V jedné z bývalých prací jsem prošla kurzem 7 návyků skutečně efektivních lidí. Byla to pro mě jedna z nejlepších zkušeností a je to jedna z věcí, za které jsem svému bývalému zaměstnavateli velmi vděčná. Sama bych si to totiž nikdy nezaplatila. Ač to jsou všechno staré známé pravdy, program mi v mnohém provětral myšlenky. Myšlenky na sebe, myšlenky na svět kolem mě. Hodně jsme tehdy mluvili o rolích. O životních rolích. Kým jsme. Kým chceme být. Už si přesně nevzpomínám, jaké priority jsem tenkrát jako bezdětná měla, ale tak trochu tuším... Teď 5 let poté, se snad Země točí opačně :) Záměrně vynechávám patetické kecy, že mi děti změnily život a že jsem nikdy nebyla šťastnější. To už známe.
Mám ráda tento citát z filmu Vyvolený. "Víš co je nejhorší? Neznat svoje místo na světě. Nevědět proč tu jsi...". Nepřipadá vám to dokonalé? Znám ho dlouho. Nikdy mi nedával větší smysl než teď. Mám pocit, že konečně vím. Že jsem konečně odhalila tu svoji životní roli. Že cokoliv dalšího je jen navíc. Přidružené role, které mi ten můj svět doplní. Ta moje není jen role matky. Ani náhodou. Protože tam by neštimoval Chlupáč. Když se staneme matkami, často zapomínáme na své partnery. Mně naopak připadá, že jsme k sobě s Chlupáčem nikdy neměli blíž.
Všude kolem sebe vidím nespokojenost. Namísto vděčnosti. Vděčnost za každou vteřinu, co ještě dýcháme. Je to všechno až moc rychlé. Někdy mám strach. Cítím úzkost z té rychlosti. Bojím se, že zavřu oči a bude to pryč. Že se vzbudím a nezbyde mi nic jiného, než se ohlížet. To nechci. Čas sice nezastavím, ale můžu se mu přizpůsobit. Můžu zpomalit některé věci kolem sebe. Můžu se snažit věci neuspěchat. Užívám si každou minutu, co jsem s nimi doma. Děkuju za každou vteřinu s nimi. Chci si každou tuto vteřinu užít a svět se může klidně na chvíli zastavit. Necpu se do procesu, necpu ani děti do tvrdého soukolí státního systému. Máme čas. A hlavně máme možnost.
Vím přesně, proč jsem tady. Není to jen kvůli smažení palačinek, ani kvůli nekonečnému praní tepláků od bahna, ani kvůli stavění komínů z kostek, to by ostatně zvládla každá chůva. Jsem tu, abych je držela za ruku, když se vztekají a sami neví proč, jsem tu proto, abych foukala odřená kolena, abych je pevně tiskla, když je zlobí noční můra, a taky proto, abych nepřišla ani o jeden úsměv.
Dělají mi zkrátka radost (a taky mě hodně času děsně štvou). A jaké materiální požitky mi dělají společnost v září?
Dělají mi zkrátka radost (a taky mě hodně času děsně štvou). A jaké materiální požitky mi dělají společnost v září?
* Plecháček "Be Wild and Free", protože hrnků a motivačních keců není nikdy dost, Bella Rose
* Čerstvě pražená káva China Yunnan Catimor, protože kávovar byl kup století, Prima Café
* Metalický lak na nehty Rimmel, protože s podzimem přichází i změna barev, Teta Drogerie
* Bio rostlinný elixír Squalane&Kamélie, protože se poslední dobou cítím extrémně unavená, Saloos
* Kniha Sedmilhářky, Liane Moriarty, Místní knihovna
* Kniha Pod kůží, Sabine Durrant, Místní knihovna
Dobrý den, Váš blog jsem objevila teprve nedávno, ale už jsem ho stačila projít asi rok nazpět ;-) Hezky se čte a moc se mi líbí právě tyto články ze skupinky Já. Jen tak dál. Vaše nová čtenářka Jana. PS: máme stejné radosti, knihu Sedmilhářky jsem si zrovna taky pořídila :-)
OdpovědětVymazatMilá Jani, to jsem moc ráda! Nikdy jsem nechtěla, aby byl můj blog jen o dětech, o hračkách a o knížkách. Blog je hlavně o mě a přijde mi, že by nebylo fér, nepodělit se :) Se Sedmilhářkami začínám, tak jsem moc zvědavá :) Ještě jednou díky a budu se snažit...
VymazatMetalický lak na nehty vypadá opravdu dobře. Já si na lacích dost ujíždím, mám jich doma tolik, že bych si musela lakovat nehty každý den jiným lakem, abych je využila, ale stejně, když se mi nějaký lak na nehty líbí, tak si ho koupím.
OdpovědětVymazat