Autor: Erik Axl Sund
Nakladatelství: Knižní klub
Rok prvního vydání originálu: 2014
Počet stran: 320
Anotace
Skleněná těla od autorů bestselleru Vraní dívka přinášejí další temný severský thriller, jenž opět zamíří do nejhlubších koutů lidské duše a odkryje její odvrácenou tvář. Švédsko zaplavila vlna sebevražd. Umírají mladí lidé, ze světa scházejí těmi nejděsivějšími způsoby. U všech se našly staré kazety s hudbou z osmdesátých let. Stockholmský detektiv Jens Hurtig zjistí, že všechny patřily jediné ženě. Nedlouho poté začne někdo brutálně zabíjet vlivné osobnosti. Souvislost obou případů je hrozivější, než si kdo vůbec dokáže představit… Skleněná těla vyprávějí napínavý příběh o hudbě, touze a nenávisti – příběh o tom, čeho všeho je člověk schopen kvůli umění a jak extrémní prostředky je ochoten k tomu použít. Skleněná těla jsou návykový román, jehož čtení bolí, ale nejde zastavit.
Recenze
Po dlouhé době trochu zklamání. Řekla bych takový lepší průměr: nebyla to sice nuda, ale není to knížka, na kterou bych nemohla přestat myslet, jak se mi to často stává. Ač byla hodně psychologická, nezanechala mi v hlavě vůbec žádné otázky, ideje, myšlenky... Knihu Skleněná těla jsem měla už dlouho vyhlídnutou a čekala jsem zkrátka víc (i na základě slušného hodnocení). Rozhodně to ale není špatný thriller, teda pokud máte rádi tento žánr.
Na knize mě iritovalo hned několik věcí. Vadila mi změť postav. Hned od začátku tam autorské duo sypalo jedno švédské jméno za druhým. A to není žádná legrace. Zhruba první třetinu jsem se nechytala a často jsem listovala zpátky (asi kdybych knihu četla na jeden zátah, bylo by to lepší, ale za den pauzy jsem nevěděla kdo je kdo). První třetina byla pro mě slabá, sebevraždy mladých lidí jsou sice velice smutné, ale byli prostě "cáklí" a to se stává. Téma je zajímavé, hromadné sebevraždy pod vlivem nějaké vyšší síly jsou děsivé, ale když už toho je moc, jako tomu bylo v této knize, začalo to na mě působit rušivě. V duchu jsem si říkala, ať už autoři brzdí, že už to stačí. Hrubý slovník, detaily sebepoškozování, hluboká sonda do mozků teenagerů topících se v depresích. Na můj vkus až zbytečně moc psychologických keců kolem.
Druhá třetina už byla o něco lepší, příběh se rozjel trochu jiným směrem. Ale ani v polovině jsem neměla zdání, jak do sebe příběh zapadne, i když bylo už dlouho zřejmé, že se to nějak propojí. Pořád jsem mezi řádky hledala ten můstek, to pojítko, a to mě znervózňovalo.
Opravdu bavit mě to začalo v poslední třetině, kdy se děj začal trochu rozplétat, vše se mísilo dohromady až neuvěřitelným způsobem. Zloducha jsem podezírala o něco dřív, než to vyšlo okatě najevo, ale i po přečtení jsou mi některé rovnice stále záhadou a chybí mi odpověď na několik "proč".
Být autorem ubrala bych ve zdlouhavých psychologických rozborech, psychopatických myšlenkách, zbytečných dějových liniích a vypiplala bych samotné finále. Pánové mohli ze závěru vytěžit rozhodně víc, spousta toho zůstala nevyřčená, celá příčina všeho byla taková odbitá.
Každopádně nedoporučuju číst rozpolceným teenagerům, lidem v depresích ani vystrašeným rodičům dospívajících dětí...
"Vidí všední den v naprosto příšerné tmě. Den bez naděje. Všední den, kde bolest skýtá jediný pevný bod v prožitku přítomnosti, kde vytváří iluzi života. Nemůže se přimět k tomu, aby jim ji vzal. Podél skalních stěn sedí řady mladých lidí, kteří se v tichém pláči řežou stejným způsobem. Všichni spolu. Všichni sami." - Hurtig
Žádné komentáře:
Okomentovat