úterý 19. září 2017

24. měsíc s Jakubem

Od soboty mám doma dvouleté děcko. Ještě si živě vybavím porod, ani ne tu bolest, ale ty nekonečně krásné minuty po celé akci. To kluzké teplé tělíčko na mě, otevírající se pusinka intuitivně hledající prso, to klidné a vyrovnané miminko. Hodinu před půlnocí přišel na svět tak samozřejmě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ve vteřině vzniklo neskutečně silné pouto mezi námi dvěma, které prakticky trvá dodnes. Pořád je to "mamánek" a útěchu v jakékoliv nekomfortní situaci hledá výhradně u mě.


Spousta známých mi tvrdí, že je to klidné dítě. Jo, je. Je takový rozvážný, pohodový. Do chvíle, než ho něco naštve. Třeba, když mu nejde zapojit vláček, nebo, když nemůže dostat druhou sušenku, nebo když chce něco, co má zrovna v ruce Klára. To sebou mrskne na zem a převaluje se ze strany na stranu. A vztekle řve. Kláru většinou přetáhne něčím po hlavě - je zajímavé, že jí jde vždycky po hlavě. Když je přetažený, je to taky znát. To se s ním pak nejde domluvit vůbec a jakýkoliv "respektující" přístup jde stranou. Jako třeba dnes, kdy jsme už měli být ve školce a Kubík se v únavě chtěl/nechtěl rozjet na odrážedle. Střídavě na mě řval chci a nechci, stál na místě a když jsem se pohnula já, křičel "počkej" a "sem". Tak jsem ho šupla řvoucího do kočárku a s dvěma naloženými koly jsem sprintovala pro Kláru. Lahůdky každodenního života matky. Takže ano, nemáme žádné apatické dítě, ale zdravě vyvíjejícího se jedince. Kterému se nejspíš formuje osobnost. Vítej, období vzdoru... Ještěže nám ho Klárka stále připomíná, takže nebudu nijak v šoku, až to udeří plnou silou :)


To, jaký je mamánek, nějak umocňuje fakt, že je takový drobňoučký. Pořád mi připadá jako miminko. A na ňufání má tak plné právo. Má velikost čerstvě 92, ale nedávno jsem vyřadila některá trika velikosti 80. Můj váhový odhad je 12 kilo. Má takové hubené nohy, vystouplá žebra a lehce somálské bříško :) Jeho silnou stránkou jsou oči, jestli mu to takhle zůstane, holky se z něj zblázní... Když přemýšlí nebo se na něco soustředí, špulí rty. Když je rozčílený, nebo si na něco důležitého hraje, špulí rty ještě víc. Když běží, srandovně poskakuje.


Čím dál víc si spolu rozumíme. Jeho slovní zásoba se rozrůstá, jde na něm vidět, jak moc chce. Hodně velkou roli v jeho učení hraje Klárka. Jednak se jí chce co nejrychleji vyrovnat, jednak ho sama ona často "učí". Často mu něco ukazuje v knížce, dnes před spaním ho učila barvy a zvířata. A on jak malá opička opakuje.


Jejich nejčastější společná hra je hraní si na psa. My s Chlupáčem jsme na to už alergičtí, já někdy až hysterická. Bydlíme v bytovém domě, kde celé dny štěkají něčí zavření psi, a když mi do toho ještě štěkají, piští a vyjí děcka, doslova mi z toho praská hlava. Nemůžu jim to ale zakázat, že jo. Nebo můžu?? Jo a ještě mě děsí, že budu muset furt zašívat prošoupaná kolena na teplácích, jak furt lezou po kolenou. Víte, já a jehla se moc nekamarádíme...


Jestli Klárka přišla na svět proto, aby ze mě udělala lepšího člověka, Jakub přišel proto, aby mi dokázal, že se to povedlo. S ním je všechno mnohem jednodušší a vím, že je to z velké části i o mě. S ním jsem moc nehledala odpovědi na googlu, z pediatra jsem si velkou hlavu nedělala, a když mi řekl, že bych ho měla odstavit, už ve dveřích jsem to vypustila. Už jsem věděla, jak s ním komunikovat, jak ho utěšit. Neřešila jsem nějaké rozmazlování. Nosila jsem ho jak o duši, nechala ho do libosti spávat u sebe, přijala jsem jeho miminkovskou nechuť ke kočárku. Jakub se narodil jako druhé dítě a tak nějak nás stmelil. Klárka má parťáka, síly pohlaví jsou vyrovnány a ta Jakubova rozesmátá povaha se mi hodí na "horší" dny...

4 komentáře:

  1. Milá Jano,
    teď si pročítám vaše články a ikdyž nemám ve zvyku nic komentovat, tak tady prostě musím(hlavně taky proto, že tu pro mě nepochopitelně žádný komentář není)....vy jste to tak krásně napsala!:0)Úplně jsem se dojala,0)Mám taky syna, teď má 15měsíců a v hodně věcech to cítím a užívám si ho stejně(zatím je tedy jedináček). S manželem si ho pěkně hýčkáme, až právě někdy okolí trošku pochybuje o našich výchovných postupech a radí(např ohledně uspávání, vyřvávání nebo nebrání do postele)...ale my se nedáme. Mějte se krásně Pavla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlo, moc děkuju. Můj blog se nevyznačuje hromadou komentářů :)Ale nevadí, já vím, že to čtete a to mi stačí ♥ Užívejte si ty rychlé okamžiky štěstí, hýčkejte syna jak nejvíc dokážete, nenechte si do toho mluvit. Nám do toho kecají furt, ale jsme imunní. Já jim to nemám za zlé, oni v něčem vyrostli, něco mají za sebou, milují nás, protože jsme pořád jejich děti. Jestli má naše generace silné zažité vzorce chování, ta generace před námi je má ještě silnější, snažím se je proto respektovat. Moc vás zdravím! Jana

      Vymazat
    2. Děkuji za odpověď, věřím, že máte hodně čtenářek – už se k nim taky řadím:0)
      Ráda čerpám inspiraci ohledně hraček a knížek, díky za super tipy.
      A s tou výchovou jste to vystihla,0)
      S přáním krásných dnů Pavla

      Vymazat