sobota 20. srpna 2022

Bosna a Hercegovina | Den jedenáctý: NP Sutjeska & Trnovačko jezero

Myslím, že jsme se s Bosnou a Hercegovinou nemohli rozloučit důstojněji. I když jsme v horách na pomezí Bosny a Černé Hory chtěli strávit o pár dnů víc, počasí nám dopřálo jen ten den poslední. A jsem vděčná, že nám vyšel aspoň ten. Národní park Sutjeska je krásným místem a dobrým výchozím bodem do okolních dvoutisícovek. My jsme měli v hlavě sen, smělý sen vyjít si na nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny - Bosanski Maglič (2386 m n.m.). Sen, který jsme si po zjištění všech možných informací vyhodnotili jako s malými dětmi nereálný. Vybíráme si něco jiného, něco, co nás potěší všechny, pěknou horskou trasu k jednomu z nejkrásnějších jezer Balkánu - Trnovačko jezero.


Trnovačko jezero je ledovcového původu ve tvaru srdce. Leží už v Černé Hoře v nadmořské výšce 1517 m. Jezero je sevřeno ze všech stran skalními stěnami a je obklopeno hustými prastarými lesy. Zrcadlí se v něm vápencové štíty, úplná pohádka. Super je, že k němu vede příjemná a poměrně nenáročná turistická trasa, kterou zvládnou i šikovné děti. Zároveň je to trasa atraktivní a různorodá, chvíli se jde po úbočí hory, chvíli lesem, chvíli horskou pastvinou. Chvíli se klesá, chvíli se stoupá. Délka trasy je přibližně 5 km v jednom směru.


Výchozím bodem pro pěší túru je náhorní planina Prijevor v nadmořské výšce 1668 m. Z Tjentište (od staré benzínky) vede 20 km dlouhá "silnice" až do sedla Prijevor. Silnice je smělé označení. Ze začátku vás namlsá asfalt, pak přijdou díry v asfaltu, po chvíli asfalt mizí a přichází lesní nezpevněná velmi prašná cesta plná kamenů. Cesta k Prokoško jezeru byla sice horší, ale tady taky žádný med. Bacha na auto. Cestou budete míjet lesní pramen, můžete si doplnit zásoby vody, které nahoře už nenajdete. Cesta je nekonečná (počítejte hodinu nahoru, hodinu dolů), modlíme se, ať nás Zafira opět podrží. Za vjezd do přírodní rezervace platíme 5 EUR na dospělého, místní ranger si nás ukládá do databáze a konečně vjíždíme do sedla, kde parkujeme auto.






Už samotné sedlo je dechberoucí místo a hrozně jsem se na tyto kochací a uklidňující výhledy těšila. Pasou se tady krávy, všude kolem vysoké štíty hor, které už se rázem nezdají být tak vzdálené. Nad sebou vidíme vrchol Bosanskeho Magliče, je trochu v mracích, ale budí respekt. Vidíme i jednu z tras, která na nejvyšší horu vede. My se vydáváme pěknou stezkou značenou červeně. Jdeme asi dvě hodiny (necelých 5 km), nic vyloženě nebezpečného nás nečeká, jen na jednom místě v první třetině se jde ve svahu hory, bacha na uklouznutí na suti. Asi v polovině překračujeme černohorskou státní hranici, upozorňuje nás na to pouze cedule na vysoké borovici. Doporučuju s sebou přibalit silný repelent, neskutečně nás žrali komáři. Takové množství komárů jsem ještě nezažila. Poslední úsek lesem k jezeru se dost stoupá, což bylo pro děcka trochu otravné, ale první výhled na jezero obklopené vysokými horami je umlčel.





U jezera Trnovačko je malá horská chata, kde se scházejí turisti, sdílejí své zážitky, dostávají panáka pálenky, dětem byla nabídnuta šťáva z malin. Pobíhají kolem nás psi, pozorujeme těžce naložené koně, kteří na zcela odříznuté místo dopravují všechny zásoby. Jde tady přespat v hromadné noclehárně, nebo tady můžete za poplatek na břehu jezera postavit stan. To by se mi líbilo, ale nejsme na to zatím připravení. Platí se tady místní poplatek 1 EUR. Chvíli si tady odpočineme, prohlédneme si okolí jezera a vydáváme se zase zpět.


Krátce se ještě vrátím k tomu výstupu na Bosanski Maglič. Jen ve stručnosti, aby téma bylo kompletní. A snad se sem jednou vrátíme, s většími dětmi a menším stanem :) K vrcholu vedou dvě přístupové cesty, obě dvě začínají v sedle Prijevor. První trasa je víceméně pohodová, ale celkem dlouhá - nejčastěji se mluví o 10 kilometrech a asi 5 hodinách aktivní chůze v jednom směru. I mapy to tak nějak reflektují. Jde se po značené trase Prijevor - Trnovačko jezero - Veliki Maglič - Bosanski Maglič. Stoupání je víc než 1100 m. Aspoň polovinu trasy jdete v Černé Hoře. Pak stejnou cestou zpět, což se v ideálním světě dostáváme na 20 km a 10 hodin chůze. Tato varianta se jde nejčastěji tak, že se přespává u jezera a na vrchol vyráží zrána. Ta druhá trasa je sice kratší na čas i kilometry, říká se jí bosenská trasa, nicméně je označována jako náročná s velmi exponovanými úseky. Jedná se o "ferratu" po štítu hory, neustálé stoupání 700 m, délka 2 km a aspoň 2,5 hodiny nahoru. Dolů se nejčastěji chodí tou první trasou - přes Veliki Maglič a Trnovačko jezero. Ferrata není moc ferrata, moc železných vychytávek, u kterých se jistit, tady nenajdete, jestli si zvolíte tuto trasu rozhodně mějte lezecké vybavení včetně helmy. Pokud po Magliči toužíte, zvažte svoje možnosti. Povídali jsme si tady s Čechy, kteří chtěli před pěti lety na nejvyšší horu Bosny vylézt. Natěžko. Neměli úplně nastudovanou trasu, vyšli odpoledne. Potkali místního baču, zeptali se ho, kudy na Maglič. On ukázal nahoru. Vydali se tedy do skal, zasekli se a večer je sundávali záchranáři.



Pro dnešek máme splněno, jsme šťastní, jak jsme si užili procházku v horách. Někdo by si řekl, jaká je škoda, že nás děti brzdí v tom vylézt výš a dojít dál. Já to tak nemám. Necítím zklamání, že to nejde tak, jak kdybychom šli ve dvou. Protože ve dvou bychom přišli o všechnu tu dětskou radost (a taky brblání), která je všudypřítomná. Cítím vděčnost, že to můžeme zažít spolu, v pěti. Jsem na ně hrdá, že jsou často nejmladší široko daleko. A když pak děti měsíc v kuse doma kreslí hory, vím, že jsme v nich tu lásku zaseli.



S jistou dávkou nostalgie opouštíme nádhernou a stále opomíjenou Bosnu a Hercegovinu a vydáváme se do Černé Hory. Do úžasného národního parku Durmitor, který jsme navštívili už před pěti lety. Čeká nás tříhodinová cesta do centra Durmitoru Žabljak, kde narychlo po cestě hledáme nějaké ubytování. Zažíváme také první (a v konečném důsledku poměrně úsměvné) komplikace na hranicích, kdy si bosenský celník řekl o úplatek, aby nás pustil do ČH.

♥ Pokud chcete sledovat celou naši cestu, hlídejte štítek/tag "Bosna a Hercegovina" ♥

1 komentář:

  1. Nádhera..., škoda, že už mně bude 80 let. Franta Hostaša, KČT Holešov.

    OdpovědětVymazat