sobota 26. srpna 2017

Slovinsko / 5 dní s dětmi v Triglavském národním parku

Tak dlouho jsme vymýšleli, kam ještě zaletíme na pozdní letní dovolenou, až jsme skončili zase na horách. A zase na Balkáně. Ve hře toho bylo tolik. Zvítězilo Slovinsko. Táhne nás to sem. Ještě než se nám narodily děti, jsme už procestovali velkou část Slovinska (Bled, Bohinj, Velika Planina, Predjama a jeskyně Postojna, Lublaň, Piran...). Tentokrát jsme to zapíchli už v Julských Alpách. A z toho, co jsem zatím poznala, je to to nejlepší, co ve Slovinsku navštívit. Vrátili jsme se spokojení, příjemně unavení a nabití tou velikánskou energií. A taky trochu rozlítostnění, že to tak pekelně rychle uteklo.


Cesta autem do Slovinska

Tohleto krátké cestování je příjemné. Z Brna na hranice Rakousko - Slovinsko nám to zabralo něco málo přes 5 hodin. Při dodržování předpisů :) Jezdíme brzo ráno (něco po 4.), takže doprava byla i tentokrát mírná. Jeli jsme klasicky po dálnici Brno - Mikulov - Vídeň - Graz - Klagenfurt - Villach. Česká a rakouská dálniční známka, slovinskou nepotřebujete. O cestování autem s malými dětmi už jsem toho napsala dost, nebudu se tedy opakovat. Pro ty, kdo nečtou pravidelně, přidávám odkazy na starší články - únava a nevolnost v autě, tipy na cestování s dětmi, tipy do auta. Z Jakoubka se stává vrchní prudič a "mamí" v různých podobách jsem za cestu slyšela přísámbohu milionkrát...


Ubytování na samotě u lesa

Tahle dovolená byla taková hurá akce, což jsme poznali při hledání ubytování. Všechno za rozumné peníze bylo pryč - jak na booking tak na airbnb. Věděli jsme, kam chceme jet, hledali jsme tedy ubytování na místních stránkách. Když Chlupáč objevil víceméně jednu jedinou volnou chalupu, rezervovali jsme ji, nic moc jsme od ní ale nečekali. Ale byla úžasná. Apartma Stergulc v obci Soča. Velmi dobře udržovaná chalupa uprostřed travnatých kopců, hned vedle lesa, obklopená horami. Nikde nikdo. Chalupa má dva vybavené apartmány (jeden pro 5, druhý pro 2), které jdou propojit v případě větší skupiny. První noc jsme tady bydleli úplně sami, potom přijel mladý nizozemský pár, se kterým jsme se míjeli. Obrovská zahrada, dvě venkovní posezení, gril, houpačka a koš na basket. Dobrá příjezdová cesta, parkování na zahradě. Všechno čisté, kromě mikrovlnky a rychlovarné konvice zde bylo všechno. Za apartmán jsme platili 55 EUR za noc. Soča je ideálním výchozím bodem pro turistiku, cyklistiku i rafting.



A program? Jak jinak než nabitý :) Musím říct, že 5 dní na Triglavský národní park je žalostně málo. S malými dětmi jsme byli navíc trochu limitováni a do velkých několikahodinových výstupů s obrovskými převýšeními jsme se nepouštěli. I tak jsme toho stihli strašně moc a tady jsou tipy na výlety, které zvládnete v pohodě i s dětmi.

1. den: Julské Alpy, prameny, vodopád a sedlo

Přijeli jsme dopoledne. Kranjska Gora je první větší město a vstupní brána do Triglavského národního parku. Je to taky ideální místo pro cyklisty "pohodáře" - spousta cyklostezek a příjemné rovinky. Jestli máte kočárkové dítě, tady si to užijete. Kilometry dlouhých procházek podél řeky, ve stínu stromů, se zastávkami u jezera, s nezapomenutelnými výhledy na Alpy. Počítejte ale s turisty.


Kousíček od Kranjske Gory je malá obec Podkoren. To nesmíte minout. Je tady přírodní rezervace Zelenci. Od parkoviště u cesty ujdete lesní cestou asi 5 minut a jste v ráji. Malé zelené jezírko obklopené vysokou trávou a dřevěnými můstky. V průzračné vodě vidíte kromě velkých pstruhů i bublající prameny. Tady se tvoří řeka Sava Dolinka, z ní potom Sáva - přítok Dunaje. Jezírko je dva metry hluboké a na jednom břehu stojí dřevěná rozhledna.


Na opačnou stranu od Kranjske Gory se dostanete do obce Mojstrana. Odtud vede cesta k vodopádu Peričnik. Nejkrásnější vodopád, co jsem kdy viděla. Od silnice vystoupáte strmou lesní kamenitou cestou až k samotnému vodopádu (Klára zvládla s lehkým jištěním sama, Kuba raději v nosítku). Když se dostanete na místo, můžete se vydat podél skály úzkou pěšinkou až za samotný vodopád. Chlupáč s Klárkou to proběhli jako dva kamzíci bez mrknutí oka, já měla s Jakubem na břiše docela respekt a zastavila se někde ve třetině. Tohle místo byl pro nás všechny obrovský zážitek. Když jsme zase slezli dolů na silnici, udělali jsme si odpočinkový piknik v korytu řeky, kde jsme poprvé "ochutnali" ledovou horskou vodu. Děti stavěly hráze, házely kamínky, máčely nohy. Pokud budete pokračovat ještě dál po této silnici zvané "Triglavska cesta" dojdete k místu Aljažev Dom, odkud hezky uvidíte severní stranu Triglavu.



Samotný přejezd z Kranjske Gory do Soče je zajímavý. Z cca 800 m n.m. vyjedete do 1600 m n.m. a zase sjedete do 800 m n.m. Celkem 50 serpentýn nechalo naše žaludky díkybohu v klidu. Vysokohorský přejezd Vršič je nejvýš položený ve Slovinsku a byl postaven na místě obchodní stezky kvůli vojenské technice. Dají se tady udělat mnohé výšlapy na vrcholky, my zvolili jednodušší procházku spojenou s naháněním ovcí k horské chatě Poštarski dom, kde jsme si dali pozdní oběd.


2. den: Sedlo ve dvou tisících a na skok do Itálie

Ze Soče jsme vyrazili autem směr Bovec. Kousek před městem stojí hned u silnice zachovalá pevnost z 15. století Kluže. Hezké okolí, jeskyně, opevnění, mosty, všechno láká děti ke zkoumání.


Z idylické vesničky Log pod Mangartom vede vysokohorská silnice až do Mangartského sedla, které leží v těsné blízkosti italských hranic. Je to nejvýše položená silnice v celém Slovinsku a jízda je skutečným adrenalinovým zážitkem. Je tak úzká, že se celou dobu modlíte, ať nepotkáte další nadšence v protisměru. Samozřejmě že potkáte. A kolik. Někdo musí couvnout, jiný musí ke kraji, ten šťastnější z vás si bude odírat zrcátko o skálu, ten méně šťastný bude vykukovat z okýnka, kolik centimetrů vás ještě dělí od volného pádu. Já se bojím výšek a tyhlety silnice mě neskutečně posouvají v mém boji s touto fobií. Mangartsko sedlo je úžasné místo, které prostě nesmíte vynechat. Autem vyšplháte až do 2072 m n.m., zaparkujete a vydáte se pěšky, kam jen budete chtít. Třeba až na třetí nejvyšší horu Slovinska Mangart (2679 m). My tam nešli, ale prý se dá i s dětmi - lépe ale z italské strany. Sedlo je protkané cestičkami, pasou se tady velká stáda ovcí, zelená se střídá s šedou, ze všech stran na vás vykukují skalnaté hřebeny Julských Alp, hluboko pod sebou máte zelená údolí. Kuba se odnosil a Klára si užívala šplhání po velkých balvanech. Hodně mi to tady připomínalo dolomitské Tre Cime. Pokud budete mít čas, až se vrátíte zpátky na zem, udělejte si i nějakou poklidnou procházku v údolí Dolina Koritnice.






Po dvoutisícovce jsme si odskočili na koupačku do Itálie. Pár kilometrů od hranic ve směru na Tarvisio je horské jezero Lago del Predil. Ach. Bílá kamenitá pláž v kontrastu s modrou vodou. Blíž k vodě je hrubý písek, takže děti hloubily tunely a stavěly hrady. Písek na pláži a velmi pozvolný vstup do vody dělá z tohoto jezera top výletní lokalitu pro rodiny s dětmi. Překvapilo mě, že tady nebylo moc lidí a ještě míň se jich koupalo. Nám přišla voda příjemně osvěžující (nesmíte se koupat v okolních pramenech, ale v samotném jezeře, které je mnohem teplejší) a vůbec se nám nechtělo navečer odjíždět. Já budu mít doživotně toto místo spojené s tím, že mi hned první tempa v čisté vodě pomohly od celodenní ukrutné bolesti hlavy :)



Cestou na chalupu jsme zastavili ještě přímo v Soči u kaňonu Velika Korita Soči. Vyhloubená rokle je asi 750 metrů dlouhá a podle hladiny řeky může být až 15 metrů hluboká. Barva vody je neskutečná a procházka kolem vám zabere asi hodinu. Na konci se můžete osvěžit v řece hned za divokými "koryty".



3. den: Déšť, druhý vodopád, muzea a zase Itálie

Po velké noční bouřce přišly i přeháňky během dne. Nic hrozného, ve skutečnosti jsme počítali s horším scénářem. Nicméně jsme museli plán trochu přizpůsobit. V městečku Kobarid jsou muzea, tak jsme se vydali tímto směrem. Z Kobaridu přejedete úžasný Napoleonův most, zaparkujete auto na placeném parkovišti a vydáte se pěšky po kamenité cestě směrem k vodopádu Slap Kozjak. Stezka je víceméně rovinatá, dobře schůdná, částečně vede lesem. Cesta tam s Kubou v krosně a Klárou pěší trvala asi 40 minut. Cestou minete 50 metrů dlouhý dřevěný lanový most, kde se můžete "zhoupnout" nad řekou. Chvílemi jsem si v dešti připadala jako někde v Amazonii.



Kobarid je město s velkou historií, silnou atmosférou, poznamenané oběma válkami. Nad městem je kostel Svetiho Antona, kde je jedna z největších kostnic padlých italských vojáků za 1. světové. V centru města navštivte muzeum války Kobariški muzej. Projděte si ty stovky fotek a přečtěte si zápisky z deníčků, je to děsivé.



Ve městě je ještě jedno muzeum - mlékárenské. Je tady totiž velká mlékárna Planika a v jedné hale vyčlenili prostor na muzeum. Rekonstrukce alpské chaty a ukázka, jak se z nadojeného mléka dělá třeba sýr. V areálu mlékárny je i bistro a velký obchod doslova přecpaný kvalitními produkty.


Odpoledne jsme si podruhé odskočili do Itálie. Městečko Cividale del Friuli je od Kobaridu jen asi půl hodina autem. Toto město jsme chtěli navštívit už minulý rok cestou z Dolomitů, ale nakonec jsme to nestihli. Ve městě zrovna probíhala středověká slavnost (Palio di San Donato) - všude byly stylové stánky, každý byl oblečený do plátěných šatů, tančilo se, zpívalo, kulo železo, střílelo z luků, šermovalo. Děti byly nadšené. Na Piazza Duomo jsme si dali tu nejlepší zmrzlinu na světě.



4. den: Vítr, další vodopád a stezka s mosty

Měli jsme v plánu lanovku na Kanin, ale když jsme dorazili na parkoviště, cedule hlásala, že kvůli velkému větru nejede. Vyplatí se proto sledovat hned zrána jejich web, ať si ušetříte cestu. My jsme aspoň cestou zpět na Bovec objevili další vodopád - Slap Boka. Auto jsme nechali na parkovišti a značenou stezkou jsme se vydali lesem nahoru. Vodopád jde vidět už od silnice a cesta k vyhlídce trvala asi půl hodiny. Klárka vylezla stezku sama, zdolávala kameny a dřevěné schody, odměnou byla vyhlídka na vodopád z dřevěné terasy. Vodopád je přes 130 metrů vysoký.




Druhou část dne jsme strávili v blízkosti Soči. Soška pot (Soča Trail) je jedna z nejvýznamnějších přírodních atrakcí oblasti. Jak název napovídá, jedná se o turistickou stezku podél řeky Soči. Začíná už u pramene a končí někde před městem Bovec - celkem má asi 20 km a napojit se můžete prakticky kdekoliv. Stezka vede po břehu, jindy zabočí kousek dál k lesu, nebo vede přes louku. Řeku můžete přejít po jednom z mnoha dřevěných mostů. A samozřejmě se můžete ochladit v průzračně modré vodě. Je to klidová stezka, nesmí se tady jezdit na kole. Tohle je ideální místo na nenáročnou procházku s dětmi.






Pro ty, co si troufají, mají dobrou fyzičku, nebo pro bezdětné, se nabízí výšlap ke Krnskemu jezeru. My ho nepodnikli, ale třeba jednou. V Soči odbočíte směr Lepena a autem dojedete až na místo, kde silnice končí (Dom dr. Klementa Juga, 700 m n.m.). Zaparkujete a vydáte se lesem nahoru. Trasa k jezeru by měla trvat 2,5 hodiny. Krnsko jezero (1390 m n.m.) je největší z horských jezer, je až 18 metrů hluboké a nesmí se tu koupat. Nám to bylo trochu líto, tak jsem si jako bolestné dala v místním hostinci (Pension Kamp Klin) jehněčí pečínku a byla luxusní!

5. den: Lanovkou do dvou tisíc a poslední jezero

Balíme. Loučíme se. Odjíždíme. Ale výlety máme naplánované i na den odjezdu. Podle webu lanovka na Kanin jede. Rychle tedy vyrážíme zase směr Bovec. Tady je začátek lanové dráhy nejvyššího lyžařského střediska ve Slovinsku Kanin - Sella Nevea. Nově rekonstruovaná a znovuotevřená kabinková lanovka (jsem docela ráda, že jsem se o záhadné nehodě dvou kabinek v roce 2013 dozvěděla až po celé akci) byla pohodlná, děti si to užívaly a Kubík se v ní cítil asi o poznání líp než na sedačkové v Černé Hoře. Cena za dospěláka 14 EUR, děti do 6 let zdarma. Kabinka nás vyvezla z 460 m n.m. do neuvěřitelných 2202 m n.m., projeli jsme dvěma mezistanicemi a kochali se dlouhou jízdou (asi 40 minut). Nahoře nás přivítal 5°C chlad a čerstvý vítr, ale žádné zbytky sněhu, jak bývá na vrcholcích zvykem. Ještě jsme nahoře přestoupili na jednoduchou sedačkovou lanovku za 2 EUR, která nás během 5 minut vyvezla na vrcholek 2293 m n.m. Mohli jsme jí pokračovat i dál - na panoramatickou trasu až na italskou stranu, ale další půlhodinovou cestu na větrné sedačce už jsme kvůli dětem absolvovat nechtěli. Každopádně ze samotného vrcholku si můžete vylézt na okolní skály, pozorovat, jak blízko jsou mraky, rozhlédnout se po okolí. Z vršku jde krásně vidět Jaderské moře a velká část Alp. Pro nás všechny to byl úžasný zážitek. Pro rodiče větších dětí (od 10 let) rozhodně doporučuju vyzkoušet místní via ferrata. Poměrně jednoduchá "family-friendly" trasa je jen 750 metrů dlouhá s malým převýšením a dovede vás ke známému oknu ve skále - Prestreljeniško okno (2391 m n.m.). Dole u lanovky najdete ještě velký lanový park a půjčovnu horských kol a koloběžek.




Směrem domů jsme se zastavili na oběd v obci Trenta. Je tady velké infocentrum, které doporučuju navštívit minimálně kvůli mapám. Hned vedle něj je velice příjemná restaurace, velká travnatá plocha a dětské hřiště. Z tohoto místa také vycházejí mnohé turistické trasy, z nichž jedna z nejhezčích vede k ledovcovým jezerům - spodní a horní Kriško jezero. Ale trasa je tak na 4,5 hodiny. Ta jezera by za to tak moc stála...

Naše úplně poslední zastávka byla tam, kde to všechno začalo. Muselo to tady i skončit. Kranjska Gora. Procházka kolem jezera Jasna trochu unavila děti před pětihodinovou cestou domů. Průzračná voda, která v sobě odráží okolní hory. Koupání. Opalování. Odpočinek. Kafé. Rozhledna. Dřevěná mola. Socha kozoroha a místního Krakonoše. Barefoot stezka. Rozloučili jsme se tedy se Slovinskem se vší parádou a těšíme se, až přijedeme zase.




10 komentářů:

  1. Přenádhera...náš cíl na jaře je v tomto případě jasný!! děkuji za inspiraci a za Tvůj čas, který jsi článku věnovala. Opravdu nádhera!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, moc moc děkuju! Tohle je podle mého názoru pro cestovatelské rodiny opravdová nutnost. Navíc tak blízká :) Díky ještě jednou, vážím si toho, Jana

      Vymazat
  2. Paráda! Já teda ještě nestihla dočíst ani všechny články o putování po Černé Hoře a Srbsku a už je tu další cestování... Díky za inspiraci a důkaz, že to jde, a vlastně i takový návod jak na to :) Triglavský národní park jsme před narozením syna nestihli a s ním jsme zatím dali jen Jizerky, a to s velkými obtížemi (nevybrali jsme si dobré období), takže když to čtu, hned mám chuť někam vyrazit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že Vás to inspiruje. Všechno je to v hlavě rodičů. Jak se k cestování (a vlastně ke všemu staví rodiče), děti to umějí přijmout. Samozřejmě to není brnkačka, ale jde to. Děti jsou většinou velmi přizpůsobivé :)

      Vymazat
  3. Teda! Věděla jsem, že je Slovinsko krásné, ale že je to až taková nádhera! Umíš to tak lákavě popsat a nafotit, že bych hned vyrazila :-). Třeba jednou...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzi, rozhodně to stojí za to a doporučuju, abyste tam s kluky jednou vyrazili :*

      Vymazat
  4. Moc hezký článek. Ve Slovinsku jsme byli několikrát ještě bez dětí. Bydleli jsme v Trente a šli odtud mimo jiné na Triglav. Ačkoliv u nás je také krásně, už se mi po těch velkých kopcích stýská. Tak třeba za rok...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martino, díky. Triglav nás taky láká, tak počkáme, až děti trošku povyrostou :)

      Vymazat
  5. Zase jsem nalákána a lapena. Přidávám na seznam tipů na dovolenou, ale myslím, že nevydržíme a vyrazíme. V sobotu jsme se vrátili z road tripu do Černé hory kusem balkánu a musím vám/ti poděkovat za podělení se o zážitky z cest. Částečně jsme okopírovali vaši cestu a musím říct, že jsem nelitovala. Bomba. Snažím se to sepsat, snad se povede. Mějte se krásně :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peťo, to hrozně ráda slyším. Jsem ráda, že se ti to hodilo a že se cesta vydařila. Tyhlety cestovatelské příspěvky mě po tipech na dětské knížky baví psát snad nejvíc, nechávám v nich kousek sebe, a vím, že se k nim sama budu ráda vracet...

      Vymazat