pondělí 3. srpna 2015

Světový týden kojení a můj příběh o kojení

Kdo čte pravidelně můj blog ví, že jsem zastáncem přirozeného porodu, respektujícího přístupu k výchově dítěte a také jsem fanouškem dlouhodobého kojení. První srpnový týden je tedy jako dělaný pro sepsání mého příběhu, příběhu o kojení mé dcery, o období, které bylo několik měsíců nadmíru těžké, ale potom nadmíru krásné. První srpnový týden je totiž Světovým týdnem kojení. Kojení je celosvětově věnována pozornost již od roku 1990, kdy byla vydána tzv. Innocenti Declaration, jejímž obsahem bylo upozornění na význam kojení v životě novorozence a jeho matky. V dnešní době snad už nikdo nezpochybňuje důležitost kojení, existuje nespočet studií, které ukazují, na co všechno má kojení pozitivní vliv. Mnoho informací o kojení najdete na stránkách slovenské Mamily, občanského sdružení, které poskytuje poradenství při kojení.
A teď už tedy k mému příběhu, pro někoho to může být hodně intimní, chtěla bych však na svém příběhu ukázat, že to nemusí být vždycky snadné. Zároveň doufám, že třeba nějakou maminku tento příspěvek může povzbudit a dodat sílu pokračovat.

Found on Google

Můj porodní příběh znáte, pokud ne, tady si o něm můžete přečíst. To je vlastně ten nejlepší výchozí bod, protože mnohé vysvětluje. Po komplikovaném a dlouhém porodu završeném císařským řezem jsem nedostala dceru k sobě. Neproběhl tedy můj vytoužený bonding a myslím, že to byl celý kámen úrazu. Fazůlku mi na pooperační pokoj k prvnímu přisátí přinesli až po cca 6 hodinách. Dcera se sice přisála, ale často se pouštěla, navíc laktace nebyla správně nastartovaná (ještě k tomu jsem byla hodně rozhozená průběhem porodu a cítila jsem vinu za to, že jsem to nezvládla přirozeně - tyto stavy u mě trvaly minimálně celé šestinedělí). Na JIPku mi Fazůlku nosili na kojení zhruba po třech až čtyřech hodinách, ona se vždy snažila, kojení mě dost bolelo, ale asi každá matka zatne zuby a vydrží. Nicméně pořád hodně plakala a zdálo se, že má pořád hlad. Na dětském mi ji sestry dokrmovaly umělým mlékem ze stříkačky, aby byla klidnější. Byla jsem nešťastná, že mléka moc nemám a bála jsem se, že skončíme na UM. Když jsem z porodnice odjížděla, sestry mi říkaly, že se laktace rozjede a kdyby ne, raději spokojené dítě na UM, než vystresovaná matka a hladové dítě. Tak jsem si v lékárně v porodnici koupila malou krabici Nutrilonu pro případ, stříkačky, Purelan na bolavé bradavky a kojící čaje.

První dny doma nebyly nic moc, Fazůlka pořád hodně plakala, byla hladová, kojení bolelo jako čert a já pořád nevěděla, jestli někde nedělám chybu. Od doktorky jsem si půjčila váhu (už bych tuto blbost nikdy neudělala!) a vážila jsem dceru před a po každém kojení. Někdy vypila 120 ml, někdy jen 30 a plakala... Zapisovala jsem si časy kojení, strany kojení, váhové přírůstky, počty stolic a pročůraných plenek, atd. To bylo tak stresující, že jsem se po týdnu rozhodla váhu vrátit. Tak jsem si pozvala laktační poradkyni. Paní přijela druhý den, poradila s technikou, poradila ohledně bolestivosti, řekla, že dcera umí hezky sát, že mám být v klidu, často kojit a že se to samo srovná. Dokonce mi řekla, že máme koupit dudlík, že ji to uklidní (prý se nemusíme bát ztráty sacího reflexu). Trochu mě její přítomnost uklidnila a nějak jsem začala cítit, že to zvládneme. Po dvou - třech týdnech bradavky přestaly bolet, režim se trochu ustálil a zdálo se, že to jde. Pak ale následovalo období cca 4 měsíců, kdy se u nás střídaly stavy pohody a růstové spurty. Když tyto spurty přišly, Fazůlka byla u kojení jako vyměněná. Dělala strašné divadlo, nechtěla se přisát, když se přisála, tak se hned vztekle pouštěla a nemohla jsem ji k prsu vůbec dostat, někdy mi kojení zcela bojkotovala a řvala a řvala. To byly dny, kdy jsem Chlupáčovi s pláčem říkala, že na to kašlu, že už nemám sílu ji dál přemlouvat a přemýšlela jsem tajně o krabici Nutrilonu v komoře. Párkrát jsem zavolala mé laktační poradkyni a ona mě vždycky uklidnila a hlavně proto jsem vydržela. Na tyto období jsem si vždycky koupila homeopatika Ricinus communis 5 CH na podporu laktace. Hodně jsem pila kojící čaje, Caro, mléčné výrobky a vařila jsem jeden vývar za druhým :) Po těch 4 měsících se to zlomilo, najednou dcera začala kojení milovat. Začala jsem kojit vleže (dřív jí to nešlo) a byla to pohodička. Bez pláče, bez křiku, dcera hezky přibírala a já jsem na sebe i na ni byla pyšná. Následovaly měsíce a měsíce krásného období, dceru jsem kojila do jejích 19 měsíců, kdy jsme nenásilně přestaly kvůli mému dalšímu těhotenství.

Kojení je sice věc naprosto přirozená, nicméně velice zapeklitá, vím, že mnoho maminek v mém okolí prožívalo něco podobného, mnoho maminek kojení vzdá, mnoho maminek podlehne tlakům okolí a na doporučení sáhne po UM. Protože jsem to sama málem několikrát vzdala, tyto maminky svým způsobem chápu, ale přece jen bych si přála, aby tento příběh pomohl někomu k tomu, přečkat ta těžká období a počkat si na ty krásné chvíle, které s sebou kojení přináší.

6 komentářů:

  1. Myslim, zepodobne problemy ma spousta zen a mam pocit, ze je to casto spis o nahode, jak to zvladnou. Protoze kdyz slysim/ctu pribehy kojicich/nekojicich kamaradek a znamych, ma to vetsinou podobny scenar, jaky jsi popsala. Nekdo to vza, i kdyz ma podporu v okoli, nekdo to prekona i kdyz tu podporu nema, skoro jakoby z trucu :) u mne to bylo trochu jinak, ja to vzdala uz po dvou tydnech, jednak kvuli bolesti, ta se fakt nedala vydrzet, u kazdeho kojeni jsem se cela trasla a brecela, az jsem se hrozila kazdeho probuzeni syna a jeho hladu. Nakonec jsem se mu zacala vyhybat, nechtela jsem ho ani videt. Taky u mne byla vzhledem k diagnoze velka pravdepodobnost LP a ja si stejne to kojeni vybojovala, a dneska jsem rada aspon za ty dva tydny. Ale stejne kojicim matkam tak trochu zavidim :) nicmene, na mem synovi by nekojeni nikdy nepoznal, jelikoz i pres nekojeni se snazim byt "kontaktni rodic" (a prichod na svet mel syn uzasny), a to je dle meho dulezite :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. @onni, samozřejmě souhlasím, že kojení není středobod vesmíru, respektuju rozhodnutí každé ženy a vím, že někdy to prostě nejde. Vždycky je lepší, když je maminka v pohodě, a dítě bude taky spokojené. To je to hlavní. Já si myslím, že u mě hrál velkou roli právě porod, když jsem měla ze sebe pocit, že jsem u porodu zklamala a Fazůlka ode mě nedostala ten krásný příchod na svět, tak jsem se zařekla, že jí (a asi i sobě) musím "něco" vrátit, aspoň v podobě kojení...

      Vymazat
  2. Kéž bych si toto přečetla tak v březnu! To byly synovi 4 měsíce a začali jsme přikrmovat Nutrilonem, protože při kojení řval a vzpouzel se. Možná bych vydržela déle. Nakonec jsem stejně za těch necelých 5 měsíců kojení ráda. Mlíku, ať už mateřskému či umělému zdar, hlavně, když jsou dítě i matka spokojení

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, přesně tak, naprosto souhlasím, spokojená maminka = spokojené miminko. Navíc si myslím, že matka vždycky pozná, kdy to vážně nejde dál. A jak s oblibou říkám, hlavně nic nelámat přes koleno :)

      Vymazat
  3. Ja som si s kojenim tiez uz co-to preskakala. Moc dobre si pamatam na tu bolest pri prisati prve tyzdne,pre mna to bolo horsie hadam jak cely porod. A dcerka by bola nacucnuta najradsej stale. Pamatam si jak muz s malou na domnou stal a ja som revala uz len pri predstave, co ma zas caka. Nejak to nastastie ale preslo. Potom klasika,raz strajk,zopar spurtov,zapaleje prso,upchaty mliekovod,noci,kedy je nacucnuta nonstop.Napriek tomu je kojenie skvele a nemenila by som. Kojim stale,zatial 15 mesiacov a neplanujem prestat. Napriek tomu ma obcas irituju zeny,nadsene kojistky,ktore sa pri slove umele mlieko tvaria akoby videli satana. Nie vzdy sa to podari podla mnavela je to v hlave,ako sa zena nastavi,ale urcite aj tu laktaciu nemaju vsetky zeny rovnaku. Nie sme vsetci rovnaki. A je super,ze nieco ako umele mliecko bolo vyvinute prave pre take pripady

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, taky toho máte za sebou dost a 15 měsíců je krásná doba. Na umělém mléku není nic špatného, mně celkem dlouho trápilo, že dcera po skončení kojení umělé mléko odmítla. Už jsme to tady kdysi řešily. Prostě jí nechutnalo, tak jsem to nechala být. Snažím se bílkoviny doplňovat jinak a vím, že kravské mléko ji v rozumné míře taky už nijak neuškodí.

      Vymazat