pátek 5. března 2021

Knihy pro děti / Kdo je rychlejší?

Kolem Vánoc se k nám domů dostal skutečný knižní poklad. Knihy autorky Iryny Zelyk, které jsem už nějakou dobu sledovala v původním slovenském jazyce. Ač se se slovenštinou dobře kamarádím, knihy jsou tak specifické, že jsem si chtěla počkat na češtinu. Prvně jsem chtěla napsat souhrnný článek o všech najednou, ale ne. To by nešlo. Každá ze tří knih, které máme doma, si zaslouží své pevné místo v mé knihovničkové rubrice. Jako první jsem dětem vybrala k večernímu předčítání tu s názvem Kdo je rychlejší?. Nese nádherný dovětek "Příběh o tom, jak se mít rád". Ne náhodou jsem vybrala právě tuto. Sebeláska a respekt sebe sama jsou pro mě tématem číslo jedna. Sama jsem se v tom dost plácala, s dětmi se učím za pochodu, ale jim chci dát slušný základ. Když má rád člověk sám sebe, svět je rázem mnohem přívětivějším místem. S dětmi odmala hrajeme takovou hru. Koho máš rád? Po bleskovém vyjmenování všech členů rodiny se s oblibou ptáme: "A nezapomněl/a jsi náhodou na někoho?". Děti už dobře ví, že tam mají jmenovat i samy sebe.


Velmi lyrický příběh malého vlka Bleska. Vlček je nedílnou součástí smečky, vyniká svou rychlostí a dokáže se zcela napojit na přírodu kolem sebe. Miluje běh, běh ho dělá šťastným, spokojeným, sebevědomým. Jednoho dne zatouží po kamarádech. A tak potká orla, který si říká Vítr. Vítr si myslí, že je nejrychlejší na světě a aby to vlkovi dokázal, chce závodit. Vlk přijímá. S první prohrou začíná pochybovat sám o sobě, ztrácí důvěru ve své schopnosti, pochybuje o své jedinečnosti, chce se orlovi vyrovnat. Ztrácí sám sebe.



Příběh plyne formou krásně propracovaných myšlenek vlka, přesně popisuje jeho pocity, nabízí východisko a šťastný závěr. Citlivé téma sebedůvěry hýbe celým textem, který je lehce přenositelný do běžného lidského života. Touha po tom, být lepším v očích druhých lidí, dělat něco jen proto, že se to ode mě očekává.


Kniha má spirituální nádech, je velmi uklidňující, ideální na večerní čtení. Pokaždé, když si s dětmi knihu přečtu, povídáme si. Protože je o čem. Ptám se, jak vnímají příběh vlka. Po úplně prvním čtení jsem měla obavu, zda text pochopili správně. Tak jsem se ptala. A jen jsem se utvrdila v tom, že jsem je podcenila. Správnými otázkami jsem dospěla k závěru, že poselství bylo perfektně doručeno. Tato kniha otevírá hranice. Až mám pocit, jestli ji Iryna psala primárně pro děti, nebo pro nás rodiče. Já jsem z ní upřímně dojatá.



Nesmím zapomenout na magické ilustrace (Viktoria Radushynska), které s knihou dokonale splývají. Jsou celostránkové, velmi reálné, jdou z nich cítit emoce. Především Matěj si je hrozně rád prohlíží. 


Se třemi dětmi jsme doma v neustálé emoční bouři. Každý z nás je zmítán trochu jinými pocity, ale právě děti mě naučily, jak je důležité emoce přijmout a dál je zpracovávat. Nepotlačovat, nezpochybňovat, nepopírat. Přiznávám, že se mě tato knížka dotkla osobně. Jsem přesně ten typ, který odmala dělá mnoho věcí proto, aby se zalíbil ostatním - rodičům, spolužákům, kamarádům, učitelům, šéfům. Přijde mi, že mě v tomto moje děti zachránily. Že jsem toužila po tom, aby to měly ony jinak. A to si pak člověk uvědomí, že nejde jen o děti, že i já přece musím dělat věci proto, že chci, že je tak cítím. Štěstí je totiž v každém z nás. Není potřeba ho hledat někde venku.


Všechny knihy Iryny Zelyk o emocích jsou úžasně kultivované, do detailu propracované, velice přínosné. Nás rodiče mohou dokonce i rozbolavět. Otevřít staré rány. Popustit stavidla. Ale děti mohou nádherně směřovat, nabídnout jim možnosti, vdechnout inspiraci.

-
Za recenzní výtisk z celého srdce děkuju Iryně Zelyk

Žádné komentáře:

Okomentovat