sobota 11. listopadu 2017

Klára a Jakub / 19

Klára má zase nějaké období. Má ho teda celkem od narození, ale teď to opět nějak vygradovalo. Nevím, do jaké míry to souvisí se školkou, vlastně nevím vůbec nic. Jen to, že mě její chování vyčerpává a scény totálně rozhazují. Trošku to svádím na večerní únavu, ale nevím, jak dlouho se na to člověk může vymlouvat. I když jsem se toho ze společného soužití s ní naučila spoustu, když to trvá dlouho, stejně to nedávám. Umí být ošklivá na mě, Chlupáče, bohužel i na Jakuba. Já vím, že nás má všechny ráda, ale všechno neguje, všechno shazuje, říká zlé věci. Malý drzoun.


Jakoubek to z nás všech snáší nejlíp. Jako by věděl, jaká ve skutečnosti Klára je. Vevnitř. Jakoby věděl, že někde fakt moc hluboko v ní, je čisté srdce napěchované láskou. Jako by o ní ani vteřinu nepochyboval. Že je dobrý člověk, který nás všechny miluje. Takže když mu u společného kreslení Klárka řekne: "Kubi, ty stejně neumíš kreslit.", většinou jí v klidu odpoví: "Jo, umím.". Moc doufám, že to jsou první zárodky dobrého smýšlení o sobě samém, které se v nich snažíme pěstovat.

Chlupáč byl přes týden na služebce, tak spávaly děti se mnou v ložnici. Prý z logistických důvodů, ale všem je jasné, že nerada spávám sama a živočišné teplo by mi chybělo. Když jsem přestala Jakuba před 14 dny kojit, zvykl si usínat na mě. Říkáme tomu "na žabičku". Uspím je a odcházím do obýváku. Po hodině v chůvičce slyším nějaký pohyb a hekání, jdu se podívat, co se děje. Najdu Jakuba, jak na žabičku spí na Klárce. Oba spokojeně odfukují, Kláře nevadí ta zátěž, Kubovi nevadí to malé kostnaté tělíčko pod sebou. Ve vteřině se vyřešily všechny naše problémy a všechno bylo na chvíli zase úplně mírumilovné.

Žádné komentáře:

Okomentovat