středa 8. ledna 2020

Matěj / 14. měsíc s třeťátkem

Mám trošku skluz s Matýskovými zápisky. Milník všech milníků - Matěj chodí. Co chodí, běhá! Jak jsem v listopadu psala o jeho prvních bázlivých krůčcích, někdy v první polovině prosince to dal. Ze začátku mu hodně pomohla opora v nás, chtěl se nás držet za ruku. Nebylo to takový to vodění, tahání, ale jen lehká opora a jeho jistota. Tak se nás asi týden dva přidržoval a pouštěl se víc a víc, až se rozchodil tak sebejistě a dokonale, že jsem žasla. Tím, že jsme na jeho první kroky tak čekali (začal chodit minimálně o dva měsíce později než Klára s Jakubem), získal sílu a rovnováhu. Teď už výhradně chodí, na kolena jde jen v případě, když si s Kubíkem hraje na psa. Sbohem prošoupaná kolena a nažehlovací záplaty.
 

Naše dny bývají poklidné, mají svůj řád a režim. Pokud teda něčím nenaruším tuhle křehkou rovnováhu, to se v Matějovi probudí všichni démoni a dává mi to sežrat. Vždycky přemýšlím, kde se v těch miminech bere ta hlasitost. Znám i děcka, který umí jen kňourat. Plakat se vší důstojností. Ty moje řvou. Matěj taky. Umí udělat válecí scénu, umí uraženě utéct do komory, umí se v hlubokém pláči držet za hlavu. Nechce se přebalovat. Občas se nechce oblékat. Občas někam nechce jít. Občas se mu odněkud nechce odejít. A nesnáší slovo ne. Buduje si osobnost. Fajn.
 
 
Občas jdeme ven bez kočárku, dnes ušel náramný kus cesty ze cvičení domů, do kopce, odhadem půl kilometru, bez klopýtnutí, bez pádu. Nalehko v kožených capáčcích a bavlněných teplácích. Neplánovaně. V plánu bylo vést se v kočárku. Ach ty plány. Ach moje naivita. Užívám si, že má rád kočárek, když vzpomenu na těch několik dlouhých a krušných měsíců po jeho narození. Umí v něm i usnout, na svátky jsme toho hojně využívali při dlouhých pobytech venku.
 

Vánoce nijak neprožíval, vnímal jen stromek, ze kterého škubal baňky a tloukl s nimi o zem, zatímco já se plazila po zemi a hledala ztracený háček. Dárky ho nijak nebraly, aspoň jedno dítě zatím není materialista. Kapra nechtěl. Lososa jen mixovaného s bramborou a brokolicí. Líbily se mu prskavky a andílek na dveřích. A taky koledy, které u nás frčely ve velkém. A vlastně stále frčí...
 
Přestal jíst kaše. Jí hrozně zvláštně. Jeden den zbouchá celou mandarinku, druhý den říká "ble". Včera si dal na večeři misku rizota, dnes ho nechtěl ani vidět. Jak kdy. Je složité vymýšlet, co mu dát na večeři. Snad neumírá hlady.
 
 
Je ve velké autosedačce, dostal pultíkovou Kiddy Guardianfix Pro 2 po Klárce, Klárka dostala novou. Aby se vešly tři vedle sebe, museli jsme hodně spekulovat. Nakonec jsme doprostřed zvolili jednoduchou a lehkou sedačku v kategorii 15-36 kilo Britax Römer Discovery. O autosedačkách napíšu brzy samostatný článek, protože se třemi dětmi je to už oříšek. Potřebovali jsme doprostřed nějakou opravdu úzkou sedačku pro Klárku, obě dvě krajní autosedačky jsou zmíněné Kiddy, jsou hodně široké, mají velké boční chránění, takže doprostřed nezbývalo moc místa. Podsedák zatím nechceme. Druhá varianta, která se nám líbila a která doprostřed pasovala díky svým rozměrům perfektně, byla Besafe iZi Flex FIX i-size. Nebudu nic nalhávat, rozhodla cena. Matýsek je ve větší sedačce o poznání spokojenější, vykukuje na auta, co jezdí kolem a hlavně vidí na mě.
 

Matěj je usměvavý, ale musí mě mít na blízku. To je schopný házet úsměvy na všechny strany. Cvičení a kolektiv dětí ho moc nebere, asi mu stačí ta divočina doma. Se cvičením teda na nějakou dobu končíme a od února najíždíme na náš oblíbený a osvědčený Montessori program. Tam se těším i já.
 
Děti mají ve školce program Masáže do škol a učí se vzájemně a s respektem masírovat. Je to úžasné, děti masírují doma i nás, Matěj to okukuje a masíruje mě - no, stoupne si za mě, hladí mě po zádech a něco si u toho brumlá (děti to totiž vždycky mají s básničkou). Dnes se na mě poprvé cíleně "zamračil". Doma šťourá prstem do pavučin za nábytkem (ano, pěstujeme si doma moje úhlavní nepřátele). Strašně rád si s někým čte, miluje knížky. Ve velkém ho začalo zajímat Albi Kouzelné čtení. Díky jeho vášni jsem celé Vánoce hledala jednu tužku a užuž jsem ho začala podezírat, že ji hodil do koše. Naštěstí jsem ji dnes vytáhla zpod sedačky. Do koše občas něco vyhodí, jakmile vyhodnotí, že je to "bak" nebo "ble", takže třeba nůžky anebo kostku lega. Nebo celou mandarinku. Na Vánoce mu vyrostly stoličky dole, trpěli jsme všichni. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
 
 
Za týden jedem na hory, držte nám pěsti, mám totiž pocit, že Matěj nesnáší sníh :)

Žádné komentáře:

Okomentovat