Dopřáli jsme si opravdu hluboký spánek, takový jako už dlouho ne. Absolutní tma, absolutní ticho. Hostitelé se snídaní nezklamali, připravili nám menu hodné pastevců, vše lokální a domácí. Lidé u Prokoško jezera jsou odkázáni víceméně sami na sebe, nemůžou cestovat dolů do civilizace každý den. Takže jedí to, co si vypěstují na zahrádce, sbírají plody, houby, byliny, chovají zvířata, mají své mléko i máslo, domácí sýr i maso, marmeládu i med, ajvar. Skvělé je tradiční balkánské pečivo - uštipci - malé kousky kynutého těsta smažené v oleji. Postarali se o nás s láskou a my máme dost energie na to, abychom vyběhli nějaký ten kopec. Nebo rovnou dva.
Prokoško jezero není jen místo pro odpočinek u osvěžující vody. Je obklopeno vysokými horami, přímo se vybízí aspoň na jednu z nich vylézt. Tím, že jezero leží ve výšce 1636 metrů, ke dvoutisícovkám už to není zas tak daleko. Hlavní trasa od jezera je značená, bezpečná a nehrozí zde riziko minových polí, lze zvládnout i s dětma, které jsou zvyklé chodit.
Pohoří Vranica tyčící se nad jezerem má celkem 8 vrcholů nad 2000 metrů. Nejvyšší vrchol Nadkrstac (2112 m n.m.) není náročné zdolat, vede k němu pěkná hřebenovka. Jakmile překonáte úvodní převýšení, je to jen o čase, kam až po hřebeni dojdete.
My jsme naši cestu začali také od jezera, obešli jsme ho na jeho východní stranu (dál od salaší), cestou si doplnili čerstvou vodu z pramene a už jsme hledali červené značení. Je tam vícero cestiček nahoru, některé vyšlapané turisty, jiné pastevci, jedna o kousek dál je dokonce štěrková, mám pocit, že se tudy prohání čtyřkolky nebo džípy. Tuhle balkánskou mentalitu stále nechápu. My jsme si vybrali stezku mezi pastvinami. Mám pocit, že nejde zabloudit, cestička je vyšlapaná a víme, že jdeme nahoru do sedla (nicméně tato malá stezka nejde vidět na mapách). Stoupá se opravdu celou dobu, musíme překonat těch necelých 400 metrů, cestička je ale pohodlná a různorodá, sem tam potůček, sem tam velké kameny, sem tam měkká tráva. Je horko. Jsme nahoře, v sedle dáváme zaslouženou pauzu, povídáme si s pár místníma a vyrážíme vpravo na hřeben vedoucí k vrcholům Nadkrstac a Krstac. Tady jsou dvě možnosti - lze se vydat vyloženě po hřebeni - jde vidět cestička klečí (najdete i na mapách) - nebo jít pěkně po široké štěrkové cestě těsně pod hřebenem. Za mě je teda ta hřebenovka rozhodně hezčí a pro děti zábavnější, takové malé bludiště mezi zakrslými borovicemi. Chvilku stoupáme, chvilku klesáme, Prokoško jezero pod námi.
Dojdeme takto až k místu s rozcestníkem - velkým křížem, který jde vidět i od jezera. Tuto cestu jsme si zvolili pro sestup na doporučení místních (i když jsme nedošli až na nejvyšší Nadkrstac), červená vede strmě dolů až k jezeru (píšou 45 minut, řekla bych tak 2 km). Samozřejmě můžete pokračovat po hřebeni dál, až tam, kam vás nohy zavedou. My jsme věděli, že dál už je horší sestup dolů, čehož jsem se s dětma skrz možné uklouznutí na kamenech bála.
Cesta šla hladce, i když tyto sestupy s dětmi nejsou zas tak rychlé. Brzy přicházíme k potůčku, který by nás měl víceméně doprovázet až k jezeru. Avšak přichází nečekaná komplikace. Štěkot. Ostrý štěkot. Na protějším svahu nás zmerčil pastevecký pes (nebo ovčácký? Stále je od sebe 100% nerozeznám). Dva, tři? V klidu, jsou daleko. Nikdy by mě ale nenapadlo, jak rychle se stádo ovcí pohybuje, bohužel přesně naším směrem. Jdeme pomalu, děti dostávají strach, není to příjemné. Obecně by tady hlídací psi měli být mírní (na rozdíl třeba od Rumunska nebo Albánie), i tak štěkot budí obří respekt. Oddychnu si, když vidím baču. Stojíme a čekáme na jeho pokyny. Přivolá si psy k sobě a naznačí, kudy máme jít. Bez protestů poslechneme, poděkujeme, co na plat, že nás posílá od značené trasy. Jdeme svižně, rovně, tiše, snažíme se neohlížet. Vůdce smečky je nám ale v patách, chce vidět, jak mizíme, neštěká, ale zastrašuje nás jen svojí živočišnou přítomností. Jde za námi aspoň 500 metrů. Zpátky se vrátit na červenou nejde, jsou tam ty ovce, psům by se to asi nelíbilo, tak pokračujeme pěšinkou dál. Nejde zabloudit, jezero máme pořád pod sebou, víme, kam jdeme, no tak půjdeme oklikou, hlavně bez psa zakousnutého v lýtku. Vyjdeme na kopec, vidíme pod námi salaše, tudy hodláme sejít. Ejhle. Z domu asi půl kilometru pod námi vyběhne pes a štěká jak pominutej. Přece mu nemůžeme na takovou dálku vadit? Evidentně jo, běží směrem k nám, couváme a zase se vracíme, odkud jsme přišli. Jsme v situaci, kdy tam nemůžeme a tam taky ne. Vybíráme si úplně nenápadnou cestičku někde uprostřed a scházíme k jezeru nadivoko. Přes potůček, v křoví, ve vysoké kleči, přes kameny, ale jsme dole. Uf. Zajímavý zážitek, který mě donutil popřemýšlet, jak to bude v budoucnu. Do hor, kde je živé pastevecké řemeslo, doporučuju načerpat ideálně od místních co nejvíc rad, co dělat, když narazím na psy. Budete klidnější.
Po rychlé bosenské kávě u našich hostitelů balíme a vydáváme se tou pekelnou kamenitou cestou zase dolů do Fojnice a pak už nabíráme směr Sarajevo. Tam se tak moc těším...
♥ Pokud chcete sledovat celou naši cestu, hlídejte si štítek/tag "Bosna a Hercegovina" ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat