neděle 17. září 2017

Důležité momenty / Klára čtyřletá

Máme za sebou náročný víkend. Víkend ve znamení oslav narozenin obou dětí, ale také ve znamení jednoho rozloučení. S prababičkou. Září míváme často ve znamení velkých příchodů a velkých odchodů. Někdo říká, aby mohlo něco nového začít, musí něco skončit. Nevím, jestli je to opravdu tak dramatické, ale život musíme přijmout tak, jak běží. Nemá sílu vzdorovat. V těchto složitých chvílích cítím obrovský vděk. Za všechno kolem sebe...



Klárka v pátek oslavila svoje čtvrté narozeniny. Má za sebou další rok. A já prosím čas, aby přibrzdil. Že nějak nestíhám. Doufám, že je Klárka šťastná. Má za sebou prvních čtrnáct dní ve školce, které zvládla o něco líp, než jsme čekali. Ve skupině nových dětí si teprve hledá svoje místo. Zvyká si být beze mě. Já si zvykám být bez ní. Částečně si to odloučení kompenzujeme v noci, kdy se natrvalo uvelebila v naší posteli. Takže jsme v noci zase všichni pohromadě.


Za poslední rok se neskutečně posunula. V něčem se zásadně změnila, ale ve spoustě věcí je to pořád naše stará známá. Naučila se jezdit na kole. S lyžováním nás poslala k šípku. Začala si naplno užívat cestování a skoro každý den mi povídá o nějakých vzpomínkách na dovolenou. Minulý podzim si začala kousat nehty. A teď v létě s tím přestala. Zdokonalila se v kreslení. Nejčastěji kreslí Mimoně a přitom nikdo nevíme, kdo vlastně jsou. Skoro jí zmizela ta roztomilá mezera mezi předními zuby. Prodloužily se jí řasy. Zesvětlaly vlasy. Ideálním kroužkem by pro ni byl zřejmě parkour.


Klára je komplikovaná povaha. Čím dál víc věřím, že ji poznamenal nelehký příchod na svět a několikahodinové odloučení. Možná jsou to jen moje výmluvy. Záminky. Nevím. Je pořád hodně emotivní, každý den pláče z různých důvodů. Taky se vzteká. A umí používat svoje slova jako zbraň. Já jsem se ve vztahu k ní velmi posunula. Abych s ní dokázala vycházet, musela jsem změnit celkově svůj přístup. Musela jsem otevřít oči, musela jsem se vžít do malé zoufalé duše. Do duše, která si nedokáže poradit se svými emocemi, do duše, které se zjevně nedostává to, po čem touží. Pořád jsem z toho lehce smutná, ale vím, že ji nezměním. Musím ji jen přijmout. Respektovat její povahu, její potřeby. Být na její straně, pokud je okolí proti ní. Moc mě toho naučila. Je blbé, že jsem se to musela naučit na ní, ale přeprogramovat svoje naučené vzorce a "dohody" mě stálo spoustu sil. Změnila mě od základů. Udělala ze mě lepšího člověka.

10 komentářů:

  1. Moc krásně napsané JAni. Děti se nám rodí proto aby nás něco naučily a posunuly nás dál. Přečti si prosím knížku Dítě jako šance pro Tebe od Jordánové. Opravdu povinná četba. A i Aha rodičovství. Já nehledám v knihách návody, jak na své děti, ale prostě po přečtení některé věci zapadají najednou jako puzzle.
    Jsi skvělá maminka a je úžasné jak vnímáš Klárku a jak jsi se posunula.
    Moc hezky se to čte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, díky ♥ Děkuju za tip na knihu, přečtu si ji moc ráda. Je dost těžké zpětně vidět a vnímat ty svoje "výchovné" chyby. Naši rodiče to měli v tomto jednodušší, nemyslím si, že si někdy něco podobného připustili. Já jich za sebou mám mnoho. A to i tehdy, když se snažím. Ale z velké části je to tím, že se neumím jednoduše přeprogramovat, tak někdy z pusy vypustím takový nesmysl, že ve vteřině vím, že to byla hloupost. Ale bohužel, jsem jen člověk... Díky!

      Vymazat
  2. Krásně napsáno! Ráda čtu Váš blog, vždy mě inspiruje a v lecčem zjistím, že nejsem sama :) Mám dceru 26 měsíců (a chlapečka na cestě 34TT) a podle toho co píšete je to stejně komplikovaná povaha, jako Vaše Klárka. Také je hodně emotivní, během dne se často rozpláče, vzteká, je tvrdohlavá.....ale zároveň naprosto úžasná, učenlivá, mazlivá a miluji ji celým srdcem. Je taková už do miminka, takže to její vztekání s obdobím vzdoru úplně tak nesouvisí, i když to na to ráda někdy svádím :D :D Mohu se zeptat, jak snášela Vaše holčička příchod Kubíka na svět? To je totiž to, čeho se teď obávám já, i když se zatím moc těší, tak mám strach, jaká bude realita... Každopádně Vám moc děkuji, že píšete tak zajímavé a čitelné články, které mě vždy potěší ;) Přeji krásný den ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzko, dobrý den. Klárka je taky plná emocí už od miminka. První čtyři měsíce jejího života jsme s manželem přestali toužit po dalším dítěti. Tak moc to bylo těžké... A v tomto období jsme udělali hodně chyb, hrozně dlouho jsme jí "nechtěli" porozumět... A pak to trochu přešlo a začali jsme hledat cesty, začali být víc intuitivní a začali jsme přijímat její povahu, jako nedílnou součást naší dcery... Klárka vzala příchod Jakuba naprosto úžasně. Těšila se a hrozně brzy to dokázala vnímat. Řekla bych, že ho od prvního okamžiku miluje, je jí s ním dobře, vyhledává jeho přítomnost (samozřejmě se několikrát za den přetáhnou něčím po hlavě), ale moc jim to klape. Pořád si myslím, že ten kladný sourozenecký vztah bez žárlivosti dokážou z velké části ovlivnit rodiče. Jak se k tomu postaví. My se s mužem od začátku snažíme jet v rovnocennosti - jen výjimečně byste u nás slyšela větu typu "Klári, nechej to Kubíkovi, vždyť je mladší." Přeju Vám, ať to jde u Vás dobře a přeju krásné finále těhotenství ♥

      Vymazat
  3. Ten posledni odstavec jako bych ja psala o nas - o mem vztahu se Sandrou. I kdyz u nas byl porod v poradku, ale mozna za jeji "povahu" tak trosku muze i to, ze jsem ze zacatku mela trosku problem ztotoznit se s roli matky a byla jsem ze vseho takova nejaka vyplasena, vystresovana...a ja nevim co a ona byla dost plactive/kricici miminko...
    I u nas se place nekolikrat za den a hlavne vzteka...dost casto bez poradne priciny. Dost casto znicehonic, ze sekundy na sekundu...je to nekdy tezke, ale clovek se uci. I tak si s manzelem, po "horsich" dnech, vzdy oddechneme kdyz konecne spi :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Zuzi! Manžel s oblibou říká větu typu "Děcka, mám vás rád, ale nejradši, když spíte!". Říká to teda jen mě :) Jinak jsme na slova dost opatrní :) Byla jsem taky celkem vystrašená matka. Hodně jsem četla a na spoustu věcí jsem šla vědecky. A bohužel jsem v mnohém věřila "autoritám" - prarodiče a pediatr. Takže když nám doktor ve 4 měsících řekl, že ji přece nemůžeme donekonečna uspávat hopsáním na balóně a že ji máme nechat vyřvat, já kráva jsem tupě poslechla. Myslím, že tímto krokem jsem jí způsobila taky slušné šrámy... Naštěstí jsem toho rychle nechala a myslím, že toto byl takový odrazový můstek k tomu, abych se změnila od základů... Drž se, snad z toho ty naše holky trochu vyrostou, jinak tu pubertu nedám :D

      Vymazat
    2. Pubertu ani nezmiňuj - prý období vzdoru je malá puberta, jestli to teda už teď je takový fičák, tak si nechci ani představovat co bude potom :D Já se právě snažila více věřit takovému nějakému instinktu, ale (hlavně tchýně) mě stále něčím "uzemňovala", že to a tamto dělám zle a já si pak připadala jako hrozná matka, která dítě málo obléká, rozmazluje kojením a já nevím co...a přitom tchýně není úplně zlá, to vůbec, ale spíš má sem tam takovou poznámku s velmi širokým podtextem a každý si z ní může vzít svoje a já si vyloženě brala jen to zlé a pěkně jsem se tím vydeptala v té době... teď to mateřství beru úplně jinak a i manžel říkal, že vůbec se nepodobám té, kterou jsem byla po prvním porodu (pochvalně samozřejmě :D). Možná proto je naše druhá výrazně klidnější...ale tak kdo ví :)

      Vymazat
    3. Jojo, rozumím, chápu a v mnohém to máme stejně :) Myslím, že na těch druhorozených něco bude :)))

      Vymazat
  4. Ahoj Jani, opet te zdravim a nenapisu nic noveho....tolik ti rozumim. Vzdyt vis, ze to mame asi dost podobne s obema. Ja si myslim, ze Matyasek odskakal moje tezke tehotenstvi, ale nekdy si myslim, ze prisel na svet taky proto, aby me naucil trpelivosti a podobnym vlastnostem, dulezitiych pro nase souziti. Trenuje me porad, zatim nedal sanci na oddych a nekdy uz je toho dost. Ale miluju ho nadevsechno i v tezkych chvilich. Stejne jako nesnesitelny umi byt uzasny a doufam, ze to bude cim dal vic prevazovat. Taky se ucim na nem a uz davno vim, ze je to hlavne o mem vlastnim nastaveni. Nejvic me mrzi, kdyz to nezvladnu a chovam se tak, jak nechci. At uz pod natlakem toho, ze je toho uz proste moc nebo natlakem okoli, ktery dokaze byt enormni, kdyz mas vsechny prarodice za rohem.....no tezko se to vepise do par radku...😀. Tesim se, ze se potkame. Zatim pa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Zuzi! Dyť já vím. Ti naši prvorození nás školí, co? Taky si myslím, že Klára mi přišla pomoct. Že je taková moje zachránkyně. Už jsem nežila "správný" život, neměla jsem v hlavě pořádek, řešila jsem hlouposti. Byla jsem jen součástí něčeho většího a teď s ní se nám život změnil. Neříkám, že všechno ostatní přestalo existovat, ale spousta věcí zapadla na místo a spousta věcí odplula. Myslím, že navždy...

      Vymazat