čtvrtek 31. srpna 2017

Klára a Jakub / Posedmnácté

Jsem jedináček. Hodně velkou část dětství mi dělal bráchu o pár let mladší bratranec Jakub. Trávili jsme spolu hromadu času, lezli jsme spolu po stromech, házeli jabka po sousedech, hrávali na ulici do noci na schovku. V bouřce jsme si přes stůl přehazovali deku a zalézali s německým katalogem Quelle, odkud jsme si z každé stránky vybírali, co bychom chtěli mít. On si půjčoval moje barbíny, já jeho indiány. Pár let jsme byli nerozluční. Pak se to začalo vytrácet, každý jsme si našli jiné kamarády, jiné zájmy. Dnes si na dálku zamáváme, když přijedu k našim, a náhodou ho někde zahlídnu. Pro mě to bylo krásné dětství a Kuba byl super "brácha". Nebyl ale brácha opravdický, nebydleli jsme spolu, nesdíleli jsme jeden pokoj, nezažívali jsme stejnou výchovu. Nikdy proto nemůžu úplně dobře pochopit sourozenecký vztah. Nevím, jak silná může být sourozenecká láska ani jak bolestná může být sourozenecká rivalita. Nedokážu se vžít do kůže Jakuba a Kláry, nemůžu srovnávat.


Mezi Klárkou a Jakubem jsou dva roky a jeden den. Kuba Kláru miloval už v břichu, proto přišel na svět až po Klářiných narozeninách. Asi tušil, jakou má Klára povahu, a že by to v budoucnu mohla těžce nést... Když se mě ptáte, jaké to je mít děti takhle blízko u sebe, většinou odpovídám, že ze začátku náročné co se organizace času týče. Skloubení dvou malých světů. Sladění dvou rozdílných harmonogramů. A vyhovění dvěma odlišným duším. Ale v tu ránu taky dodávám, že jsem šťastná, že jsou od sebe jen dva roky. Že k sobě mají mentálně blíž. I fyzicky se to poměrně brzo srovná. Pokud to dobře pojmou rodiče, příchod mladšího sourozence nemusí být nutně spojený s urputnou žárlivostí.


Klára si směrem ke Kubovi ventiluje obrovskou vlnu něhy, kterou neumí poslat jinam. Kuba naopak cítí v Klárce velkou oporu, která mu dodává na sebevědomí. I přes všechny trapné spory a každodenní hašteření se mají fakt rádi. Vyhledávají jeden druhého, čerpají ze společného vztahu ty nesmírné výhody. Modlím se za ně, aby jim to pouto vydrželo, aby si ho ničím nenechali zpřetrhat, aby při sobě stáli v každé situaci, aby společně ustáli všechny životní zkoušky. Když je teď slyším spokojeně odfukovat v jedné posteli, vím, že předpoklady pro to celoživotní souznění tam jsou ♥

4 komentáře:

  1. To je krásné. Také jsem jedináček, sourozence jsem si udělala ze sestřenic (jedna je také jedináček, tak máme k sobě trochu blíž). Ale brácha nebo ségra mi chybí dodnes. Jednou bych chtěla děti, snad budou víc než jedno :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Peťo, také ten deficit cítím dodnes. U sourozenců podle mě platí to, co u manželů - v dobrém i ve zlém :) Jsem šťastná, že mám děti dvě a základ štěstí vidím nyní v množství :)))

      Smazat
  2. Klárce a Kubikovi to spolu vždy sluší! Je vidět, že jsou to parťáci. Musím přiznat, že mě někdy přemohly myšlenky typu: "měli jsme si druhé dítě pořídit daleko později". Ale jsem moc ráda, že je máme oba. Čím menší věkový rozdíl, tím víc práce pro rodiče, ale taky později vyrovnanější sourozenecké hraní a zábava. Aspoň teda u nás!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ty starosti na začátku jsou. Bylo to par mesicu narocne. Nevedela jsem jak je oba uspat, jak mam nakojit kubu a druhou rukou hrat clovece nezlob se :) ale hrozne rychle jsme si ten rytmus nasli a sedlo si to. A ted mi prijde mnohem jednodussi nit oba nez jednoho. Casto si spolu sami hraji.

      Smazat