Dnes už se chceme přesunout do Mostaru. Mostar znají i ti, kteří o Bosně a Hercegovině nikdy moc neslyšeli. "Jo, tam je přece ten vysoký most, jak z něj skáčou odvážní kluci do divoké řeky.". Ano ten tam je. Ten most je však hlavně dalším smutným symbolem bratrovražedné války v bývalé Jugoslávii. Naštěstí i tato památka, stejně jako mnoho dalších, dokázala vstát z popela a hrdě se vypíná nad modrou řekou Neretva. Spojuje oba břehy, jak fakticky, tak symbolicky.
Máme však ještě jednu zastávku. Teploty šplhají ke čtyřicítce, všude kolem se honí bouřky, nás nějakým zázrakem míjejí. Někde mezi městem Jablanica a Mostarem leží přírodní park Blidinje. Blidinje byl nadplán, proto jsme byli překvapení, jak tam bylo pusto. Asi jsme byli mimo sezónu a mimo víkend, ale kromě skupiny mladých Čechů, kteří se na parkovišti u jezera balili na několikadenní trek, jsme nepotkali ani nohu. A vlastně to bylo super.
Místo, kde pravděpodobně zastaví každý příchozí, je Planinarski dom Orlova Stina. Ač nově zrekonstruovaný, s velkým posezením venku a parkovištěm, byl opuštěný. Normálně (nevím teda kdy) se tady údajně dá přespat, najíst a načerpat užitečné informace. V týdnu zkraje léta pusto prázdno. Škoda. Ani kempy v okolí zatím nefungovaly, ale nějaké tady jsou, jsou dobře hodnocené a stanování u tohoto jezera musí být krásným zážitkem.
Park Blidinje láká na nedotčenou přírodu a má toho dost co nabídnout. Dominantním bodem parku je bezpochyby Blidinjské jezero ledovcového původu ležící v nadmořské výšce 1200 metrů. Obklopeno kopci je největším přírodním jezerem v Bosně a Hercegovině. Rozloha se mění podle ročního období a množství srážek, hloubka je jen kolem 4 metrů. V okolí jezera je několik turistický tras různých obtížností. Dá se tady jezdit na kole, na koni, nebo se jen projít kolem jezera.
Celá krajina přírodního parku Blidinje na nás působila až snovým dojmem. Ostře modré jezero, žlutá planina kolem, hory nad jezerem, ani živáček, člověk měl pocit, že se ocitnul někde na samém okraji světa. Třeba v Patagonii.
Před cestou zpátky ještě odbočujeme ke známému lyžařskému středisku Blidinje Ski Resort. V zimě to tady nejspíš žije, v létě nikoliv. Ale byla tady otevřená restaurace, blížila se bouřka a na mě lezla migréna, takže ideální místo na pauzu. Dobře jsme se najedli a děti si užili krásné přírodní dětské hřiště v lese, tuším, že první a poslední v Bosně.
Mostar. Někdy mám pocit, že zastiňuje i samotné Sarajevo. Je krásný a má na to rozhodně potenciál. U mě však metropole vyhrává, je přirozenější. V Mostaru mám pocit, že jde víc o prachy. Mostar je pro turisty zajímavý i z geografického hlediska. Když se podíváte na mapu, všimnete si, že si sem můžete odskočit od moře. Z oblíbené Makarské jsou to nějaké dvě hodiny jízdy, proto v Mostaru narazíte tak často na zájezdový autobus plný Čechů (nebo Slováků nebo Poláků) a na lidi v plážovém oblečení. Je fakt, že češtinu jsme slyšeli ze všech koutů. Ale také spoustu němčiny a angličtiny, jezdí sem batůžkáři z celé Evropy, nesmí chybět bílé slunečníky Japonců.
V Mostaru se dá zaparkovat i na neplacených místech, když přijíždíte po hlavní ulici (Bulevar) k centru, už se dívejte kolem sebe. My jsme prochodili pouze staré město, úzké dlážděné uličky, malé kamenné mosty, mešity. Centrum není velké. Mostar leží v údolí řeky Neretva mezi horami. Ač se nachází v pěkné nadmořské výšce, teploty se v létě šplhají ke čtyřicítce, což jsme zažili na vlastní kůži (a to bylo pod mrakem).
Většina lidí zná z Mostaru jen ikonický klenutý most (Stari most), který je atrakcí číslo jedna. Jednak pro jeho historii a nešťastné události, které si prožil, ale také díky skokanům. Stari most nechal postavit Sulejman Nádherný roku 1557 na místě, kde do té doby spojovala břehy pouze jednoduchá dřevěná visutá lávka. Byla to odvážná stavba, třicet metrů dlouhý a čtyři metry široký klenutý kamenný most byl raritou a stavba trvala 9 let. Vůbec se nevědělo, zda ladný oblouk ve výšce 24 metrů nad řekou po odstranění lešení nespadne. Nespadl a vydržel toho opravdu hodně. Přečkal balkánské války na počátku 20. století, přežil i nacistické podminování za druhé světové války. Nezvládl až dvoudenní ostřelování během občanské války v roce 1993 (podle místních se most zřítil až po 60 zásazích). Mluví se běžně o popravě nebo vraždě mostu, protože ke zničení mostu nebyly opodstatněné důvody, most neměl žádný vojenský význam. Navíc se dodnes vedou spory o tom, kdo za zkázou památky stojí. Zničení mostu je zdokumentováno na spoustě videích, válečné zločiny dodnes budí hrůzu a je dobré si je připomínat. Během ostřelování samozřejmě neutrpěl jen most, ale celé historické centrum, včetně proslulého bazaru zvaného Kujundžiluk.
Hned po pádu mostu se začalo mluvit o jeho obnově. S přípravami se začalo v roce 1997, kdy vojáci mezinárodních sil vylovili ze dna Neretvy původní kamenné bloky. Ty pokryly víc než polovinu materiálu, chybějící díly vylámali ve stejném kamenolomu, odkud pocházely i původní. Stavby se v roce 2001 ujali Turci, kteří se specializovali na mosty z osmanských dob. V roce 2004 byl položen poslední kámen. Most však lidi žijící v Mostaru úplně nespojil, obě komunity - bosenští Chorvaté a Muslimové žijí na dvou březích odděleně a napětí je stále patrné.
A co ti skokani? Skákání z mostarského starého mostu má skoro 500 let starou tradici. A nutno říct, že to není sranda, kterou může provést kdokoliv. Místní borci mají tzv. Svaz skokanů z mostu. Skákání z 24 metrů není jen sport, není to ani pouhý adrenalin, je to i byznys. A byl prý od pradávna. Aby pro vás místní skočili do ledové vody a ubránili se rychlému proudu, chtějí po turistech zaplatit. Nejprve přijde místní vybírač, chodí po tenkém ochozu za zábradlím, jakoby pod ním bylo jen dvacet centimetrů, pobíhá, huláká, otáčí se na obrtlíku. Jde vidět, že to má v nohách. I v hlavě. Sbírá od každého, na nás se soucitně dívá a říká, že když máme tak velkou rodinu, stačí mu něco málo. Když vybere dost, pískne někam dolů, za chvilku přiběhne další borec, někdy v plavkách někdy v neoprénu. Polije se ledovou vodou z vědra nebo z láhve, aby teplotní šok nebyl tak velký. Vyhoupne se přes zábradlí, funí, modlí se, péruje. A letí. Letí tři vteřiny, zapíchne se do vody jako svíčka a proud ho nese strašně rychle k břehu. Jednoho skokana si užíváme ze shora, druhého si fotíme ze spodu. Je to bezpochyby zážitek, nebezpečná věc, kterou už nezvládla velká spousta nepřipravených lidí. Výška je velká, vody v létě kolem 5 metrů, skokan se dotkne dna. Ledová voda a rychlý proud tomu všemu dodává drsnou tečku.
Když si prohlédneme nádhernou historickou část Mostaru na obou březích a nasajeme orientální atmosféru, sedáme do auta a odjíždíme hledat náš první kemp. U řeky Buna pod Mostarem jich je spousta, na tři noci si vybíráme sympatický menší River Camp Buna - Half Island a stavíme poprvé stan. Matýsek sáhl pod skluzavku, kde na něj číhalo vosí hnízdo. Vytahuju poprvé lékárničku, schytal 5 žihadel do obličeje a ruky. Seznamujeme se se starším párem s luxusním obytňákem z Anglie, Klárka si beze slov a s láskou hraje s německým klukem Theem, potkáváme Brňáky s dvěma holčičkami. Tímto považuju kempingový život za úspěšně zahájený.
♥ Pokud chcete sledovat celou naši cestu, hlídejte si štítek/tag "Bosna a Hercegovina" ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat