Při čtení knih Iryny Zelyk mám pocit, že je napsala pro nás, pro moje děti, pro mě. Společné čtení těchto krásných a moudrých knih o dětských pocitech je pro mě snad až meditační záležitost. Jsem šťastná, že emocím a dětským duším se věnuje víc a víc knih, ne každý ale k tomuto tématu přistupuje tak láskyplně jako slovenská autorka. Láska na první pohled už u nás doma proběhla - kniha Kdo je rychlejší? nás pořád obohacuje a pořád nám dává mnoho otázek a odpovědí. Stále se totiž dostáváme do situací, kdy děti nejsou spokojené samy se sebou, srovnávají se, handrkují se. A při těchto příležitostech přicházím právě s dojemným příběhem malého vlka Bleska. I po delší pauze, kdy jsme o vlčkovi nečetli, si pětiletý Kubík přesně vybavuje tu pointu. Takže vím, že v něm příběh něco zanechal. Že neproletěl jeho hlavičkou a nezapadl někam mezi dinosaury a policejní auta. Že tam je a modlím se, aby tam zůstal celý život. Aby měl na paměti, o co v životě doopravdy jde...
Knihy o dětských pocitech se ale nejvíc hodí pro moji prvorozenou. Pro holčičku, která se i v sedmi letech často zmítá v divokých emocích, často se na nás zlobí a má strach. I proto přišla zelená kniha, tentokrát o lišce s velmi poetickým názvem Já a pan Hněv. Prvně musím uznat, že je dokonale chytré si pocit zhmotnit. Do nějaké příšerky, která nás v danou chvíli zcela ovládá. Která se zjeví náhle, roste a roste a po nějaké době zase zmizí. Myslím, že postava pana Hněva moje děti dostala, a díky ní si dokázaly docela dobře svoji zlost vizualizovat.
Příběh lišky Umu, která miluje svoji rodinu a přátele, užívá si svůj život v lese, umí se radovat, umí plakat. A často se i hněvá. Zlobí se ze stejných důvodů jako naše děti - že nedostane to, co zrovna chce, že jí rodiče do něčeho nutí, že jí kamarádi nevyhoví ve všem, že život se netočí jenom podle ní. A to všechno ji štve, někdy ji to docela rozzuří. A tak ho jednou spatří. Pan Hněv v celé své kráse. Obraz jejího vlastního nitra. Jak rostla zlost, rostl i pan Hněv. Než si spolu začali povídat. O tom, jak je potřebné podívat se Hněvu do očí. Jak je důležité uvědomit si, že máme vztek. Chvíli ho pozorovat. A tím ho vlastně zkrotit. Aby nás nepřerostl. Aby neublížil nám ani okolí.
Je to moc hezký a jednoduchý příběh plný krásných vět a slovních obratů. O ilustracích ani nemluvě, ty jsou nádherné. Poselství ukryté ve snovém lese je jasné. Že i tak silná negativní emoce jako je hněv je v pořádku. Že je normální být naštvaný. Ale že je nezbytné umět tuto emoci ovládnout. Zkrotit ji dřív, než zcela ovládne naše tělo i mysl.
Kdybych měla vypíchnout jednu jedinou věc, na kterou jsem z hlediska výchovy svých dětí pyšná, je, že přijímám jejich pocity. Že je nebagatelizuju, neshazuju ze stolu žádný pláč. Že jim tímto svým postojem dávám najevo, že jsou v bezpečí, že mohou plakat, když jim třeba jen spadne věž z kostek. Že je nechávám mluvit o tom, co je trápí, co jim dělá radost, z čeho mají strach. Mám tu výhodu, že jsem docela senzitivní a i přes své roky se dokážu dost dobře vcítit do dušiček svých malých dětí.
I tato kniha může rodiče krásně navést, jak s emocemi malých dětí pracovat. Ukáže nám cestu. A co si budeme povídat, pomůže i nám dospělým. Nám, kterým byly pocity často odepírány, těm, kteří třeba slýchávali, že kluci přece nepláčou. Potlačování emocí se jednou projeví. Čím dřív si s tím malý tvoreček poradí, tím lépe se mu bude životem proplouvat. Děkuju, paní Iryno, jsem opět dojatá.
-
Za recenzní výtisk z celého srdce děkuju Iryně Zelyk
Žádné komentáře:
Okomentovat