čtvrtek 11. srpna 2022

Bosna a Hercegovina | Den druhý: Prokoško jezero

Probouzíme se do dalšího horkého dne, opouštíme chatu u řeky a máme jasný cíl. Prokoško jezero v centrální části Bosny. Je to totiž místo, co vás uchvátí s první prohlédnutou fotkou. Nesmírně fotogenické místo, hůř dostupné v horách, proto tady nečekáme davy turistů. Prokoško jezero je ledovcového původu, leží v nadmořské výšce 1636 m v pohoří Vranica. Kolem sebe má dvoutisícovky, kolem jezera jsou rozházené dřevěné salaše, všude se pasou krávy a ovce. Malebná bosenská horská vesnička. Přibližně polovina stavení dosud slouží původnímu účelu, coby sezónní salaše. Ostatní jsou už pouhé rekreační chaty (vlastněné převážně bosenskými muslimy), které ne vždy respektují původní architekturu. Vzhledem mi krajina připomíná Velikou Planinu ve Slovinsku. Ale v menším. Místní jezero někdy nazývají horským okem právem, o modrozelené vodě se vám bude i zdát sladký sen... Až teda skončí ta noční můra ohledně pekelné cesty k jezeru :)


U Prokoško jezera máme domluvené ubytování v místní salaši, dokonce s lokální snídaní, na kterou se vyloženě těším. Tyhle ubytování "u někoho doma" mám ráda, většinou jsou to takoví ti opravdoví lidé, kteří jsou laskaví a pohostinní, vděční, že si turisté vybrali právě je. Ubytování nám zprostředkovává rodinný známý, majitelé neumí anglicky. Ještě cestou s ním ladíme detaily ohledně příjezdu přes WhatsApp, víme o obecně špatné cestě, která vede nahoru k jezeru, dokonce i víme, že cesty jsou dvě. Borec na telefonu tvrdí, že je vše ok, že není problém s běžným autem, vlastně podle něj není nic problém. Když zjistí, z jakého jedeme směru, radí cestu přes obec Gornji Vakuf. Tak tudy prosím nikdo nejezděte pokud nemáte čtyřkolku!


Věděli jsme, že obě dvě cesty k jezeru mají být lesní a nezpevněné. Obě dvě měly být dlouhé cca 16 km, každá vede k jezeru z opačného směru. Na radu jedeme teda tu, která nám byla geograficky blíž přes zmíněný Gornji Vakuf. Končí asfalt. Začíná makadam. Pohoda. Usmíváme se a vtipkujeme, že už za sebou máme přece Albánii, takže co jako. Mizí signál. Mizí makadam. Les houstne, z cesty vyvstávají kameny, větší a větší, občas nebezpečně trčí a já doufám, že pneumatiky něco vydrží. Chlupáč se začíná lehce potit a bavíme se tím, kolik z těch 16 km jsme už ujeli. Na řadu přicházejí výmoly, vyjeté koleje od traktoru, díry a velké kameny. Teď už se nebojíme jen o pneu ale hlavně o spodek přecpané a ultra zatížené Zafiry. Při prvním štrejchnutí o podvozek vtipkovat přestáváme. Cesta je horší a horší, navíc začíná dost stoupat a jedeme krokem na jedničku. V opravdu špatných úsecích vysedám a jdu před autem, vybírám nejbezpečnější cestu, díry a vystupující kameny jdou v lese špatně vidět. Jdu rychleji než jede auto. Takhle to dál nejde, podle tachometru jsme ujeli tak 5 kilometrů. Ještě zbývá 11! Nemáme signál, nemůžeme zavolat, jak se bude cesta dál vyvíjet, nikde ani noha, Chlupáč jde po svých na průzkum, ujde kilometr a cesta se nelepší. Rozhodneme jednohlasně. Riskovat, že uprostřed bosenských lesů zničíme auto, nechceme. Vracíme se 5 km dolů do civilizace, hledáme známky signálu. Voláme borcovi, že to nedáme. A on, tak jeďte přes Fojnici, tam je cesta lepší.


Jediný háček byl v tom, že Fojnica byla 70 km od nás. Z opačné strany pohoří. Takže jsme si opravdu zajeli. Ve Fojnici každý dům pronajímá džípy, vědí proč. My frčíme dál až do malé obce Merdžanići, tady už někde začíná zase šotolina, ta se po nějakých pár kilometrech zase mění v kamenitou lesní cestu. Těch 16 km se táhne jako sopel. Auto máme zaprášené, že nejde poznat původní barva, semtam kolem nás profrčí čtyřkolka. Křečovitě máváme. Děcka mrčí. Nutno říct, že pokud někdo čeká, že tato cesta je výrazně lepší, tak zas tolik ne. Taky stojí za starou bačkoru a musíte jet nesmírně opatrně a pomalu. Chce to oči zkušeného řidiče, není to sranda. Každopádně tady nebylo tolik děr, takže jsme se mohli strachovat jen o gumy. Když konečně vyjedeme z lesa, pocítím obrovskou vděčnost. Že to Chlupáč dal, že to děcka vydržela a že nás Zafira podržela. A že to za to stálo. Pod sebou vidíme krásné modré jezero obehnané vysokými štíty hor. Malý ráj na zemi.


Od roku 2005 je Prokoško jezero chráněnou přírodní památkou, takže na silnici stojí budka místních rangerů a my musíme platit - 5 EUR za auto a 1 EUR za dospělého. Pod námi se rozprostírá dřevěná vesnice, s pomocí místního rangera hledáme naši salaš. Konečně vylézáme z auta, se 4 hodinovým zpožděním.


Chaloupka je božská, stojí za to se ubytovat u místních. Pokud budete mít možnost u Prokoško jezero přespat, neváhejte! Bez internetu, elektřinu si místní vyrábí jen v malých agregátech ukrytých pod schody, záchod sice splachovací ale vedle v kůlně, voda na mytí venku ve dřevěném žlabu. Úžasný zážitek, na který děti dodnes s láskou vzpomínají. Od hostitelů dostáváme místní pálenku, děti domácí malinovku, navíc bosenskou kávu a burek. I přes jazykovou bariéru se nějak domlouváme, cítíme se tady dobře. Pán se krom ovcí a krav stará o měsíc starého opuštěného kolouška, tím si naše děcka nadosmrti získal :)



Je sice k večeru, ale vyrážíme k jezeru. Není velké, obvod jen něco málo přes kilometr, jde krásně obejít i s malými dětmi, vede tudy stezka. Obecně se v jezeře nemá koupat, kvůli ochraně přírody. Přiznávám se, že jsme se trochu osvěžili. Měla jsem pocit, že nám jezero něco dluží :) U jezera jsou lavičky, stoly, místa určená k piknikům, dozvídáme se, že sem jezdí zbohatlíci ze Sarajeva na víkendy. V některých salaších se můžete najíst, dát si čaj nebo kávu. Měli jsme štěstí, nebylo tu moc turistů, celkem liduprázdno. I tady jde dobře poznat, kdo je kdo. Původní obyvatelé si obhospodařují své chalupy a starají se o své živobytí, pak jsou tady vyložení byznysmeni, co se po kopcích prohánějí na čtyřkolkách a odhazují odpadky. Balkán plný protikladů. Balkán bejby.



♥ Pokud chcete sledovat celou naši cestu, hlídejte si štítek/tag "Bosna a Hercegovina" ♥

Žádné komentáře:

Okomentovat