Klára a Jakub / Pojedenácté

Pořád žasnu, kolik se v Klárce bere lásky a něhy vůči Jakubovi. Desetkrát za den za ním přijde jen tak a řekne mu, že ho má moc ráda. Po obědě ho teď se mnou často uspává, ležíme spolu a máme naši chvilku. Ona tam leží, hladí ho a když konečně usne, dá mu pusu. Někdy se spolu dívají na pohádku a ani jeden nemá tušení, že je u toho pozoruju. Kuba si k ní lehne, nebo si dokonce položí hlavu na její klín a ona ho jen tak mimoděk začne hladit ve vlasech. Myslím, že o tom ani sama neví a dělá to podvědomě. Z těchto okamžiků (které se samozřejmě střídají s divokými a hlučnými spory o motorku) jsem dojatá. A je to zasloužená vzpruha pro mě, pro matku. Protože i když o sobě jako o matce často pochybuju, tak mi právě tyto chvilky dokazují, že to přece jen musím dělat dobře. Když Klára umí tolik lásky rozdávat, musí ji i odněkud brát. Že to musí vidět u nás, jak se máme rádi, jak se k nim láskyplně chováme, že si doma často tato slova říkáme, že se umíme pohladit, obejmout. Děti jsou naše zrcadlo, všechno se v nich odráží, dobré i zlé a já jsem pyšná, že se od nás naučili něco moc pěkného.