomu byt lepsim clovekem. Pred tim malym se nikam neschovame, neuteceme, je tad s nami, aby nas hlidalo a nastavovalo zrcadlo. Ale stejne si myslim, ze je to o osobnosti, dite nam v te tezke ceste jen ukazuje smer.

      Vymazat
    4. Já myslím taky, že mateřství může nasměrovat, ale ze své zkušenosti musím říct, že jsem se měla ráda i před dítětem. Uměla jsem si vyplnit a užít si čas jen pro sebe sama se sebou.... vera

      Vymazat
    5. Vero, to vám ze srdce gratuluju, vím, že to jde i bez dětí. Já jsem tu "výplň" měla také maximální, partner, přátelé, zábava, práce, koníčky, nepamatuju si, kolikrát jsem se za život nudila, to ale pořád nekoresponduje se "sebeláskou" a sebevědomím.

      Vymazat
  2. Jani, kdybych mohla, tak se pod to proste jenom podepisu.

    OdpovědětVymazat
  3. Super nápad a oživení :)
    Jana

    OdpovědětVymazat