pondělí 31. května 2021

Slovinsko / 9 dní s dětmi v horách

Ne, nevrátili jsme se ze Slovinska, ale z Beskyd. Tyhlety zápisky dlužím blogu už rok! Neuvěřitelný rok, který nám všem sebral i ty poslední kousky volného času, protože Covid a děti a domácnost a tak. Teď, kdy se nám pomalu v deníčku rýsuje letošní plán letního dobrodružství, jde do tuhého. Musí to ven. Musím nažhavit mozkové závity, vytáhnout zápisky a projít fotky, abych byla schopná popsat naše loňské devítidenní putování slovinskými horami. Postupně přidáváme hory (oproti 7 dnům ve Slovinsku v roce 2019 a 5 dnům v Triglavském národním parku v roce 2017), stupňujeme taky náročnost výšlapů, odvazujeme se s ubytováním - táhnou nás kempy. Pořád stejně však milujeme letní hory, unavené nohy, opálené tváře a naše umrčené děti. Slovinsko je naše láska.


I po letech se k mým cestovatelským článkům vracíte, ještě mi kvůli nim píšete. A co mi dělá úplně největší radost je, že podle nich fakt jezdíte. Vidím, že to má smysl, cestování je něco, co si nemůžeme nechat vzít. Takže sdílím, abyste si ještě stihli zabalit kufry a vyrazit...


Naše loňská dovolená ve Slovinsku byla asi ze všech nejvydařenější. Stihli jsme totiž projet všechny ty covidové semafory a užili si hory bez turistů. Zažili jsme hory tak, jak naposledy v Srbsku a Černé hoře, opuštěné, kouzelné, dokonalé. Místních mi sice bylo trochu líto, zavřené hotely, prázdné restaurace, nevytížené lanovky. Pro nás ale samé benefity. Klid, čisto, pohostinno. Ještě pro info - jezdíme konec června.


1. den: Karavanky, Podljubelj & náš první slovinský kemp

Vyrážíme už koncem června, to je nesporná výhoda školkových dětí. Vstáváme ve čtyři v noci, abychom už před půl pátou seděli ve sbaleném autě a uháněli směr Mikulov - Vídeň - Graz - Klagenfurt - Slovinsko. Poprvé pohoří Karavanky. Už samotný název mi přijde kouzelný. Vápencové pohoří Karavanky je přirozenou hranicí mezi Rakouskem a Slovinskem a zároveň nejdelším slovinským pohořím. My tady ještě nebyli, vždycky jsme putovali víc na západě. Karavanky mají nespornou výhodu v tom, že sem jezdí míň turistů. A to jsme chtěli.


Jak jsem psala, toužili jsme po outdoorovější dovolené, takže jsme hledali kempy. Prvních pár dní spíme v kempu Podljubelj. Toto místo je perfektní startovní pozicí pro výlety do hor. Nemáme zatím stan, vybrali jsme si dřevěnou chatu áčkového tvaru, kam se vlezly čtyři futony vedle sebe a my tak měli obří letiště. Děti nadšené, samozřejmě. Zázemí kempu na jedničku, dostatek sprch, umývadel, vybavená venkovní kuchyňka, bar s občerstvením, četná venkovní posezení, dětské hřiště plus sportovní zázemí. Čisto. Možnost parkování hned u chatky. Ochotný a přátelský personál. A my téměř sami v celém kempu. Díky, Covide.


Už první den výšlap do hor, nemůžeme ztrácet čas a je potřeba rozhýbat ztuhlá těla z auta. Cíl byl jasný - Planinski Dom na Zelenici (1536 m n.m.). Autem se za pár minut přesouváme do průsmyku Ljubelj (Loibl Pass). Už samotný průsmyk je krásným místem pro výlety, leží ve 1369 m n.m., má velkou historii, dva impozantní obelisky vytyčují hranici mezi Rakouskem a Slovinskem, cesta k průsmyku Ljubelj se v zimě používá jako náročná sáňková dráha, jsou zde také důležité pozůstatky válečného pracovního tábora. Auto parkujeme na parkovišti pod bývalým hotelem (vlevo před vchodem do ljubeljského tunelu - 46°25'57.3"N 14°15'35.1"E). Z parkoviště po značené cestě chvilku lesem, hned jak z něj vylezeme, víme, že to bude stát za to. Hory vlevo, hory vpravo. Před námi, za námi. Úžasná podívaná. Kamenité příkré severní stěny dominantní Begunjščice, zbytky ledovce na dohled a stále dostatečně zeleno. Cesta je jasná a bezpečná, nenarazili jsme na úsek, při kterém bych skrz děti tuhla (to přišlo až další den). Část cesty je bývalá sjezdovka, poslední úsek k Planinskemu Domu se zase jde klečovým pásmem, stoupá se v serpentinách po kamenech, to děti bavilo nejvíc. Chata na Zelenici leží v sedle, výhledy nečekejte. Děti ale potěší hřiště, vás občerstvení.



 

Shrnutí: Skvělý výlet i pro akční děti, sice s velkým stoupáním (převýšení asi 550 m), ale jinak zcela bezpečný. Vzdálenostní odhad je celkem 6-7 kilometrů. Šli jsme dvě hodiny nahoru atraktivní a různorodou trasou, dolů asi hodinu po pohodlnější (a mnohem méně zajímavé cestě - zásobovací a záchranářské). Celou cestu nahoru krásné výhledy. Totální absence stínu - myslete na ostré sluníčko! Na horské chatě se můžete klidně i ubytovat, minimálně se tam dobře najíte a napijete.

2. den: Bornova trasa, Planina Prevala & naše první bouřka v horách

Druhý den přinesl první pořádný adrenalin. Teda lehce vyplašená jsem byla samozřejmě jen já, matka, co se bojí výšek, a jezdí ráda po horách. Ve skutečnosti to bylo úplně v pohodě, není čeho se bát, když je člověk obezřetný. Trasu chodí mladí, staří, psi, rodiny s dětmi. Taky se ukázalo, že co se týče počasí, horám nemůžete důvěřovat, a každý slunečný den může skončit prudkou bouřkou... 


Cílem druhého dne byla Planina Prevala a velmi stylová salaš s tradičními pokrmy. Opět pod svahy Begunjščice, tentokrát však jižní strany. Celá trasa je nazývána Bornova cesta. Výchozí bod je stejný jako předchozí den - Loibl Pass (průsmyk Ljubelj), parkoviště pod bývalým hotelem (46°25'57.3"N 14°15'35.1"E). Na konci parkoviště musíte najít ceduli se sexy turistkou a nápisem Prevala (viz foto níže), abyste nabrali správný směr. Pak už nemáte kam zabloudit, i když cesta není značená. Trasa je nádherná a velice různorodá, turisticky atraktivní. Chvíli se jde lesem, poté se pokračuje podél okrajů srázů s dechberoucími výhledy. I když se to na první pohled může zdát nebezpečné, cestička byla vždycky dostatečně široká, na nejexponovanějších místech byla ve skále ocelová lana, kterých se můžete pro jistotu držet. Pro děti super zážitek. Jediné co, že je nemůžete nechat lítat. Prostě se jde pomalu a na řetězových místech je třeba se přidržet. Podél cesty můžete prozkoumat pohraniční bunkr, památku na dobu před druhou světovou válkou. Po zhruba kilometru chůze podél srázů přichází na řadu skalní tunel - Bornov tunel se zajímavou historií. Je 200 metrů dlouhý, s "oknem" v polovině, které do tunelu přivádí světlo a vzduch. Baterka nutná, bacha na hlavu a kaluže. Za tunelem se ještě chvíli jde podél skal, potom přicházejí suťová pole, poslední část cesty se jde s mírným stoupáním lesem. Horská planina Prevala leží ve výšce 1311 m n.m. a je tady krásně. Pasou se tu hojně krávy, což je pro děcka vždycky zážitek. Koča poskytne azyl i chutné jídlo (od poloviny května do prvního sněhu).


 






Během našeho oběda se přihnala bouřka, tak jsme se spolu s dvaceti anglickými turisty nacpali dovnitř malé koče. Paní domu nás varovala před návratem, vítr by mohl být v exponovaných místech na srázech nebezpečný. Čekali jsme. Vše se do hodiny utišilo a tak jsme se za mírného mrholení vydali zpět. Bylo to v pohodě, skály ani děti po dešti neklouzaly.


Shrnutí: I přes mé zbytečné obavy vidím Bornovu trasu jako jednu z nejkrásnějších, co jsme kdy šli. Je nenáročná co do stoupání, je velice různorodá a nabízí překrásné výhledy do údolí. Šli jsme stejnou trasou tam i zpátky, bylo to necelých 5 kilometrů jedním směrem (takže celkem max. 10 km), s dětmi si na výlet vyhraďte asi pět hodin i s příjemnou a nutnou přestávkou na Planině. Pokud však máte děti divočejší povahy, které nezkrotí ani kilometrová propast pod nohama, nechoďte sem, bude vás to stát nervy.

3. den: Planina Kofce, Dom na Kofcah & nekonečné pastviny

Třetí den, třetí planina, třetí Planinski dom. Tento výlet nám doporučili místní z kempu a tak jsme se nechali zlákat. Kofce jsou nejzápadnější pastvinou na jižním travnatém svahu masivu Košuta. Na Kofce vede několik tras, nejznámější a nejkrásnější se jde z obce Tržič, my zvolili trasu kratší a jednodušší - vhodnou pro rodiny s dětmi. Přímo z obce Podljubelj, kde kempujeme, vede silnice na východ, ukazatel "Kofce" se občas objeví, nebo se ptejte kolemjdoucích. Musíte se autem dostat co nejblíž k farmě Matizovec, jak se budete blížit, uvidíte četná parkovací místa u lesa. Farma Matizovec je velká, nemůžete ji minout. Pak už jdete po svých, povětšinou lesem. Ukazatele zde jsou a přijde mi, že nejde zabloudit. Velkou část cesty stoupáte. Někdy i zprudka. Jde se lesní cestou, občas přes velké kameny, ale cestou děcka sbíraly lesní jahody, což je zaměstnalo a trochu rozptýlilo. Tato trasa je totiž moc nebavila, byla dost jednotvárná. Až do té doby, než se les rozestoupil a vyloupla se pastvina. Obří zelená plocha, pasoucí se zvířata, kam jen oko dohlédne. Kolem majestátní hory. Idylka a hrozně jsme se těšili, až si sedneme na lavičku před velkou horskou chatu "Planinski Dom na Kofcah" - 1488 m n.m. Chata je věhlasně známá, skvěle se tady vaří a pohledem do okolí si krásně odpočinete. Kolem se pasou stáda krav a koní, viděli jsme i kozy, ovce. Planina Kofce je perfektním výchozím bodem k dalším túrám do hor. Pro děti je ideální vyrazit kratší procházkou i na menší malebnou planinu Šija. Pro zkušenější, neunavené a bezdětné se nabízí přechod Košuty, nebo výstup na nejbližší vrcholy Veliki Vrh anebo Kladivo. My to už nezvládli a po odpočinku se vydali zase stejnou cestou dolů.







Shrnutí: Časově nenáročný výlet lesem pro rodiny s dětmi. Z farmy Matizovec je to na pastvinu jen asi 2 km, ale počítejte se stoupáním, které děti zpomalí. Nahoře na Planině je opravdu krásně, výšlap stojí za to, i když samotná cesta nahoru nijak turisticky atraktivní není. Doporučuju zajít i na pastvinu Šija, je to asi jen 1,5 kilometru napříč pastvinou (cíl Taborniški Dom Šija).

4. den: Přesun do Julských Alp, ubytování nad Bohinjským jezerem

Popravdě se mi z Karavanek ani moc nechtělo. Zamilovala jsem si tamní panenskou přírodu a minimum lidí. Rozhodně se chci vrátit, možná až děti budou větší a zvládnou s námi třeba nějaký vícedenní přechod. Ale plán dovolené je daný, musíme se hnout. Jedeme na západ. Do centra Triglavského národního parku, k Bohinjskému jezeru. Tady to máme moc rádi. I tak jsme tady chtěli zkusit něco nového. Takže vyjíždíme kabinovou lanovkou z vesnice Ukanc na Vogel. Kabinka samozřejmě nejede až na Vogel (hora vysoká 1922 m), ale celý horský areál na horní stanici lanovky nad Bohinjským jezerem se takto jmenuje. Leží ve výšce 1535 m n.m. a našli jsme si tady ubytování v horské chatě Hostel Murka. Obývali jsme dva samostatné pokoje, sdílené sociální zázemí, žádná kuchyňka. Počáteční obavy se rozplynuly - celý hostel jsme měli pro sebe. Pozitivní Covid efekt. Trochu strašidelné v noci, ale hezky dobrodružné. Nespornou výhodou byly snídaně v ceně přímo v restauraci stanice lanovky. To byla událost dne, dodnes na bohaté menu a příjemný personál vzpomínáme. Celý areál Vogel je úžasným místem pro letní dovolenou, hory jsou vyloženě na dosah. Navíc pro děti je tady pěkné dřevěné hřiště a mnoho soch zvířat vyřezaných ze dřeva. Důležité info k ubytování - auto jsme měli tři dny bezplatně zaparkované na parkovišti u dolní stanice lanovky a veškeré cesty kabinkou zdarma. I dodatečné cesty lanovkami v areálu byly gratis. Nesporná výhoda ubytování přímo na Vogelu.






Tento den jsme sice už žádný výšlap nestihli, zato jsme si užili první koupání. Na menší pláži v Ukanci děti ochutnaly ledovou bohinjskou vodu a kdyby nás nezahnala bouřka, leží tam dodnes. V Ukanci je skvělý kemp přímo u vody, dostatek restaurací a barů, a v kempu Zlatorog pěkné dětské hřiště a lanový park. Po návratu lanovkou nahoru jsme si ještě užili nádherné výhledy na Bohinjské jezero (vyhlídková terasa), prozkoumali okolí hostelu a unavení padli na palandy.





Shrnutí: Bydlení na Vogelu se ukázalo jako skvělý nápad. Bohinjské jezero (které jsme neměli jako prioritu, ale jen jako příjemný bonus) je na dosah, vyhnuli jsme se však ubytování v turistickém centru Ukanc. Vrchní stanice lanovky je perfektním výchozím bodem k výšlapům do hor. Jediné, na co si musíte myslet, je čas. Jakmile vyjede poslední lanovka, jste odříznutí od civilizace. A to nám přesně vyhovovalo.

5. den: Výšlap na Šiju a možná až na Vogel

První plnohodnotný den na Vogelu. V plánu velký výšlap až na vrchol Šija (1880 m n.m.). Odtud se dá pokračovat až na samotný Vogel, ale to zatím necháváme otevřené. Po celkem dobrodružné noci, kdy nám plch lezl po okně a šel po zásobách jídla, které se venku chladily (prvních deset minut jsem byla přesvědčená, že je to medvěd, co nám shazuje věci z parapetu), jsme docela nabuzení a vyrážíme hned po snídani. Kousek před naším hostelem je informační tabule se zaznačenými vrcholy v okolí a taky směrovky na Šiju a Vogel. Vydáváme se strmě dolů, jižním směrem k blízké sedačkové lanovce, která nám poněkud zkrátí cestu nahoru (ale děláme to vážně jen kvůli dětem :)). Pěšky by to měla být necelá půlhodina dospělé chůze. Vystupujeme z lanovky Orlove Glave a kousek před sebou máme stejnojmennou vyhlídku. Troška stoupání mezi klečí a kameny a kocháme se na vrcholku s křížem a zvonem. Kruhový výhled do všech stran, k pojmenování hor kolem nás pomůže kulatý železný infopanel, kde je vše zaznačeno. Po chvíli zase dolů a pokračujeme dál směr Šija. Chvíli se jde po docela široké kamenité cestě (sjezdovka), brzy se však dostáváme na malebnou stezku mezi bílými kameny a klečovým porostem, občas se musí překonat nějaký ten balvan. Celou dobu na nás svítí sluníčko, tady se opravdu neschováte, myslete na to. Dostáváme se do sedla těsně pod Šijou, svačíme u rozcestníku na Vogel (další 1 hodina 40 minut). Kubík je unavený a nechce se mu dál. Mrčí. Pláče. Moje motivace nestačí. Chybí totiž ta vnitřní. Chlupáč trochu ztrácí nervy a odchází na vrchol Šiji sám. Po pár minutách za ním vybíhá Klárka a myslím, že nahoře byla rychleji než on :) Chvilku tam pobudou, slezou dolů, já předávám Matějka a šplhám na Šiju také. Nenechám si to ujít. Tento závěr a konečný výstup na Šiju trvá zhruba deset minut, ale je už náročnější. Prudké stoupání a lezení po velkých kamenech (i přes svůj strach z výšek jsem se necítila ohroženě). Většina dětí si to dosyta užije. A nahoře? Tam bylo krásně. Hodně zeleno a všude kolem skalní masivy. Před sebou vidím i majestátní Triglav. Přede mnou se táhne pěkný hřeben, láká to pokračovat dál...











Slezu zpět za zbytkem výpravy k rozcestníku a Chlupáč oznamuje, že pokračuje na Vogel. Říkám, že bude pršet. On na to, že to stihne. Potřebuje si od nás evidentně odpočinout. Pusa a sbohem. Nechá nás napospas opuštěné divočině a já jsem zase jednou vděčná, že mám tak hlučné děti. Myslím zase na medvědy. Nikde ani živáček. Dolů to jde ale samo. Kubík se uklidnil, Klárka poskakuje, Matěj na mě znovu usnul. Poslouchám blížící se hromy a tuším, že to Chlupáč nestihne. U Orlove Glave začíná kapat. Je bezpečné jet na lanovce v bouřce? Naštěstí počasí čeká a slejvák se spustí až před hostelem. Dáváme sváču venku před chatou, ukrytí pod střechou a užíváme si rozmary přírody. Chlupáč přichází durch mokrý, oblečení a boty snad suší dodnes. Myslím, že na bouřku v horách bude vzpomínat dlouho...







Shrnutí: Pro mě zatím nejkrásnější slovinský trail a výstup na jeden z vrcholů Julských Alp - Šija (1880 m n.m.). Trasa vhodná i pro chůze zvyklé děti, je bezpečná, značená a podle mě zábavná. Poskakování mezi kameny, proplétání mezi klečovým porostem, troška šplhání, krásné výhledy. Ukazatel u horní stanice lanovky (našeho hostelu) ukazuje na Šiju 1 hodinu 30 minut (můj odhad je 6 km). To stejné plus minus zpátky, akorát příjemné klesání. Občerstvit se cestou můžete na chatě Orlove Glave.

6. den: Bohinjské jezero s dětmi

Ráno nahoře stále prší. Bouřka byla dlouhá a na výšlap do hor to dnes nevypadá. A děcka taky potřebují pauzu. Bohinjské jezero známe spíš z druhé strany od obce Stara Fužina, teď objevujeme Ukanc. V kempu Zlatorog jsou dětská hřiště, pokud jim chcete udělat radost. Ale protože to bychom nebyli my, abychom to jen nějak proflákali na pláži, mám plán. Zlatorog Fairy Trail - značená pohádková cesta s úkoly, při které děti poznají místní pohádkové bytosti. Navíc je každé stanoviště moc pěkně a komplexně pojato (pohádka, zdůraznění jednoho smyslu a jedné emoce), není to jen čtení, ale na děti vždycky čeká nějaká aktivita - třeba projít kamenným bludištěm. Pokud budete chtít, můžete si na různých místech v Ukanci koupit brožurku, kam budou děti sbírat razítka z jednotlivých stanovišť. Značená trasa začíná přímo v kempu Zlatorog (u silnice a spíš ke konci kempu směrem k Sava Bohinjka), celá jde v klidu projít za dvě hodiny a jde se krásnou přírodou poblíž jezera. Na stránkách výše je i mapka stezky. Jako bonus navíc - potkáte i nějaká další hřiště. V poledne se vyjasnilo, teplota stoupla, převlékli jsme se do plavek a našli pláž vhodnou i pro malé děti. Velké hloubky a tajemné vody si užijí zdatní plavci, jedna strana pláže s velmi pozvolným vstupem do vody ideální pro úplná mrňata.








Bohinjské jezero miluju, jeho průzračná krása v sobě odráží štíty hor. Je ledovcového původu a je největší ve Slovinsku. Hloubka může dosahovat až 45 metrů, v parném létě se teplota vody vyšplhá ke 22°C. Krom koupání je v dosahu jezera řada turisticky atraktivních cílů (některé najdete v mém starším článku, odkazy jsou v prvním odstavci) - zmíním vodopád Savica, Korita Mostnice, Planina Voje, Planina Pokljuka... Až se k Bohinjskému jezeru vypravíme příště, chtěla bych ho konečně obejít. Trasa má 12 kilometrů, což je schůdné i s dětmi.




Shrnutí: Díky Zlatorogově dětské stezce jsme prozkoumali pro nás zatím neznámou část Bohinjského jezera kolem přítoku Sava Bohinjka, kde jsme našli i krásná místa ke koupání. Hlavně pláž - úžasný bílý výběžek do jezera - nás nadchla. V sezóně tady musí být mraky lidí, my jsme měli štěstí a koupání si užili v relativním klidu. Voda chladná, možnosti vodních radovánek veliké. Další tipy. co dělat u Bohinjského jezera, najdete ve starších článcích.

7. den: Rozloučení s Vogelem, Jezero Jasna, průsmyk Vršič

Tři dny tady utekly jako voda, cítím obvyklou nostalgii a hluboký smutek, že musím odjet z místa, které je tak kouzelné. Snídáme, balíme se v hostelu, uděláme ještě malou vycházku v okolí a sedačkou si vyjedeme na Orlove Glave, kde se chvíli pomotáme mezi ovcemi. A zase zpět, tentokrát se loučíme s Vogelem a kabinkou sjedeme k jezeru do Ukance. Skládáme se do auta a vyrážíme ještě víc na západ. Přes Bled a Jesenici do Kranjske Gory, kde přichází nutná pauza. A nutné osvěžení. Jezero Jasna je velmi fotogenickou a velmi turistickou záležitostí. Jeho krása je dechberoucí a ty davy lidí mu ráda odpouštím. Každá fotka odsud působí jako kýčovitá fotomontáž, v průzračné vodě se odráží modré nebe, zelené svahy a bílé vrcholky hor. Jezera jsou to vlastně dvě a jsou uměle propojena a vytvořená na místních vodních tocích. Voda je ledová asi vždycky, tentokrát měla nádherných 15°C. Koupal se Chlupáč, koupala jsem se já, koupala se Klárka. Rychle a zběsile. Chlapečci si oblékli plavky a jen pózovali se špičkou opatrně namočenou ve vodě. Je tady pěkně, jsou tu bary, restaurace, pikniková místa, lavičky, dřevěná věž, ze které místní borci skáčou do vody, socha Kozoroga a taky místního Gandalfa... Dovedu si představit, že jdou odtud dělat moc hezké výlety do okolí - za jezerem je koryto řeky Pišnica, které by moje děti s láskou objevovaly, vydala bych se tedy příště tudy. Zatím jsme Kranjskou Gorou vždy jen projížděli, což je možná škoda.







Další zastávkou na naší cestě je známý průsmyk Vršič. Nejvyšší silniční sedlo ve Slovinsku spojující obce Bovec a Kranjskou Goru. Silnice byla postavena ruskými zajatci během 1. světové války. Cestou projedete 50 serpentin. Naštěstí my v autě nezvracíme. Už na začátku vršičské cesty pojedete kolem dřevěné pravoslavné kaple - Ruska kapelica, která byla postavena ruskými zajatci na památku ruských vojáků, které při práci na Vršiči pohřbila lavina. Přes Vršič většina lidí jen projíždí, přichází tak o pěkný kus hor. My tady aspoň vždycky zastavíme a uděláme párkilometrovou procházku k horské chatě Poštarski dom na Vršiču. Krom pěkné, různorodé a nenáročné trasy, je i samotná chata úžasným místem. Velkolepé výhledy do okolí, možnost velmi dobře se najíst. Cestou můžete počítat ovce, které se tady velice hojně a divoce pasou, neustále přebíhají přes cestu, pletou se doslova pod nohama. Děti určitě zaujmou pozůstatky vojenského betonového bunkru, který se při troše fotografického umu dobře vyjímá na fotkách panenské přírody. Určitě se také zastavte u informační cedule s názvem Ajdovska deklica (The Pagan Girl) - velký obraz dívčí tváře při troše pozorovacího talentu spatříte v protější skalní stěně Prisojniku. Pokud dětem přečtete i legendu o zakleté dívce, která uměla předvídat budoucnost, máte téma k vyprávění na další hodiny. I na bolavé nohy zapomenou, jak jsou tím vším fascinované... 






Sjíždíme do zeleného údolí, projíždíme už známá místa jako Trenta, Soča, Bovec, všechno nám přijde důvěrně známé. Odbočujeme na nenápadnou cestu a vjíždíme do lesa, kde nás přivítá Camp Vodenca. Tady budeme tři noci spávat. Kemp je velký oproti tomu v Karavankách, na atmosféře však neztrácí. Ochotný personál, dostatečné vybavení a velký prostor obklopený lesy. Kemp je vystaven v několika patrech, bydlíme někde uprostřed. I tentokrát jsme si vybrali malou dřevěnou chatku áčkového tvaru, a cítíme se tady jako doma, i když máme jen pár metrů čtverečních. Na spaní nám to bohatě stačí, zbytek času jsme venku.




Shrnutí: Přesuny autem jsou nutné rozdělit na několik úseků. Pro všechny roadtripy platí, že je dobré nastudovat mapu a přilehlá atraktivní místa, těm tyto přestávky uzpůsobit. Tato dovolená nám ukázala, kterým směrem se budou naše dobrodružství ubírat. Život v kempech nás zaujal, sdílené prostory nás neodrazují, děti mají velkou volnost a v kempu je člověk blíž přírodě než v nějakém apartmánu (od hotelů jsme upustili už dávno). Kempy se navíc staví v těch nejzajímavějších lokalitách. Ze stanu máme zatím respekt, chatky se ukázaly jako vhodný předstupeň. 

8. den:  Mangartské sedlo s dětmi a sbírání odvahy na příště bez dětí

V Mangartském sedle jsme už byli. Tenkrát jsme byli tak vyplesklí z toho, jak je božsky v samotném sedle, že nás ani nelákalo vylézt až úplně nahoru na Mangart. Jenže jak na horách trávíme toho času víc, láká nás hranice posouvat. Já ale nemám dost odvahy vystavit tomu ty naše malé děti. Sám sebe si dospělý člověk prostě ohlídá, ale být zodpovědný za špatný krok svého dítěte mě hrozně moc straší. Proto jdeme zatím na pohodu a pro radost. A vlastně svět je krásný i z pastvin, ne jen ze špiček hor :)


Z Bovce vyjíždíme ráno na sever do obce Log pod Mangartom. Když jsme tu byli minule, autem jsme dojeli po adrenalinové silnici až do sedla, do 2072 m n.m. Byla to zpoplatněná silnice, tuším 5 EUR. Je to nejvýše položená silnice ve Slovinsku a popravdě už bych se i obešla :) Pamatuju si tenkrát ty nervy, kdy se s někým vyhýbáte na úzké silnici a nechcete se vůbec dívat dolů. Ale ta hloubka je jako magnet. Taky si pamatuju, jak byla na silnici spadená suť a projet tím nebylo úplně příjemné. Výsledek za to samozřejmě stál, ale mnohem víc jsme uvítali variantu číslo dvě, která nás potkala loni. Už v Logu nás zastavili, řekli, že na parkovišti máme odstavit auto a nahoru nás vyvezou minibusem. Nevím, zda už je to zavedená praxe, která tak bude napořád, ale nám to maximálně vyhovovalo. Vložili jsme se do rukou zkušených řidičů a vyhnuli jsme se místy stresujícímu zážitku. Navíc Chlupáč se mohl taky kochat. Tuším, že to tak udělali z hlediska ekologie a udržitelnosti mangartské přírody. Stovky aut a motorek denně ráz krajiny opravdu narušují. Řidič ukázal, kde jsou sáčky, a pořád se ptal, jestli jsou děti ok. Jsou zvyklí, že se na krkolomné silnici plné serpentýn, skalních tunelů a obřího převýšení často zvrací. Chlupáči ale přece nezvrací. Díkybohu. Na parkovišti a výstupní stanici na úrovni horské chaty Koča na Mangrtskem sedlu (1906 m n.m.) jsme si zjistili, jak jedou autobusy dolů, a vyrazili jsme za závoru. Velká část cesty k sedlu se jde po asfaltce (cca 2 km), občas kolem vás projede neukázněný motorkář, nebo prosviští tichý cyklista. Jinak ale jdete s desítkou dalších turistů směrem nahoru. Dospělí si užijí impozantní výhledy na všechny světové strany, děti tato stereotypní trasa po asfaltu moc nebavila. Na Kubíka dolehla několikadenní únava a poněkud stávkoval. Jak se silnice změní v pěšinku, máme vyhráno a nálada všech zúčastněních se mění. Mangartské sedlo leží na úplném pomezí Slovinska a Itálie, vrcholky Julských Alp jsou na dosah, na zelených pastvinách pobíhají stáda ovcí, jsou zde zbytky sněhu, ze svahů se sunou suťová pole, všude jsou menší skalní útvary, na které mohou větší děti relativně bezpečně lézt. Po vyšlapaných pěšinkách se dají udělat pěkné procházky, srázy k italské straně jsou přímo výstražné. Najdeme si velký balvan, který obsadíme, je za ním trocha stínu, který se tak vysoko hledá jen stěží.







Po domluvě Chlupáč pokračuje sám směrem k vrcholu Mangart (2679 m n.m.), pro malé děti to ještě není, když někdo šel dál s dětmi, byly to aspoň dvanáctileté... Výstup na Mangart je možný několika způsoby (3 různě obtížné cesty a ferraty), nejjednodušší vede přímo ze sedla. Tou se vydal Chlupáč a i tak ji bez vybavení popisoval jako adrenalinový zážitek. Velice různorodá trasa, místy po úzkém hřebeni, místy po suti, místy po zmrzlém sněhu, pak přicházejí na řadu řetězy a ocelová lana. Narazila jsem na moc hezky zpracovaný článek o výstupu na Mangart s dětmi, třeba někoho inspiruje. Všechny trasy jsou dobře sepsány tady.







Shrnutí: Mangartské sedlo je místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Díky tomu, že se dostanete velice vysoko autem/busem je vhodné i pro rodiny s dětmi. Trasa do sedla je pak už nenáročná, snad jen svou monotónností trochu únavná. V sedle je to jako v pohádce, procházet se po zelené trávě nad mraky je velký zážitek. Pokud se rozhodnete pro výstup na Mangart nepodceňujte vybavení, s nezajištěnými dětmi bych nahoru rozhodně nešla.

9. den: Údolí Soči, Velika Korita a slap Boka

Poslední den ve Slovinsku. Na skok do Itálie jsme se díky Covidu bohužel nedostali, hned za hranicemi je krásné jezero Lago del Predil (info o něm najdete ve článku z roku 2017). Děti si ale zaslouží právo volby. Buďto vyjedeme lanovkou na Kanin a tam něco podnikneme, nebo se potouláme v údolí řeky Soča. Oba dva cíle nestihneme, oba dva potřebují čas a svůj klid. Děti překvapivě odmítají lanovku a vybírají řeku. Asi si úplně neuvědomují, kolik stupňů bude průzračná voda mít... O nejvýš položeném lyžařském středisku ve Slovinsku Kanin - Sella Nevea jsem psala taky v článku 2017, takže pokud vás to táhne sem, mrkněte sem.


Takže Soča. Soča je bezesporu perlou mezi evropskými řekami, musí uchvátit každého. Svou divokostí, svou modrozelenou barvou, svými dřevěnými lávkami, svými kaňony. Dost dobře si dokážu představit strávit u Soči několik dní, muselo by být ale parnější léto, ne červen. V červnu se teplota vody dostává ke 12°C. Soča je rájem vodáků i cyklistů, její okolí je vhodné pro výlety s malými dětmi, klidně i s kočárky. Je dlouhá, má mnoho tváří, sejít k vodě můžete prakticky kdekoliv. Přes Soču vede mnoho dřevěných houpajících se lávek. Zajímavý je i Soča Trail - 25 km dlouhá trasa vede od pramene Soči až do Bovce





Pokud byste na Soči měli navštívit jen jedno jediné místo, pokud nemáte čas na nekonečně zábavné procházky po/proti proudu, zvolte Velika Korita. 750 metrů dlouhá soutěska je až 15 metrů hluboká, jen pár metrů široká. Nejlépe zaparkujete kousek za mostem, přes který se pokračuje dál do údolí Lepena. Soutěska jde krásně prozkoumat shora, jsou tady pěšinky a vyhlídková místa, na některých místech - tam kde soutěska končí - se jde dostat hodně blízko k vodě, pokud přeskáčete po obřích balvanech víc do centra dění. Otužilci zde plavou a skáčou do smaragdové vody, mnoho lidí tady jen polehává, opaluje se a odpočívá. Děti se mohou hrát v řece, stavět hráze a přehrady z kamenů.






Posledním cílem byl vodopád Boka (Slap Boka) pár kilometrů za Bovcem. Auto jsme nechali na malém parkovišti u silnice (46.3191088361247, 13.496289341855718), přešli jsme silnici a šli po mostě přes téměř vyschlé koryto řeky. Už z mostu jde vidět 130 metrů vysoký vodopád ve skalní stěně. Značená cesta vede povětšinou lesem a po relativně krátkém stoupání se octnete na vyhlídkové terase, kde máte vodopád jako na dlani. My tady končíme, nicméně můžete se vydat dál, až nad samotný vodopád. Cesta je velice strmá a minimálně na dvě hodiny, místy vede na samých krajích hlubokých srázů. Pro malé děti to není. Podle volně dostupných fotek soudím, že nahoře to musí být pecka.




Vracíme se do kempu, balíme věci do auta, užíváme si poslední tábornický večer. A čekáme na bouřku, která má v noci přijít. Přišla a byla ukrutná. Myslím, že většina lidí ve stanech noc probděla, stejně jako já a to jsem měla zadek v suchu. Projevila jsem vděčnost, že jsme ještě ten stan nepořídili. Vstáváme ještě před rozbřeskem a za mírného deště opouštíme uplakané Slovinsko. Teď nás čeká týden v Chorvatsku, dětem za odměnu ♥

Žádné komentáře:

Okomentovat